KAPITOLA ČTVRTÁ
RÁNO PŘIJELO DO CLADEEN AUTO. O’Neill nečekal, že by se tak brzy někdo objevil, ale řidič, Liam Drummond, mu vysvětlil, že s ním chce v Long House mluvit Děcko. Kathleen mu připomněla jeho slib, a jak auto poskakovalo na cestě směrem k hlavní silnici, mávala za ním od chaty. O’Neill slyšel, jak výfuk naráží o cestu, a pozoroval, jak od zadních kol odskakují kameny. Drummond byl netrpělivý, aby už odtamtud byl pryč, a tak dupal na plyn trochu příliš často. O’Neill se na něj ze strany podíval a připadalo mu, že vypadá rozrušeně. „Co se děje?“ zeptal se.
Drummond si nervózně oblízl rty a předstíral, že se musí soustředit na jízdu.
„Tak ven s tím, člověče,“ naléhal O’Neill.
„Děcko pátrá po tom, kdo prodal vás a O’Donnella Britům.“
„No a?“
„Jde o ten způsob, jak to dělá.“
„No tak povídej,“ pobízel ho O’Neill, který už začal ztrácet trpělivost.
„Každýho, na koho měl podezření a kdo nemohl prokázat nevinu, připravil o kolena!“
O’Neillovi se obrátily útroby naruby. Skutečně dochází na jeho nejhorší obavy? „Nemůžu uvěřit, že by Finnbar…“, začal, ale Drummond ho přerušil.
„Je to tak, povídám vám. Hádá naslepo a každýho, koho považuje za podezřelýho, toho zmrzačí. Než tohle skončí, nezbyde v Belfastu nikdo vyšší než čtyři stopy!“
„Tak to by snad stačilo!“ řekl ostře O’Neill, protože měl pocit, že mu tak velí jeho služební postavení. Drummond je dobrý chlap. V tom, co řekl, musí být hodně pravdy. Dvakrát měnili auto, naposledy přesedli do novinové dodávky, která je zavezla do Long House.
Když vešli a O’Neill ohlásil svůj příchod, Kell se na něj triumfálně usmál.
„Našel jsem ho!“ řekl.
„Koho jsi našel, Finbarre?“
„Toho parchanta, co vás s O’Donnellem vyzradil.“
O’Neill mu poblahopřál a zeptal se, kdo to byl, ale jeho jméno mu nic neříkalo.
„Přece ten kluk Mary Tynanové,“ vysvětlil mu Kell. „Slyšel, jak se O’Donnell na schůzce domlouvá s jeho matkou o tom, jaký úkryt budete užívat. Napadlo ho, že vás prodá.“
„Hajzlík,“ poznamenal O’Neill. „Jak jsi na to přišel?“
„Eliminačním procesem,“ pronesl Kell samolibě. „O tom setkání věděl omezený počet lidí. Vyslechli jsme všechny.“
„Proč to udělal?“
„Zeptej se ho. Je dole. Vlastně můžeš vykonat rozsudek sám.“
O’Neill sešel do suterénu v doprovodu dvou dalších. „Tady je,“ pravil jeden z nich a otevřel těžké dřevěné dveře. Místnost osvětlovala jen jedna žárovka s drátěným krytem plným pavučin.
Na špinavém polním lůžku v rohu cely ležel asi dvacetiletý mladík, oblečený jen ve spodkách. Pravou kolenní čéšku měl ustřelenou, na jejím místě byla jen krvavá změť z kostí a chrupavky. V místnosti to páchlo strachem a výkaly.
O’Neill přistoupil k posteli a pohlédl na naříkající postavu. Chlapec divoce zmítal hlavou ze strany na stranu a jeho rty se nepřetržitě hýbaly. „Ach bože, maminko…, ach, tatínku…,“ opakoval bez přestání.
O’Neillovi se z toho pohledu udělalo špatně. „Přestaň!“ křikl na něj, ale chlapec zřejmě nic nevnímal a pořád dál opakoval své „Maminko, tatínku…“
„Povídám ti, abys přestal!“ vyštěkl O’Neill a kvílení ztichlo. „Proč jsi nás zradil?“ zeptal se.
Z chlapcova břicha se ozval zvuk, který svědčil o tom, že zase ztratil kontrolu nad útrobami.
„Odpověz!“ naléhal O’Neill.
„Prachy… prachy. Kvůli prachům,“ zoufale blábolil chlapec ve snaze odvrátit O’Neillův vztek.
„Kolik?“
Ticho.
„Kolik?“ zasyčel O’Neill s ústy těsně u chlapcovy tváře.
„Dvě stě liber.“
O’Neill tu cifru opakoval a myslel přitom na mrtvého O’Donnella a na ztrátu své ruky. „Co jsi chtěl udělat s těma… dvěma stovkama?“
„Motorku… Chtěl jsem si koupit motorku.“
O’Neill neměl slov. Otočil se na podpatku a kráčel k oběma mužům u dveří. Jeden z nich mu podal pistoli a on ji beze slova uchopil. Pak se vrátil k chlapci a střelil ho jednou ranou do hlavy.
Vyšel z místnosti a spěchal k záchodu na konci chodby. Tam vyzvracel všechno, co měl v žaludku. Těžce se jednou rukou opíral o zeď, a když se podíval dolů, spatřil, že prázdný rukáv, který mu Kathleen nacpala do kapsy, vypadl ve…
