/3/
Concettu Espositovou La Brescovou učili vždycky jedině tomu, že má všechny černochy nenávidět a nemá jim věřit. Její bratry naopak učili, že z černochů mají udělat fašírku, kdykoli se jim k tomu naskytne příležitost. Tyto individuální lekce jim byly uštědřovány v stále se rozrůstajícím ghettu chudinské čtvrti, kterému jeho obyvatelé, převážně Italové, láskyplně a sarkasticky říkali Paradiso. Jako dítě, vyrůstajíci v této pochybné zahrádce, pozorovala Concetta své bratry a ostatní kluky z okolí, jak buší do spousty černošských lebek, už v době, kdy ještě sama byla piccola ragazza (malá holka). Podobné projevy násilí ji však nepobuřovaly. Concetta si říkala, že když je někdo tak hloupý, že se narodí jako černoch, a navíc svou hloupost potvrdí ještě tím, že se potlouká po Paradisu, nezaslouží si nic jiného, než aby mu někdo tu jeho potrhlou černou palici čas od času rozrazil vejpůl.
Concetta odešla z Paradisa, když jí bylo devatenáct let. Tehdy se totiž místní ledař, bodrý Napolitano jménem Carmine La Bresca, přestěhoval se svou živností do Riverheadu a požádal nejmladší z Espositových děvčat, aby se za něho provdalo. Concetta nabídku pohotově přijala, poněvadž ledař byl hezký chlapík s hlubokýma hnědýma očima a kudrnatými černými vlasy, a také proto, že měl prosperující živnost, která patřila jen a jen jemu. Navíc ji přijala i proto, že v té době byla těhotná.
Syn se jí narodil o sedm měsíců později a teď mu bylo sedmadvacet a žil bez otce, jenom s Concettou, v bytě ve druhém poschodí rodinného dvojdomku v Johnson Street. Carmine La Bresca se vrátil zpátky do Pozzuoli, což je patnáct kilometrů od Neapole, hned měsíc poté, co se Anthony narodil. Poslední, co o něm kdy Concetta slyšela, byla nezaručená zpráva, že byl za druhé světové války zabit, ale poněvadž manžela znala, měla spíš podezření, že je někde v Itálii králem ledařů a pořád ještě špásuje s mladými děvčaty a zdatně je přivádí do jiného stavu v ledárně, což byl krutý osud, který postihl ji.
Concetta Espositová La Brescová dodnes nenáviděla všechny černochy a nevěřila jim, a proto se náramně polekala – mírně řečeno –, když minutu po půlnoci, v noci, kdy nesvítily hvězdy ani měsíc, zjistila, že na prahu jejího bytu stojí nějaký černoch.
„Co to má znamenat?“ křikla na něho. „Koukej se klidit.“
„Policie,“ řekl Brown a blýskl jí před očima plackou, a teprve v té chvíli Concetta zpozorovala, že vedle černocha stojí další muž, malý běloch s úzkým obličejem a pichlavýma hnědýma očima, madonna mia, ten chlap vypadal, jako když na ní chce hodit malocchio, jako když ji chce uřknout.
„Co chcete, jděte pryč,“ řekla chvatně a stáhla roletu přes skleněné zadní dveře bytu. Dveře byly nad rozvrzaným dřevěným schodištěm (Willis na třetím schodě odshora škobrtl a div si nesrazil vaz) a byl z nich výhled na dvorek za domkem, kde stál strom obalený dehtovým papírem. (Určitě je to fíkovník, řekl si v duchu Brown, když šli po schodech nahoru.) Šňůra na prádlo, napjatá rozvěšenými kusy spodní garderoby, byla natažena z malé zadní verandy před skleněnými dveřmi k tyči, postavené napříč na druhém konci dvorku. Vítr fičel kolem verandy a ze všech sil se snažil shodit a odfouknout Willise na dřevěnou mřížku s popínavým vínem, která zvenčí zakrývala otevřenou dolní terasu. Willis na dveře znova zaklepal a zavolal: „My jsme od policie, měla byste radši otevřít, madam.“
„Sta zitto!“ řekla Concetta a odemkla dveře. „Chcete vzbudit všechny sousedy? Ma che vergogna!“
„Můžeme jít dál, madam?“ zeptal se Willis.
„Jen pojďte, pojďte,“ řekla Concetta a ustoupila do malé kuchyně, aby mohl Willis a pak Brown kolem ní projít.
„Co proboha chcete ve dvě hodiny ráno?“ řekla Concetta a zavřela dveře proti náporu větru. Kuchyně byla úzká, sporák, dřez a lednička stály v řadě vedle sebe u zdi, stůl se smaltovanou horní deskou u protější zdi. Kovová skříňka s otevřenými dveřmi, za nimiž bylo vidět menší výstavku krabic s ovesnými vločkami k snídani, jakož i různé další konzervy, stála v místě, k…
