3
Detektiv 2. třídy Stephen Louis Carella stál vedle chladicí nádržky na pitnou vodu a bezděky vnímal Klingův rozhovor u psacího stolu, vzdáleného ani ne půldruhého metru. Naplnil si kelímek, otočil se ke Klingovi zády a díval se oknem s drátěným mřížovím na ulici pod sebou, ale ten rozhovor pořád slyšel.
Namířil kelímkem do koše na odpadky, strefil se a šel přes místnost ke svému stolu.
Carella měřil skoro metr osmdesát a měl široká ramena, úzké boky a vláčnou chůzi rozeného sportovce – ačkoli sportovec nebyl. Posadil se za stůl, vzdychl a podíval se na nástěnné hodiny. Udivovalo ho, jak čas rychle utíká, když se člověk baví. Ze směny uplynuly teprve tři hodiny, ale on byl dnes z nějakého důvodu strašně utahaný. Kdykoli na něj padla taková únava, ztratily jeho hnědé oči lesk a zdálo se, že jsou ještě šikmější než obvykle, a jeho obličej že je ještě výrazněji orientální.
To pondělí odpoledne vystřídali dopolední směnu v 15.45 čtyři detektivové, ale Meyer a Hawes slízli vloupání do obchodu s lihovinami, ještě než si stačili svléknout kabáty, a oba vypadli ze služebny skoro dřív, než tam oficiálně vkročili. Někdy ve čtvrt na pět přišla nějaká rusovláska a řekla Klingovi, že ji chce někdo zabít. Kling si zapsal všechny informace a pak probíral s Carellou možnosti odposlechu jejího telefonu; Carella řekl, že dostat to povolení je vyloučené. Kling řekl, že si o tom promluví se šéfem, jen co přijde. Poručík Byrnes pořád ještě nepřišel a Kling pořád ještě telefonoval s nějakou ženou, která se jmenovala Sharon, a pořád ji zval na kávu po skončení směny o půlnoci. Z úryvků toho hovoru, které Carella zaslechl, bylo jasné, že Sharon nejeví velkou ochotu. Kling to zkoušel dál. Řekl jí, že by si s radostí vzal taxíka do Calm’s Pointu, jen aby si s ní mohl chviličku popovídat. Když konečně zavěsil, Carella pořád ještě nevěděl, jak to dopadlo. Věděl jen, že má před sebou pět dlouhých těžkých hodin, než je vystřídají.
Hláška z divadla přišla pět minut po sedmé. Divadlo Susan Grangerové byla malá scéna na Severní jedenácté, blízko Mapesovy třídy. Někdo tam v uličce bodl nějakou ženu. Než tam Kling s Carellou přišli, odvezla ji už sanita. Strážník přítomný na místě činu jim řekl, že obět se jmenuje Michelle Cassidyová a že ji převezli do Morehousovy všeobecné nemocnice. Kling jméno oběti poznal. Řekl Carellovi, že je to ta rusovláska, která za ním přišla sotva před třema nebo třema a půl hodinama, na nějaký minutě nezáleží.
„Někdo jí vyhrožoval, že ji probodne, řekla.“
Uniformovaný strážník pokrčil rameny. „A teď to teda udělal,“ řekl.
Rozhodli se, že je důležitější promluvit si s obětí, než se hned vyptávat v okolí. Kolem půl osmé už byli v nemocnici a mluvili s internistou, který Michelle Cassidyovou přijímal. Řekl jim, že být to o šest centimetrů níž a kousíček doprava, hrála by už slečna Cassidyová první harfu v nebeském symfonickém orchestru.
Místo toho je v pokoji dvě stě třicet sedm, životně důležité funkce jsou normální, stav stabilizovaný. Pokud ví, je herečka.
„Je slavná?“ zeptal se.
„Hrála Anni ,“ řekl Kling.
„Kdo je Annie?“ zeptal se lékař. Jmenoval se Ramanthan Mehrota, jak sděloval štítek na jeho plášti.
Carella usoudil, že je Ind. V tomhle městě se mohl člověk vsadit, že v každé nemocnici najde na ambulanci indického doktora. Bylo to skoro tak jisté, jako že taxikář bude Pákistánec.
„Přitáhli mi nahoru s televizníma kamerama,“ řekl Mehrota. „Tak mě napadlo, že je asi slavná.“
„Teď bude,“ řekl Carella.
Televizní reportérka pracovala za ně. Stačilo stát vzadu v pokoji a poslouchat.
„Kdy se vám to stalo, slečno Cassidyová?“
Carella v ní poznal jednu z reportérek čtvrtého kanálu. Hezká ženská s kudrnatými černými vlasy a tmavohnědýma očima. Připomínala mu jeho ženu Teddy, až na ty kudrny. Teddy měla rovné vlasy, ale taky tak černé.
„Všichni ostatní už odešli na večeři,“ řekla Michelle, „ale já jsem zkoušela kostým a tak jsem se zdržela. Právě jsem vycházela z divadla, když…“
„V kolik hodin to bylo?“
„Po s…
