2
Bylo nabíledni, že Meyer Meyer prošvihne bar micvah.
Naříkat pochopitelně nemohl. S poručíkem si dohodl, že v den bar micvahu bude mít volno, ale poručík nemohl vědět, že den předtím se přihodí vražda. Ovšem pokud se na osmdesátém sedmém nepočítá možnost, že vražda se může přihodit kterýkoli člen. Je jenom třeba, abyste si svůj bar micvah naplánovali tak, aby se s vašimi vraždami netloukl.
Ne že by Meyer Meyer byl doopravdy nějak nadával. Dítko, jež se mělo dostavit k biřmování, byl malý domácí zloduch, jenž nesl jméno Irwin, a rodina mu něžně říkala Irwin – neřád. Dítko však bylo synem manželčiny sestry, kterážto skutečnost činila z Meyera jeho strýce, a Meyer předpokládal, že kapku rodinných citů by k tomu milánkovi jaksi chovat měl. Krom toho bude žena mlít jako kafemlejnek. Od neděle do neděle zuřit a lamentovat, a jestli Meyer ten bar micvah doopravdy zmešká, může se vsadit, že domácí jídelníček začne sestávat z ohřátých konzerv. Ve svatební komnatě už se ozvěnou neponese rytmické vrzání per.
Muž, který seděl ve služební místnosti 87. okresu naproti Meyerovi, neměl ponětí, že Meyer je na nejlepší cestě zmeškat biřmování neřáda Irwina. Stejně by to s ním nehnulo. V jeho výčepu došlo k vraždě a v hlavě mu seděla jen jediná myšlenka a žádná jiná.
„Zboží za čtyři tisíce dolarů!“ hulákal. „Kdo myslíte, že to zaplatí? Já? Myslíte si, že se dám takhle odřít?“
„Přál byste si, aby vám policejní oddělení zaslalo šek, pane Phelpsi?“ zeptal se Meyer. Položil otázku mírně a s beránčím pohledem v modrých očích, neboť Meyer Meyer byl beránčí povaha. Jeho otec si totiž o sobě myslel, že je něco jako samorostlý komik, a přišel na nápad, že to bude groteska k uválení, když dá svému synovi jméno, jež vhodně doplní příjmení. Výsledkem byl Meyer Meyer, vpravdě perla rozjařenosti, velmi legrační kousek nomenklatury. Meyer byl řízením osudu pravověrný žid, jenž vyrostl převážně mezi pohany. Kluci z ulice do něj šili, kde se dalo, a kdykoliv potřebovali novou přihrávku, Meyerovo jméno posloužilo. Lety v sobě Meyer Meyer vypěstoval skoro nadpřirozenou trpělivost, s níž snášel takové pády, jako je narození nebo vrtochy šprýmovných otců. Trpělivost na něm nezanechala téměř žádné tělesné šrámy – když nepočítáme skoro úplně holou lebku, jež Meyera postihla ještě před třicítkou. Teď mu bylo třicet sedm, a maje před sebou průšvih, že zmešká bar micvah. opíral se v nejvyšší vyrovnanosti o stůl a čekal, co mu pan Phelps odpoví.
„Nojo, ale kdo to podle vás zaplatí?“ dožadoval se Phelps. „Já? Kdo platí mzdu městským policajtům, když ne já? A co za to mám? Doopravdy mě někdo chrání? Přece čtyři tisíce dolarů za zničení…“
„Zabili děvče,“ řekl Meyer mírně.
„Ano, ano, já vím,“ přitakal Phelps. „Víte, jak dlouho mi trvalo, než jsem ten krám trochu zvětšil? Na ráně není, a že by okolo byly samý světla, to taky nejsou, víme? Lidi tam choděj skrz reputaci, kterou jsem si udělal, a pro nic jinýho. V tomhle obvodu je víc výčepů než…“
„Pane Phelpsi, v kolik jste včera večer odešel z krámu?“
„Není to stejný? Viděl jste to tam? Viděl jste všecky ty rozbitý flašky? Skoro všecko zboží! Kudy obcházeli policajti? Jak mohl někdo rozmlátit všechny ty láhve a…“
„A čtyřikrát vystřelit. Ten, kdo rozbil láhve, vypálil čtyři rány, pane Phelpsi.“
„Ano, ano, já vím. Prosím, kolem není moc baráků, kde lidi bydlej, takže to neměl kdo slyšet. Ale od policajta se čeká, že slyší, nebo ne? To v nějaký putyce mazal deku?“
„Ve skutečnosti byl u jiného případu!“
„Co je důležitější? Moje zboží anebo nějakej jinej pitomej případ?“
„Vaše zásoby jsou velmi důležité, pane Phelpsi,“ pravil Meyer. „Bez vašeho zboží by lidi v našem obvodu zcela jistě vyschli a – umřeli. Policejní oddělení jaktěživo nepodceňovalo význam vašeho obchodu. Jenže policista, který byl na obchůzce, měl zrovna co dělat o dvanáct bloků dál. A na jeden ráz člověk víc jak jeden zločin nevyřídí.“
„A jestli měli můj kšeft v pácu? No, co pak?“
„Váš obchod v pácu nikdo neměl. Jestli se nepletu, na pokla…
