Kapitola 3
Kubánci, kteří hledali Alici Carmodyovou, ji konečně našli v pondělí ve tři hodiny odpoledne. Jeden z nich se jí zeptal: „Kde je Jody?“ Ale měl tak příšerný přízvuk, že Alice zprvu nechápala, co chce. „Kdo?“ zeptala se a on jí vlepil facku.
Páni, pomyslela si, to je teda něco, jak se ty zatracený Hispoši roztahujou v Miami Beach. Za chvíli se začnou roztahovat snad i v Kansasu. Sama ani nevěděla, kde Kansas leží. Bydlela v laciném hotelu na rohu Collinsovy a Šesté ulice; tam ji našli. Alice byla feťačka. Od deseti hodin dopoledne si nešlehla a tihle Hispoši jí kladou otázky, jimž nerozumí.
„Tvoje sésta,“ řekl jeden z nich.
„Cože?“ zeptala se Alice.
„Tu hermana,“ řekl ten druhý.
Alice pochopila, že ten druhý nemluví anglicky. Zatracený Hispoši, pomyslela si a on jí dal facku, jako by jí četl myšlenky. Vychrlil něco španělsky jako kulomet na toho, co uměl anglicky. Musel na něho vysypat snad tři tisíce slov, ale Alice z toho zachytila jen jméno Ernesto. Jméno toho druhého dosud neznala.
Ernesto řekl: „Poslouchej, jo?“
„Poslouchám,“ opáčila.
„My ceme vedet, kde je tvá sésta.“
„Moje co?“ Nerozuměla.
„Tvoje sésta, tvoje sésta,“ opakoval trpělivě.
„Á,“ pochopila Alice.
„Á,“ řekl i on.
„Myslíte, moje sestra!“
„Á,“ zajásal a široce rozhodil ruce.
„Která sestra?“ zeptala se Alice. „Já mám dvě. Jednu v Orlandu a druhou v Los Angeles.“
Ernesto jí vrazil další facku.
„Tady,“ prohlásil. „V Miami. Jinde nezajímá.“
„Já v Miami žádnou sestru nemám,“ prohlásila.
Tentokrát ji praštil ten Jihoamerikán. Mlátili ji střídavě.
„Poslyšte,“ namítla, „přestaňte mě bít, jo? Kdo sakra jste? Jaký máte právo…“
Jeden z nich ji opět udeřil, ani si nestačila všimnout, který to byl.
„Poslouchej,“ vybídl ji Ernesto. „Rozumíš anglicky?“
To je ale blbá otázka, pomyslela si. Zrovna od něj. Beze slova na něho pohlédla.
„Oukej,“ řekl. „Máš sestru, je to blondýna a je tady v Miami. A my chcem vědět, kde je, protože ji potřebujem najít. Máme ti vymlátit zuby, nebo nám to řekneš?“
Začínala mu rozumět. Najednou jako by mluvil anglicky skoro bezvadně. Dokonce místo sésta říkal sestra.
„Jo, vy myslíte Jenny,“ pochopila.
Ernesto se podíval na toho Jižana. „Domingo? Se llama Jenny?“
Ten druhý pokrčil rameny. Domingo. Pěkná dvojka baleťáků. Ernesto a Domingo.
„Mluvíme o dívce jménem Jody,“ vykládal Ernesto. „Víme, že je tvoje sestra. Tak kde je?“
„To jméno někdy používá,“ připustila Alice.
„Jaký jméno?“
„Jody. Ale doopravdy se jmenuje Jenny. Ale ani pod ním ji nenajdete, protože používá spoustu různých jmen.“
Oba muži na ni hleděli.
Ernesto kývl na Dominga.
Domingo vytáhl z kapsy vystřelovací nůž a s cvaknutím jej otevřel.
„Co je zas tohle,“ ohradila se Alice, ale najednou dostala strach.
„Jenny, a jak dál?“ zajímal se Ernesto.
„To je různý Chcete její pravý jméno, anebo některý ze sta jiných, co používá? Nemá stejný příjmení jako já, je to má nev –“
Ernesto jí dal facku.
„Por favor“ řekl s přívětivou trpělivostí. „Žádný kecy.“
„Je to sakra moje nevlastní sestra! Poslyšte, ještě jednou mě praštíte…“
Praštil ji ještě jednou. Rozrazil jí ret. Zakrvácela si blůzku. Páni, pomyslela si.
„Poslouchej,“ napomenul ji. „Chceš, aby tě pořezal?“
„Ne,“ odvětila. Jako malá holčička. Dívala se na ten zatracenej nůž v Domingově pěsti. Oči měla doširoka rozevřené. „Ne,“ opakovala.
„Oukej.“ Odmlčel se. „Ta Jenny nebo Jody nebo jak se jmenuje.“ Další odmlka. „Tvoje sestra.“
„Ano.“ Pořád měla rozšířené oči, tvář plnou neklidného očekávání.
„Ona se nejmenuje Carmodyová?“
„Je rozená Santorová,“ odpověděla Alice rychle. „Tak se jmenoval můj nevlastní táta, Santoro. Dick Santoro. Byl to velkej podnikatel tady v Miami, zeptejte se, koho chcete. Znáte bratry Santorovy? To byl můj nevlastní táta.“
„Es Latino!“ podivil se Ernesto. „Santoro? Es un nombre Latino? Ten tvůj otčím byl Španěl?“
„Ne, Ital,“ řekla Alice. „Moje máma je Italka, možná, že právě proto si ho vzala, potom, co můj táta umřel, kdo ví. Můj táta byl Ir,“ dodala pyšně.…
