3
Timothy Watson, malý pacient ze čtvrtého oddělení Nemocnice princezny Marie, dnes neměl šťastný den. Špatný byl už začátek – nedali mu nic k snídani. A pokračování bylo ještě horší – pán v bílém plášti ho píchl jehlou do ruky a to se předtím dušoval, že ho to nebude bolet. Dospělým se nedá věřit. Protesty mu však brzy ztichly na rtech a začala se ho zmocňovat ospalost způsobená premedikací. Svět se zdál být čím dál lehčí, teplejší, nadýchanější a rozmazanější, až se nakonec rozplynul docela. Teď byla jeho postýlka prázdná, povlaky stažené a jen jeho medvídek seděl našišato na polštáři a trpělivě čekal, až se chlapec vrátí.
O tom, s kým mají tu čest, informoval onu spoustu postav v zeleném, které se teď nad Timothym skláněly ve snaze zbavit ho dusnosti, jež ho trápila už od narození, jen plastový štítek s jeho jménem, který měl přivázaný k zápěstí. Uklidňující pípání monitoru srdeční činnosti znělo pravidelně a synchronní hroty se jeden za druhým řadily na zelené obrazovce osciloskopu. Ze skrytých reproduktorů operačního sálu číslo dvě k tomu zaznívaly tlumené tóny klasické hudby.
James Rogan vzhlédl k sálovým hodinám a spokojeně zamručel: „Dneska bych zase mohl překonat o tři minuty svůj rekord, že jo, sestro?“
„Ano, pane doktore,“ odpověděla sálová sestra Rose Glynnová, aniž zvedla oči. Povinné zasmání přispělo k dalšímu uvolnění atmosféry okolo operačního stolu, atmosféry, která se nemohla ponechávat náhodě. Zelená roucha, stěny v pastelových barvách, tlumená světla, dokonalá teplota a hudba, kterou si zvolil operatér, to všechno přispívalo k vytvoření perfektních podmínek pro chirurgický tým.
„Jak vypadá?“ zeptal se Rogan anesteziologa.
„Stabilní jako skála.“
„Dneska to bude snadný vejdělek, co, sestro?“
„Ano, pane doktore.“
„Tak prosím – Spencer-Wellse!“
Rose Glynnová mu pevně vtiskla do ruky, chráněné rukavicí, kleště, zatímco Rogan komentoval postup operace pro uši svých dvou asistentů. O nástroje žádal uprostřed věty, aniž přerušoval výklad, a Rose Glynnová mu je obratem pleskala do ruky. Ještě se nestalo, že by nějaký pokyn přeslechla; s Roganem takhle pracovala už mockrát.
„Tak, Allane, můžete ho zašít,“ řekl Rogan prvnímu asistentovi. Odstoupil od stolu a stáhl si dramatickým gestem rukavice. Pak teprve prohlásil: „Děkuju všem,“ otočil se na podpatku a předvedl odchod skrze dvoje lítací dveře.
„Kdo byl ten pán v masce, maminko?“ ozval se jeden z asistentů tenkým hláskem, ale zase dost zřetelně, aby ho všichni na sále slyšeli. Na očích za mulovými maskami i na pohybu uší byl znát utajovaný smích. Sestřička žákyňka se dokonce zachichotala a Rose Glynnová ji sjela mrazivým pohledem. „Můžeme začít počítat, pane asistente?“ zeptala se.
„Ano, sestro. Děkuju vám.“
Rose Glynnová se žákyňkou začaly přebírat použité nástroje a tampony, aby zjistily, jestli nic nechybí. Výsledné součty souhlasily, šití bylo dokončeno a pacient mohl být odvezen na pooperační pokoj. Za dvě hodiny nato byl už v postýlce se svým medvídkem a zdravě spal. Rodiče, kteří prožili v nemocnici celý den v úzkostech, mohli odejít domů a také si dopřát klidný spánek, první klidnou noc po mnoha týdnech.
V osm patnáct zpozorovala sestra Carol Milehamová, že Timothy Watson začíná být ve spánku neklidný, a šla se na něj podívat. Odhrnula mu vlasy z čela a zjistila, že je velmi horké. Už se napolo otočila, že půjde pro službu konajícího lékaře, když vtom uslyšela, že z chlapcova krčku vychází bublavý zvuk. Sklonila se, aby si ho poslechla, a vtom mu z úst až na její zástěru vytryskl proud jasně červené krve. Pak se krev začala tiše rozlévat po prostěradlech.
Chirurgický tým a Timothy se znovu neplánovaně sešli na sále číslo čtyři. Tentokrát však byla atmosféra naprosto odlišná. Žádné úsměvy, žádné vtípky a žádná hudba. Nepravidelné blikání monitoru srdeční činnosti působilo na nervy jako zubařská vrtačka. Předpokládaný rytmus hrotů stále vynechával. Rogan přispěchal rovnou z domova, kam mu službu konající lékař zavolal. Když uslyšel zprá…
