Krajní nedorozumění
MUŽ NA DRUHÉM KONCI telefonní linky byl podle všeho trochu pod parou. Trpělivě jsem se mu snažil vysvětlit, že volám z Chicaga a že bych rád mluvil se svou ženou. S Abby Eislerovou. Musel jsem mu to jméno třikrát za sebou hláskovat.
„Měl byste vidět ten dav lidí tady,” řekl. Je to parádní dav.“
„Jo, to slyším,” řekl jsem. „Mohl byste prosim…”
„Tohle je fakt prima večírek,” řekl. „Kdože to volá?”
„Sam Eisler,” řekl jsem. „Chtěl bych mluvit se svou ženou. S Abby.”
„Proč nepřijedete sem, Samé? Tohle je opravdu moc prima večírek.”
„Původně jsem tam měl být taky,” řekl jsem. „To je teda fakt. Jenomže jsem v Chicagu. Mé letadlo muselo udělat…” Na chvíli jsem se zarazil a zahleděl se na sluchátko, jako by po mně chtělo, ať sdělím podrobnosti svého dilematu cizímu ožralkovi. „Podívejte se,” řekl jsem. „Mohl byste jednoduše zakřičet jméno mé ženy a pak jí říct, ať jde k telefonu?”
Jistě,” řekl. „A jak se vaše žena jmenuje?”
„Abby Eislerová.”
„A kdože jí to volá?”
„Sam Eisler. Její manžel.”
Jistě, Same, počkejte minutku.”
Čekal jsem. Zaslechl jsem dutý zvuk, jak odložil plastové sluchátko na stolek, a pak jsem uslyšel, jak huláká: „Annie Icemanová! K telefonu! Annie Icemanová má jít k telefonu!” Jeho křik se postupně vytrácel, jak se vzdaloval od telefonního aparátu, až jej pohltily hlasy lidí na tom večírku. Nádhera, pomyslel jsem si. Teď už se jí zaručeně nedočkám.
„Haló?“ ozval se konečně ve sluchátku čísi hlas. Byla to Abby.
„To je Annie Icemanová?” zeptal jsem se.
„Same!” vyhrkla. „Ty už jsi zpátky?”
„Ne tak docela.”
„Co tím myslíš, ne tak docela? Jak můžeš být zpátky ne tak docela?” „Protože jsem zpátky, ale jenom v Chicagu,” řekl jsem. „Na 0’Harově letišti. Celé východní pobřeží je v háji. Mimo provoz.”
Jak to? Koupil sis přece lístek do New Yorku, ne?”
„Ano, jistě… Abby, ty jsi taky nalitá? Copak jsou na tom zatraceném večírku všichni opilí?”
„Samozřejmě že nejsem nalitá,” řekla Abby. „Jak dlouho to trvá z Chicaga?”
„Co jak dlouho trvá, Abby?”
„Cesta vlakem sem, přirozeně.”
„Nevím. Řekl bych, že celou noc. Mimochodem, nemám v úmyslu jet vlakem.”
„Randy, mohl bys mi, prosím, nalít skleničku?” řekla Abby.
„Kdo je to Randy?”
„Vedoucí kreativního oddělení, někde tady odsud. Šéf tvořitel.” „Pouze Bůh je šéfem stvořitelem,” řekl jsem.
„Dobrá, někdo řekl, že Randy je jím taky. Seděli jsme venku na požárním žebříku, kdyžs zrovna zavolal.”
„Odkdy sedáváš s cizími chlapy venku na požárních žebřících?” „Není to cizí chlap, je moc milý.”
„Milý nebo nemilý, odkdy…”
„Přibližně od půl desáté. Kolik je teď?”
„V New Yorku, nebo v Chicagu?”
„Kdekoli,” řekla Abby. „Ach díky, Randy.”
„Kolik jsi jich už měla?” zeptal jsem se.
„Čeho?”
„Toho, co piješ. Ať už piješ cokoli.”
„Ach, řekla bych, že jenom dvě nebo tři skleničky. Poslouchej, pročs chtěl Annie Icemanovou? To není moc vtipné.”
“Nechtěl jsem Annie Icemanovou. Ten chlápek, co zvedl telefon, byl nadrátovaný.“
Já jenom, že to není moc vtipné,” řekla Abby. „Same, kdy myslíš, že by ses sem mohl dostat?”
„Nevím. Jakmile položím sluchátko, půjdu ale na informace a zeptám se, jestli je nějaká šance, že by se ještě v noci zvedla mlha. Pokud ne, obávám se, že tu budu muset přespat.”
„A co bude se mnou?”
„Navrhoval bych, abys opustila ten požární žebřík. Osmatřicetiletá dáma by neměla v mlze vysedávat na požárních žebřících.”
„Same, nemusíš mi připomínat, že mi je osmatřicet. Já ti taky nepřipomínám, že tobě je jedenačtyřicet.”
„Jo, já ale nevysedávám na požárních žebřících.”
Já taky ne,” řekla Abby. „Co mám říct Johnovi a Louise?”
„Vyřiď jim, že jsem zůstal trčet v Chicagu a že možná nestihnu jejich večírek.”
„Tak dobrá,” řekla Abby a vzdychla.
„Abby?”
„Mhm?”
„Chybíš mi.”
„Ty mi taky chybíš.”
„Zatracené aerolinie,” řekl jsem.
„Mhm. Same?”
„Ano, miláčku?”
„Pořád si myslím, že to nebylo moc vtipné chtít k telefonu Annie Icemanovou,” řekla Abby a zavěsila.
Žena v telefonní ústředně, která mě neupozornila, že už mluvím o něco…
