Kapitola šestnáctá
Auto se skulilo přes zábradlí a vyhodilo Stevena z okenního otvoru, kterým se předtím tak zoufale snažil uniknout. Během toho volného pádu mu prolétlo hlavou neuvěřitelné množství věcí, na neposledním místě jeho dcerka. Odpusť mi to, Jenny, byla jediná souvislá věta, kterou dokázal dát dohromady, dřív než ucítil, jak ho šlehají do obličeje větve nějakého stromu a buší mu do těla. Prolámával se skrz ně tak dlouho, až jeho pád ukončil prudký úder do bránice, který mu vyrazil dech z plic a obsah žaludku do úst. Matně si uvědomoval palčivost žaludečních kyselin v krku a potom už jen cítil, jak z větve pomalu klouže. Marně tápal po něčem, čeho by se zachytil, a propadal se černou prázdnotou, až ho exploze světla odeslala do bezvědomí.
Když se Steven probral, zjistil, že mu neovladatelně cvakají zuby a že jediná končetina, ve které má jakýs takýs cit – pravá paže – je téměř ochromená chladem. Pokoušel se logicky uvažovat, ale bolest v hlavě mu nedovolila nic jiného, než se třást a lapat po dechu. Schopnost vnímat bolest ho aspoň ujišťovala, že je stále ještě naživu. Ale skutečnost, že necítí nohy a v hlavě má pocit, jako by v ní proběhla jaderná exploze, mu neposkytovala žádný důvod k oslavě tohoto objevu. Pokusil se pohnout rameny a zjistil, že to jde, ale cítil pouze pravou stranu těla, a to ještě jen do pasu. Začal se tedy pravou rukou osahávat a zjišťovat situaci. Objevil, že větší část jeho těla je ponořena v mělké, pomalu tekoucí řece. Proud byl liknavý, protože se voda na povrchu začínala měnit v led. Ležel na levém boku a tváří spočíval na kluzkém balvanu.
I přes bolest a zjevnou beznadějnost své situace si uvědomoval, že stále ještě nedospěl do finálního stadia hypotermie, kde mohl očekávat, že se bolest bude utišovat a čím dál víc ho bude vábit otevřená náruč dlouhého sladkého spánku, až se jeho metabolismus zcela zastaví. Uvědomil si také, že důvodem ztráty citu v nohou může být to, že leží v ledové vodě. Nemusí to být důsledek poranění míchy, což byla jeho první děsivá domněnka. Musí se dostat z řeky ven.
Sáhl pravou rukou za sebe, ale okamžitě toho musel nechat, protože mu hrudník sevřela krutá bolest. Ohmatal si to místo a zjistil, že má zřejmě zlomená aspoň dvě žebra, jestli ne tři. To by mu ještě chybělo, aby mu zlomené žebro propíchlo plíce. Skrčil hrudník co možná doleva a znovu natáhl pravou paži, tentokrát jiným směrem. Nahmatal ostrý výčnělek balvanu, zaklesl do něj prsty a začal se vytahovat na břeh.
Mrtvá tíha dolní části těla mu dovolila povytáhnout se pokaždé jen o pár centimetrů, ale aspoň že se přece jen pohnul. Nakonec mu to trvalo víc než deset minut, než byl z vody úplně venku a mohl se pokusit rozhýbat své necitlivé končetiny. Nejdřív levou paži. Jakmile se mu však vrátil do paží a nohou cit, jako by se každý sval jeho těla začal neovladatelně třást zimou. Třásl se tak silně, že dokázal sotva dýchat. Přitom se snažil prohmatat postupně všechny části těla, jestli nemá nějaké další zranění, které předtím zamaskovala necitlivost.
Utrpěné škody se však kupodivu omezovaly jen na ta zlomená žebra. K tomu muselo asi dojít, když v letu dopadl na větev nějakého stromu na břehu a ten se pak pod jeho tíhou zlomil. Jinak má samozřejmě po těle spoustu odřenin a boulí, včetně boule nad levým spánkem – která ovšem taky může věštit frakturu lebky – uvědomil si. Jeho situace je po všech stránkách zoufalá; ale momentálně je tím smrtelným nebezpečím především chlad.
I když je ve výborné fyzické formě, skutečnost, že byl několik hodin venku na mrazu skrznaskrz promočený, je něco, co nemůže moc dlouho přežít. Ať se cítí jakkoli hrozně a zlomené žebro by mu mohlo propíchnout plíce, musí se hýbat, a hýbat se pořád tak dlouho, dokud nenajde pomoc nebo pomoc nenajde jeho.
Právě se potřetí pokoušel postavit se, když se z mraků vynořil měsíc a ozářil bledým svitem koryto řeky. Ten pohled ho však nijak nepotěšil, protože kamenné břehy na obou stranách vypadaly téměř kolmé a vysoko nad sebo…
