Kapitola 15
Luis Amaros ukládal peníze do banky, jejíž ředitel rád dělal obchody s prodejci drog. Ředitel je považoval za zdvořilé lidičky se staro-světsky uhlazenými způsoby a měkkým španělským akcentem. Jako třeba Luis Amaros. Ve městě se povídalo, že je potomkem staré kubánské šlechtické rodiny, který uprchl před Castrem a v Louisianě investoval do pěstování sóji. Roger Ware ho však podezíral, že je to kolumbijský zloděj, který investoval velké peníze do obchodu se zakázanými látkami.
To však Wareovi nevadilo.
Obchodníci s drogami přinášeli do banky velké peníze. Milióny dolarů. Vždycky je ukládali po částkách nepřevyšujících pět tisíc dolarů, aby banka nemusela podávat hlášení daňovému úřadu. Obchodníci s drogami nikdy nepotřebovali úvěr. Nechávali své peníze dlouho ležet, a ačkoli občas vyzvedávali vysoké částky, obyčejně dali včas vědět předem, kdy takový výběr nastane.
Až na zřídkavé výjimky.
Jako dnes.
Byl pátek dvacátého června, v Miami lilo jako z konve, u stolu naproti němu seděl Luis Amaros, usmíval se a vysvětloval, že potřebuje ze svého účtu převést šest set tisíc dolarů do nějaké banky v Caluse.
Warea to překvapilo.
Především neměl rád deštivé dny. Kvůli deštivým dnům se přece nepřestěhoval z Pittsburghu v Pensylvánii na Floridu. Také se dnes ráno pohádal s manželkou. Nikdy není dobré chodit za bankéřem s neobvyklými požadavky, když se ráno před odchodem do práce pohádal se ženou. Ledaže jste obchodník s drogami a máte na účtu bůhvíkolik miliónů dolarů.
„Určitě to zařídíme, pane Amarosi,“ sliboval Ware, „i když je to trochu narychlo.“
Vyplísnil ho, ale s úsměvem. Ze všeho nejméně by si přál, aby Amaros popadl své peníze a odnesl je do banky naproti přes ulici.
„Ano, já vím,“ Amaros se zatvářil nadmíru zkormouceně. „A omlouvám se.“ Zatřepal baculatou ručkou. „Naléhavá rodinná záležitost,“ dodal.
„To se může stát každému,“ ujišťoval ho Ware chápavě. „Máte na mysli nějakou určitou banku? Hodila by se vám třeba naše pobočka v Caluse?“
„Kde je ta pobočka?“ chtěl vědět Amaros.
Pořád se tvářil velmi zasmušile, možná jde opravdu o rodinnou záležitost. Cokoli řekl, znělo jako omluva. Například teď: jako by to byla jeho chyba, že neví, kde mají v Caluse pobočku.
„V centru,“ odvětil Ware. „Jen jeden blok od Hlavní ulice. Opravdu výhodná poloha.“
„Je to někde poblíž motelu Suncrest?“ zajímal se Arnaros.
„Nu… to tedy opravdu nevím. Moje sekretářka to může zjistit, jestli chcete. Říkal jste Suncrest? Určitě bychom mohli…“
„Ne, to bude v pořádku,“ zarazil ho Amaros. „Hlavní ulice, to mi vyhovuje.“
„Jestli dáváte přednost jiné bance, nebude v tom nejmenší problém.“
„Ne, ne, to je v pořádku, říkáte, že je to v centru.“
„Ach, ano. Ne přímo na Hlavní ulici, ale jen o blok na sever od ní.“
„Dobře, budu potřebovat adresu…“
„Samozřejmě.“
„Abych mohl dát vědět bratranci, kam si má pro peníze přijít,“ vysvětloval Amaros.
„Budete to potřebovat…“
„Dnes odpoledne, před zavřením.“
„Beze všeho,“ odvětil Ware. „Nuže,“ pokračoval, „jestli dobře rozumím, přejete si okamžitý převod šesti set tisíc dolarů tak, aby ještě dnes byly připraveny k vyzvednutí. Obyčejný, telegrafický převod.“
„Ano. Potřebuju převést telegraficky šest set tisíc dolarů, aby bylo možné si je vyzvednout v hotovosti ještě dnes ve vaší pobočce v Caluse. Ano,“ potvrdil Amaros.
„Můžete mi, prosím, sdělit jméno vašeho bratrance? Nechceme přece, aby taková částka padla do nepravých rukou, že?“ poznamenal Ware.
„To jistě ne. Jmenuje se Ernesto Moreno.“
Ware začal psát a sám si nahlas diktoval. „Ernesto Moreno,“ opakoval. Řekl však Moríno, ačkoliv Amaros to vyslovil správně. „Tak tedy M-O-R-E-N-O,“ opravil se, když ho Amaros upozornil. „Vydají mu to po předložení dokladu totožnosti. Předpokládám, že má nějaké doklady.“
„Samozřejmě.“
„Chcete k tomu připojit nějaké zvláštní pokyny? Jde přece jenom o velkou částku.“
„Zvláštní pokyny? A jaké?“ podivil se Amaros.
„Nu, můžeme zařídit, že v bance vašemu bratranci položí nějakou otázku, na kterou…
