9
Michael Thornton bydlel v činžovním domě vzdáleném několik bloků od Čtvrti, tedy dost blízko, aby načichl jejím uměleckým odérem, a dost daleko, aby unikl vysokým činžím. Kling a Meyer zaklepali na jeho dveře teprve v jedenáct dopoledne na základě teorie, že člověk má právo v neděli dlouho spát, i když jeho jméno figuruje v adresáři mrtvé ženy.
Muži, který jim otevřel, mohlo být osmadvacet let, měl blond vlasy a blond strniště na bradě, na sobě kalhoty od pyžama a ponožky, hnědé oči byly ještě zalepené spánkem. Představili se skrze dřevěnou hradbu dveří jako policisti a blonďák se na ně rozespale díval a chtěl vidět jejich odznaky. Prohlédl si Meyerův, pokýval hlavou, a aniž ustoupil ze dveří, zívl a řekl: „A co byste ode mne chtěli?“
„Hledáme pana Michaela Thorntona. Jste to náhodou…?“
„Mike tu zrovna není.“
„Bydlí tady?“
„Bydlí, ale teď tu není.“
„Kde je?“
„O co kráčí?“ zeptal se ten člověk.
„Běžné vyšetřování,“ řekl Kling.
Slova „běžné vyšetřování“, jak si Kling všiml, neochvějně vyvolávají u každého živáčka hrůzu. Kdyby řekl, že vyšetřuje ukrutánskou vraždu nebo žhářství v mateřské školce, nebyl by blonďák tak zbledl a nezačal pomrkávat, jako to udělal právě teď. V zemi, kde vládne maxitrh, má eufemistické vyjádření jako „běžné vyšetřování“ větší moc než trouby a bubny. Blonďák se zřejmě vyděsil a zuřivě přemýšlel. Odkudsi z domu se ozvala voda puštěná na toaletě. Meyer a Kling trpělivě vyčkávali.
„Víte, kde je?“ zeptal se Kling konečně.
„Ať je to co chce, vím, že s tím nemá nic společnýho.“
„Jde jen o běžné šetření,“ opakoval Kling a usmál se.
„Jak se jmenujete vy?“ zeptal se Meyer.
„Paul Wendling.“
„Bydlíte tady?“
„Ano.“
„Víte, kde bychom našli Michaela Thorntona?“
„Šel naproti do krámu.“
„Do jakého krámu?“
„My máme ve Čtvrti klenotnictví. Děláme stříbrný šperky.“
„Krám je dnes otevřený?“
„Pro veřejnost ne. Neporušujeme zákon, jestli si náhodou myslíte…“
„Když nemáte otevřeno pro veřejnost…“
„Mike pracuje na nových modelech. Máme za krámem dílnu.“
„Jaká je tam adresa?“ zeptal se Meyer.
„Hadley Place, číslo 1156.“
„Děkujeme vám,“ řekl Meyer.
Paul Wendling je za jejich zády pozoroval, jak scházejí po schodech. Pak rychle zavřel dveře.
„Jestlipak víš, co zrovna teď dělá?“
„Samo,“ řekl Kling. „Volá do obchodu kámošovi, že jdem za ním.“
Jak předpokládali, Michaela Thorntona nepřekvapilo, že je vidí. Ukázali štítky hned za zasklenými dveřmi, ale on je zřejmě očekával a hned odemkl.
„Pan Thornton?“ zeptal se Meyer.
„Ano.“
Modrý pracovní plášť, který měl na sobě, nezakrýval mohutnou postavu. Byl ramenatý s širokou hrudí a silnými pažemi a zápěstími, která vyčuhovala z krátkých rukávů pláště. Zacouval ode dveří jako balvan valící se na kuličkových ložiskách a uvolnil jim cestu do dílny. Oči modré, vlasy černé, v hustém obočí nad levým okem se bělala malá jizva.
„Prý jste v plné práci,“ řekl Meyer. „Promiňte nám, že jsme vám sem takhle vtrhli.“
„To nic,“ řekl Thornton. „Co se děje?“
„Znáte nějakou Saru Fletcherovou?“
„Neznám,“ řekl Thornton.
„A Sadii Collinsovou?“
Thornton zaváhal. „Tu ano,“ řekl.
„Je to ona?“ zeptal se Meyer a ukázal mu čerstvou kopii portrétu, který vzali z Fletcherovic ložnice.
„Je to Sadie. Co je s ní?“
Stáli vedle zasklené kazety s Thorntonovými modely. Byla to skleněná krabice na nožkách z ocelových trubek, dlouhá asi metr dvacet. V slunci, které vnikalo do dílny šikmými paprsky skrze čelní okno, se leskly prsteny, náramky, náhrdelníky, přívěsky. Meyer pomalu vrátil kopii snímku zpět do náprsní tašky a poskytl tak Klingovi možnost, aby si Michaela Thorntona prohlédl. Nezdálo se, že by na něj fotografie udělala velký dojem. Podobal se horskému masivu, který mlčky čeká, až se na něj detektivové vyšplhají.
„Jaký byl váš vztah k ní?“ zeptal se Kling.
Thornton pokrčil rameny. „Proč?“ zeptal se. „Dostala se do průšvihu?“
„Kdy jste ji viděl naposledy?“
„Neodpověděli jste na mou otázku,“ řekl Thornton.
„Vy jste zas neodpověděl na naši,“ řekl Meyer a usmál…
