OSMÁ KAPITOLA
Večer svítil mésíc a natahoval své dlouhé stříbrné prsty až k hladině zálivu Chesapeake Bay. Stáli u zábradlí kolesového parníku, dívali se do vody, vnímali jemné šplouchání vln narážejících na trup lodi a přitom k nim doléhal zvuk staromódního otáčejícího se kolesa.
„Přesně takhle si představuju pravé námořnické volno. Není nad to změnit prostředí,“ poznamenal ironicky Masters.
„Ale stejně je to nádhera,“ odpověděla Jean. „Každopádně lepší než nějaký nudný starý film, nebo ne?“
„To rozhodně,“ souhlasil Masters. „Záříš víc než měsíc.“
„Jako v té písničce,“ řekla Jean.
„Ano. Nepřipadá ti strašné, že vinou takovýchle oblíbených písniček potom normální projevy upřímných citů působí jako klišé? No nic.“
Chvíli pak nepromluvili a jenom sledovali rej měsíčních paprsků na hladině a poslouchali šplouchání vody.
„Co tě vůbec zaválo k námořnictvu, Jean?“ prolomil ticho Masters.
„Měla jsem za to, že o námořnictvu dneska mluvit nebudeme,“ namítla Jean.
„Co tě vůbec zaválo k tomu, o čem dneska nebudeme mluvit?“ zažertoval.
„Když tě tak slyším, zdá se mi, jako kdyby promluvil Hemingway.“
„No, děkuju. Ale co tedy?“
„Lákala mě profese zdravotní sestry. A námořnictvo zdravotní sestry potřebuje. Takže jsem tady.“
„V Norfolku.“ Masters smutně zavrtěl hlavou. „Měli tě poslat do nějakého lepšího města.“
„Norfolk není špatný,“ zaprotestovala.
„To ne, ale nijak zvlášť pěkný taky ne. A to je velký rozdíl.“ Odmlčel se. „Ale samozřejmě jsem rád, že tě přidělili právě sem.“
„Vážně?“
„Kdyby tě sem nepřidělili, vůbec bych se s tebou nesetkal.“ Když si všiml jejího rozpačitého výrazu, dodal: „Promiň, zapomínám, že tě lichotky znervózňujou.“
„Ne, tak to není,“ namítla.
„Tak co je?“
„Nic. Jak ses dostal k námořnictvu ty, Chucku?“
„Měl jsem za to, že všichni správní Američani dřív nebo později skončí u námořnictva.“
„Ne, mluvím vážně.“
„Asi jsem si myslel, že mě tam čeká slušná kariéra,“ odpověděl.
„A teď už si to nemyslíš?“
„Už si tím nejsem tak moc jistý,“ řekl vážným tónem. „Po tom, co se stalo –“
„Aha,“ přikývla obezřetně. „O tom ani slovo, nepamatuješ?“
„Aha, jasně,“ vzdychl. „Promiň.“
„Opravdu máš pocit, že se stala nějaká nepravost?“ zeptala se ho po chvilce.
„Měl jsem za to, že o tom nebudeme mluvit.“
„Proč tě to tak trápí, Chucku?“
„Nevím. Asi jsem schizofrenik. Půlka mého já mi říká, abych na to zapomněl. Ta druhá mě nabádá: Někdo zabil dva lidi a vrah běhá po svobodě. Který hlas mám poslouchat?“
„Vážně si tedy myslíš, že ta Schaeferova smrt byla ve skutečnosti vražda?“
„Ano.“
„A pořád jsi přesvědčený, že to udělal jeden z těch dvou? Jak se jmenujou?“
„Daniels a Jones. Perry Daniels a Alfred Jones.“
„Myslíš, že jeden z nich je vrah?“
„Ano.“
„Vážně o tom ani trochu nepochybuješ? Skutečně tomu věříš?“
„Ano.“
„Tak to nevzdávej,“ řekla.
„Ale půjde to teď dost ztuha,“ odpověděl. „Ráno jedu do Newjersey.“
„Cože?“ vydechla zklamaně.
„Radarová škola.“
„Oh,“ vzdychla znovu sklíčeně.
„A náš starouš na mě tlačí, abych na všechno zapomněl; a má to vůbec smysl pachtit se proti proudu? Proč to vlastně nenechám plavat? Ledaže… ledaže…“
„Co, Chucku?“
„Nezmínila se Claire někdy o tom, že by ta její tajná známost mohl být ženáč?“
„Ženáč? Ne, pokud se dobře pamatuju. Proč?“
„No, Perry Daniels je podle osobních záznamů ženatý. Mně ale tvrdil, že je svobodný. Proč by to dělal, kdyby neměl co tajit? Mám takový dojem, že je to jenom další důvod, proč by chtěl tu známost tutlat. Kromě toho rozdílu v šaržích. Jak vidíš, nabízí se to jako možný motiv. Zenáč může ztratit mnohem víc než svobodný chlap. Pokud si jeho milenka zčistajasna postaví hlavu. Víš, co mám na mysli?“
„Ano, samozřejmě. Jenomže Claire se nikdy o ničem podobném nezmínila. O ničem, co by mi utkvělo v paměti.“
„Asi by o tom nemluvila, i kdyby to byla pravda. A možná že to ani nevěděla. Nebo o tom nejdřív neměla tušení a zjistila to až potom – což ten motiv ještě posiluje.“ Masters se odmlčel.
„Anebo jsem úplně vedle,“ dodal po chvilce.…
