KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
Alice Lossingová bydlela v Isole.
Cotton Hawes byl předešlé noci nekompromisně udeřen, avšak i přesto šel večer dvanáctého července navštívit slečnu Lossingovou.
Činžovní dům se nacházel v části zvané Bluffs s výhledem na řeku Dix. Řeka Dix tvořila hranici Isoly na jihu a Hawese napadlo, že z domu, kde bydlí Alice Lossingová, je za jasného dne vidět vězení na Walkerově ostrově.
Zastavil se u bytu číslo 8 B a zazvonil.
„Kdo je?“ ozval se z hlubin bytu dívčí hlas.
Hawes zaváhal. Vybavil si své zaškolení na 87. revíru. Zaklepal na dveře muže podezřelého z vraždy a řekl: „Policie! Otevřete!“
Muž, který byl uvnitř, otevřel s pistolí v ruce a policajt jménem Steve Carella přišel toho dne málem o život. Ještě i teď se Hawes trochu červenal při vzpomínce na svou nejapnost. Avšak Alice Lossingová nebyla podezřelá z vraždy.
„Policie,“ řekl.
„Kdo?“
„Policie,“ opakoval.
„Okamžik,“ řekl hlas. Slyšel kroky blížící se ke dveřím. Víčko špehýrky se odklopilo. V kroužku se objevilo oko.
„Kdo jste říkal, že jste?“
„Policie,“ řekl Hawes. „Detektiv Hawes.“
„Máte nějaký průkaz?“
„Ano.“
„Můžu ho vidět?“
Hawes zvedl služební průkaz v plastikovém pouzdru. „Odznak nemáte?“
Hawes zvedl odznak.
Dívka si znovu prohlédla průkaz. „Moc podobný si tu nejste,“ řekla.
„Jsem to já. Jestli chcete další důkaz, zavolejte Frederick 7-8024. Chtějte detektiva Carellu a zeptejte se ho, jestli vás z policejní stanice neodešel navštívit detektiv Cotton Hawes.“
„Zní to přesvědčivě,“ řekla Alice. „Moment.“
Hawes poslouchal, zatímco dívka odemykala dveře. Množství vyskakujících závor vyvolávalo dojem, jako by ho pouštěli do sejfů ve Fort Knox. Vrtalo mu hlavou, proč je ta holka tak hrozně opatrná, a potom se dveře otevřely a on poznal proč.
Alice Lossingová byla pravděpodobně nejkrásnější dívka, jakou viděl za celý poslední týden. Kdyby byl v její kůži a bydlel v činžáku, určitě by si nechal pobít dveře ocelovými pláty na ochranu před vlky.
„Pojďte dál,“ řekla. „Doufám, že jste pravej.“
„Proč?“
„Mám pistoli a umím z ní střílet.“
„Máte pušku?“ vložila mu síla zvyku do úst otázku.
„Ne, díky. Pistole slouží k danému účelu naprosto výborně.“
„Nejlepší zbraní pro ženu je kladivo,“ řekl Hawes.
„Co?“
„Kladivo.“
„Tak pojďte dál, pojďte. Jestli si chcete povídat o zbraních, tak nestůjte ve dveřích.“ Vstoupili spolu do bytu. Alice Lossingová měla hnědé vlasy a hnědé oči. Byla vysoká – nejméně sto šedesát osm – a měla skvostnou chůzi královny. Pod kalhotami zužujícími se ke kotníkům a svetrem se rýsovaly ladné křivky jejího těla.
Vešli do obývacího pokoje a ona se zeptala: „Proč kladivo?“
„Z několika důvodů. Za prvé, nervozita ženy. Tváří v tvář vetřelci by nemusela mířit přesně. Vyprázdní zásobník a v ruce jí zůstane nenabitá zbraň, která je na klacek dost nemotorná.“
„Mířím přesně,“ řekla Alice.
„Za druhé, vetřelec, když uvidí zbraň, může vytáhnout svou vlastní zbraň, pokud ji má. Je pravděpodobné, že bude mířit líp než dotyčná žena.“
„Mířím přesně,“ opakovala Alice.
„Za třetí, má-li nezvaný host v úmyslu znásilnění, musí se dostat blízko k tělu. Kladivo je dobrá zbraň pro boj zblízka. Má-li v úmyslu jenom loupež, nejlepší je nechat ho, ať si vezme, co chce, a potom zavolat policii. Pistole by mohla zavinit šlamastyku tam, kde by k ní jinak nedošlo. S kladivem se z nikoho nestane hrdina. Kladivo je čistě obranná zbraň.“
„To je váš případ?“
„Ano,“ řekl Hawes.
„Stojí za pendrek,“ řekla Alice. „V nočním stolku mám pistoli, je nabitá, a já budu střílet po každém, kdo vstoupí do tohohle bytu bez pozvání. Nebudu se dvakrát rozmejšlet a nejspíš odtud živý neodejde.“
„Opatrnost matka moudrosti,“ řekl Hawes. „Zvlášť když je někdo tak hezký. Jsem rád, že jste mě pozvala.“
„Proč jste přišel?“ zeptala se Alice. „Úmyslně váš kompliment ignoruju.“
„Proč?“
„Jste příliš přitažlivý. Mohla bych ztratit hlavu a nešťastnou náhodou si ustřelit palec u nohy.“ Usmála se.
„To je přesně můj případ,“ řekl Hawes a oplatil jí úsměv.
„Proč…
