5
Když Steve Carella 24. července ve čtyři hodiny odpoledne hlásil nástup do služby, ležel zbrojní pas na jeho stole. Domů se vrátil v osm, šest hodin si pospal a teď byl zas v kanceláři. Oči měl trochu kalné, ale jinak vypadal výborně.
Od rána pražilo a vedro teď leželo nad městem jako žlutá vlněná pokrývka. Carella neměl horko rád. Ani jako dítě se z léta moc neradoval, a teď, jako dospělému a nadto policistovi, se mu při myšlence na léto vždycky nejdříve vybavila představa, že mrtvoly dřív páchnou.
Hned jak vešel do pracovny, rozepjal si límeček, a když došel k svému stolu, vyhrnul si rukávy košile a pak sáhl po zbrojním pasu. Rychle si přeříkal formulář žádosti:
POLICEJNÍ ŘEDITELSTVÍ
Číslo povolení:………
Datum………… Rok……
[] Nošeni zbraně
[] Držení zbraně
[] Žádost o zbrojní povolení
(nutno podat dvojmo)
Žádám tímto o povolení nosit revolver nebo pistoli, ……………
Místo: 37-12 Culver Avenue
Důvod: zaměstnání u klenotnické firmy
příjmení, jméno
Clarke Francis D.
adresa
37-12 Culver Avenue
Další řádky už Carellu nezajímaly. Clarke tedy opravdu zbraň nosit smí – jenže to ještě neznamená, že jí zastřelil policistu Mika Reardona.
Carella odsunul doklad stranou, podíval se na hodinky a automaticky sáhl po telefonu. Vytočil rychle číslo Bushova bytu a čekal. Ruka na sluchátku se mu potila. Telefon zazvonil už po šesté, když se ozval ženský hlas: „Haló.“
„Alice?“
„Kdo je tam?“
„Steve Carella.“
„Á, buďte zdráv, Steve.“
„Probudil jsem vás?“
„To jste uhodl.“
„Hank tu ještě není. Doufám, že je všechno v pořádku?“
„Odešel před chvílí,“ řekla Alice.
Z jejího hlasu zvolna mizela ospalost. Alice Bushová jako dobrá žena policisty obyčejně spala tehdy, když si lehl její manžel, a přizpůsobovala své životní zvyklosti jeho službě. Carella s ní často telefonoval ráno nebo odpoledne a vždycky s podivem sledoval, jak se rychle během tří nebo čtyř vět probírá z rozespalosti. Když zvedla sluchátko, zněl její hlas vždycky napůl skomíravě, ale po několika větách už dostával mazlivý tón kňučícího teriéra a nabýval vždy dráždivé plnosti, příznačné pro Hankovu ženu. Carella se s ní setkal osobně jen jednou, když se kdysi v noci zastavili s Hankem v jeho bytě na něco k snědku. Utkvěla mu v mysli jako temperamentní světlovlasá žena s krásnýma hnědýma očima, jaké dosud neviděl. Poněvadž Bush velmi často mluvil o své domácnosti, věděl Carella, že Alice spí v černé a přiléhavé průsvitné noční košilce. Ta představa ho vzrušovala, a kdykoli ji telefonem probudil, viděl v duchu oblou blondýnku, s níž se tehdy v noci setkal, oblečenou do nočního oděvu podle Hankova líčení.
Proto obvykle rozhovor s Alicí zbytečně neprodlužoval, protože se za své představy trochu styděl. Ale tentokrát měl dojem, že Alice má chuť si popovídat.
„Vyrozuměla jsem, že vám odkrouhli kolegu,“ řekla.
Carella se usmál, i když to v podstatě nebylo k smíchu. Alice občas projevovala zvláštní schopnost mísit spisovnou mluvu s hantýrkou podsvětí nebo policejním žargonem.
„Ano,“ odpověděl.
„To je hrozně smutné,“ odpověděla a tón i zvuk jejího hlasu se změnil. „Dávejte na sebe s Hankem pozor. Když nějaký šupák začne střílet po ulicích…“
„Dáme si pozor, Alice,“ řekl, „ale už musím běžet.“
„Vím, že má Hank spolehlivýho kamaráda,“ řekla ještě Alice a zavěsila, aniž se rozloučila.
Carella se usmál, pokrčil rameny a položil sluchátko. Ke stolu se blížil klátivým krokem David Foster. Jeho hnědá tvář byla zarostlá a leskla se potem.
„Dobrý odpoledne, Steve,“ řekl.
„Zdravím tě, Davide. Co neseš?“
„Zprávu balistickýho oddělení o tý pětačtyřicítce, co jste v noci přinesli.“
„Našli něco?“
„Rána z ní vyšla naposled za krále Holce.“
„Takže to máme jednodušší,“ řekl Carella. „Teď nám už zbývá vyslechnout jen ostatních devět miliónů, devět set devadesát devět tisíc lidí v tomhle pěkným městě.“
„Vraždění policistů mi není milý,“ řekl Foster. Obočí se mu hrozivě svraštilo a výraz připomínal býka, který se s hlavou sklopenou vrhá na muletu. „Mike byl můj parťák…
