ŠESTNÁCT
„To je teda nadělení,“ zavrčel Macmillan, když se se Stevenem vrátili do jeho kanceláře. Nalil sherry do dvou sklenic a jednu podal Stevenovi. Sám se posadil za stůl.
„To máme opravdu věřit, že za to může pár ambiciózních úředníčků a chybné porozumění předpisům?“ zeptal se Steven.
Macmillan na něj zamyšleně pohlédl. „Asi budeme muset, nemyslíte? Druhá alternativa, že takovému totálně nezákonnému experimentu velela britská vláda, je těžko představitelná.“
„Není tak docela neobvyklé, že lidé na vyšších místech se nechají slyšet, že jsou z nějaké situace nešťastní a že leckteří mladí lidé se zase chopili iniciativy,“ řekl Steven.
„Tak aby v případě, že se to podělá, mohli ti nahoře tvrdit, že o tom neměli pražádné tušení,“ dodal Macmillan.
„Oni to svinstvo udělají a nám zbývá jen zoufalý pocit,“ řekl Steven.
„Ručím vám za to, že ta vynesená karta o kolektivní zodpovědnosti byla zahraná v pravý čas,“ řekl chmurně Macmillan. „Všichni za jednoho, jeden za všechny, a celá vina padne na Sci-Med, za pád vlády, za obrovský skandál… příští vláda v neřešitelné situaci… země beznadějně bezbranná proti biologickému útoku. Páni, nikdo by to nevymyslel líp.“
Po chvíli hlubokého zamyšlení se Macmillan zeptal: „Jak to cítíte vy?“
„Pravda je, že potřeba nových vakcín je bezesporu vrhla mezi příslovečné mlýnské kameny, ale na druhé straně to někdy může být mnohem pohodlnější, než to vypadá. Může seto šikovně použít i jako omluva pro řadu podezřelých rozhodnutí a akcí. Možná se kyvadlo vychýlilo směrem k legislativě zdraví a bezpečnosti příliš daleko - a to je fakt -, ale co se týče Nicholovy vakcíny, pořád je tu něco, co mě neobyčejně štve.“
„A co je to?“
„Prohlásili, že je vakcína naprosto v pořádku, dříve než bezpečně zjistili, jak ten problém v poslední fázi vlastně vznikl. Zaměňovat předpoklad a závěr - to nikdy není správný krok.“
„Budou argumentovat, že je tlačí čas.“
„To je další pohodlná výmluva.“
„No jo, ale co můžeme dělat?“ zeptal se Macmillan a touto otázkou otevřel další dlouhé mlčení, a to oba těžce snášeli. Odpovědnost, která je tížila na bedrech, byla téměř nesnesitelná. Dokonce i to ťukání deště na okno jako by znělo netrpělivě a připomínalo jim, že je nutno učinit nějaké rozhodnutí.
„Je to neuvěřitelné,“ promluvil Steven. „Když jsme na tu schůzi šli, měli jsme pocit, že držíme esa v rukávu, a vyšli jsme odtud se dvěma sedmami a teď je na nás, jestli to risknout a hrát dál, nebo to zabalit…“
„Já myslím, že nemáme na vybranou,“ řekl Macmillan. „Nezbývá nám nic jiného než tiše mlčet. Jiná alternativa nepřichází v úvahu.“
„Máte samozřejmě pravdu,“ souhlasil Steven. „Ale tu odpornou pachuť v ústech to zdaleka neodstraní…“ Musel myslet na rodiče toho zemřelého chlapce, Keitha Taylora, a na Trish Lyonsovou, kterou čeká život bez ruky, pokud může vůbec nějaký život očekávat. Že jsou to morčátka, která posloužila dobré věci? Že se to prostě stává? Že nemůžete připravit omeletu, aniž byste rozbili vejce? Obětování pro dobrou věc? Těžká volba? Nesnadné rozhodování? Zemřeli, aby druzí… Pouhý jedinec proti všem ostatním. Ve velkém obraze se osobní detaily vždycky ztratí.
„Takže jsme zajedno?“ zeptal se Macmillan, než si to Steven stačil vymluvit. „Neřekneme nic?“
Steven přikývl. „Ano.“
„Znamená to, že zájmy Sci-Med ve věci pinetopské aféry oficiálně končí?“
„Ne,“ řekl Steven. „To ještě ne, já potřebuju trochu času, abych si to rozvážil. Je tam pár věcí, které mi pořád nedají pokoj.“
„Co například?“
„Smrt Scotta Haldanea… proč pronikl jed do těla Keitha Taylora takovým způsobem… proč reagují jednotlivé děti různým způsobem a v různém čase… jak to, že jed přežil vymývání ampulí, a přece se do nich dostal… a další věci.“
Macmillan přikývl. „Znamená to, že chcete, abych ministrovi vnitra řekl o vašem pokračujícím zájmu, přestože ten případ nehodláme dovést do konce?“
„Ne,“ řekl Steven. „Já se v tom prostě budu chvíli babrat na svou pěst.“
„Já vím, že jsme si nepředstavovali, že dopadneme takhle, ale vy …
