KAPITOLA 5
Jak Kling předpokládal, neměla Cynthia Forrestová vůbec náladu ho vidět. Trochu neochotně, ale přesto si byla nucena přiznat, že čas, strávený s ním, byl o něco málo příjemnější než u zubaře. Domluvili se, že v pátek přes den zajede Kling pro ni do kanceláře, společně poobědvají a pak ji doprovodí zpět do práce. Připomněl jí, že je státním zaměstnancem a že státní rozpočet neumožňuje položky na vyúčtování nákladů na obědy, pro ty, nad kým drží dozor. “Štědrost” tohoto typu upevnila v Cindy přesvědčení, že Kling je nejen protivný, ale i lakomý. Pěkné čtvrteční počasí v pátek vystřídaly přeháňky a vítr. Obloha byla pokryta ocelovými mraky, ulice byly smutné a lidé otrávení. Zajel pro ni do kanceláře a mlčky prošli vzdálenost šesti bloků, která je dělila od restaurace. Měla lodičky s vysokým podpatkem, ale stejně mu sahala stěží pod bradu. Ani jeden z nich si na své plavé vlasy nevzal klobouk. Kling šel s rukama v kapsách kabátu. Cindy měla ruce zkřížené na prsou. Když přišli k restauraci, zapomněl jí Kling otevřít dveře. Nic jiného od něj ani nečekala, ale dala to najevo blýsknutím očí. Pak ji nechal vejít do restaurace první.
“Doufám, že máte ráda italskou pizzu,” řekl.
“Ano, mám,” odpověděla, “ale mohl jste se mě na to zeptat dřív.”
“Promiňte, ale mám na práci spoustu jiných věcí, než zjišťovat, které restauraci dáváte přednost”
“Nepochybuji, že jste velmi zaneprázdněný člověk,” podotkla Cindy.
“Zaměstnaný.”
“Samozřejmě.”
Majitelka restaurace, malá Neapolitánka s hřívou černých vlasů kolem milé tváře, je pokládala za zamilovaný párek a usadila je ke stolku pro dva v rohu místnosti. Kling nezapomněl své společnici sundat kabát (procedila skrz zuby “Děkuji vám”) a odsunout jí židli (jako dík lehce přikývla). Číšník přijal objednávku a nechal je naproti sobě sedět v tichém mlčení. Trapné ticho se protahovalo.
“Cítím, že náš oběd bude naprosto okouzlující,” utrousila “Bože, jak dlouho to ještě bude trvat?”
“I já bych dal přednost tomu, zabývat se něčím jiným, slečno Forrestová, ale jak jste včera sama pohotově poznamenala, jsem jen obyčejný státní zaměstnanec a dělám, co mi poručí.”
“Carella u vás ještě pracuje?” zeptala se Cindy.
“Ano.”
“Dala bych přednost obědu s ním.”
“Bohužel, přiklepli vám mě,” podotkl Kling, “kromě toho je ženatý.”
“Já vím.”
“Má dvě děti.”
“Já vím.”
“Hm, víte, pochybuji, že by umřel štěstím, kdyby dostal takový neobvyklý úkol, ale bohužel teď vyšetřuje otravu.”
“Čí?”
“Stana Gefforda.”
“Och, tak na tom pracuje? Včera jsem o té události četla v novinách.”
“Ano, to je jeho případ.”
“Musí být dobrý vyšetřovatel, když mu svěřují takové důležité věci.”
“Ano, je nejlepší,” odpověděl Kling.
Nad stolem znovu vyvstalo ticho. Kling vrhl pohled ke dveřím, do kterých vcházel tlouštík v černém.
“Tohle není váš přítel?” zeptal se.
“Ne. A tamtoho vůbec neznám.”
“Poručík se domnívá, že to klidně mohl být některý z vašich bývalých ctitelů.”
“Ne.”
“Nebo někdo z vašich bývalých známých.”
“Jste si jistá, že nebyl na fotografiích, které vám včera ukázali?”
“Naprosto jistá. toho muže neznám a nedokážu si představit, co ode mě chce.”
“Ohledně toho měl poručík také svůj názor.”
“Jaký názor?”
“Nerad bych o tom hovořil.”
“A to proč?”
“Protože… ne, o tom bych nerad.”
“Poručík se patrně domnívá, že se ten člověk se mnou chce vyspat,” nadhodila Cindy.
“Co?”
“Řekla jsem, že…”
“Ano, něco v tom smyslu,” odpověděl Kling a odkašlal si.
“Na tom není nic zvláštního,” mínila Cindy.
V tu chvíli přišel číšník a zachránil Klinga před dalším vysvětlováním.
Cindy si objednala jako předkrm specialitu kuchyně, antipastu. Klingovi přinesli rybí polévku. Počkal, až Cindy začne jíst.
“Tak co?” zeptal se.
“Moc dobré.”
Nějakou dobu jedli mlčky.
“Takže, jaký je plán?” zeptala se Cindy.
“Poručík se domnívá, že váš ctitel je zoufalec schopný všeho, s čím souhlasím i já. Doufám, že když nás uvidí pohromadě, napadne mě.”
“A co dál?”
“Seberu ho a odvedu na oddělení.”
“Vy můj hrdino,” suše pozn…
