NA CESTU DO HOTELU Raleigh si vzali taxík. Carella ji posadil do kavárny a vydal se za ředitelem hotelu.
Jmenoval se Floyd Morgan. Okamžitě si Carellovi postěžoval, že tohle místo nesnáší, protože tady v zimě bývá nechutný mráz. „Jen se na to podívejte,“ vykládal. „Už máme konec dubna, a tady ještě leží na zemi sníh, věřil byste tomu?“ Vyprávěl Carellovi, že naposledy řediteloval na Bahamách v hotelu Club Méditerrannée na Kolumbově ostrově. „To bylo místečko,“ pochvaloval si. „Skvělí lidé, báječné jídlo a taková… radostná atmosféra, víte? Šťastná.
Ne jako tady. Tady je v zimě všechno příšerně ponuré, a než se dočkáte května, nejradši byste vyskočil z okna. Posaďte se,“ vybídl ho, „donesu vám kávu. Vážil jste dlouhou cestu, určitě se mě chcete zeptat na spoustu věcí.“
Carella se ho opravdu potřeboval vyptat na spoustu věcí.
V policejní práci jde vždycky především o to, využít co nejlépe času a prostředků, které máte k dispozici. Bylo by bývalo jednodušší a levnější vyřídit tuhle záležitost po telefonu. Stejně sem musel zavolat, aby si smluvil tuhle sobotní schůzku. Jenže tu potřeboval mluvit s mnoha lidmi, a to se po telefonu zařídit nedalo. Kromě toho, v takovém telefonátu k vám nedolehnou žádné nuance. Nevidíte tomu dotyčnému do obličeje, do očí, nemůžete si všimnout, že se mu třesou rty, že třeba maličko zaváhal. Každý záchvěv hlasu, změna tónu, to všechno vám může naznačit, že vám lže nebo zatajuje nějakou informaci. Při hovoru z očí do očí vidíte a slyšíte všechno.
Vybalil to na Morgana rovnou.
„Pokouším se zjistit, jestli měl Lester Henderson o víkendu s sebou nějakou ženu,“ prohlásil.
Morgan zaváhal. „Zajisté si uvědomujete…“
Carella věděl, že bude následovat projev, jaký už před ním proneslo nejméně 1 012 hotelových ředitelů. O soukromí hostů a o odpovědnosti hotelu za ochranu jejich práv a výsad. Podobné proslovy už si vyslechl i od kněží, advokátů a dokonce i od účetních, takže se rozhodl okamžitě do toho vstoupit a pronést kouzelná slůvka: „Ano, ale jde o vraždu.“
Když ta slova pronášel, chápavě se usmál.
Ano, vím, jak je složité srovnat občanské povinnosti se závazky vůči zaměstnavateli. Jenomže došlo k politováníhodnému trestnému činu a já jsem pouhý služebník veřejnosti, snažící se napravit křivdu, takže bych od vás uvítal poctivý, upřímný přístup, protože tady se stala vražda, chápete, nejhorší ze všech zločinů, pane, tak mi prosím vás pomozte, protože jde o vraždu.
„Musím se podívat do záznamů,“ pravil Morgan.
Zavedl Carellu do obchodní kanceláře a požádal někoho, aby přinesl záznamy o registraci hostů z uplynulého víkendu. Jak Carella předpokládal, obýval Henderson jednolůžkový pokoj, ovšem se širokou postelí, a zapsal se do něj sám. Lester Lyle Henderson.
„Za dvě osoby bychom účtovali vyšší sazbu,“ podotkl Morgan.
Carella byl v pokušení zeptat se ho, proč se v hotelech účtuje za dvě osoby v pokoji víc než za jednu. Pokoj je pokoj, no ne? Ať je v něm kolik chce lidí. Nu, možná pro dvě osoby spotřebují víc ručníků a lahviček se šamponem.
Třeba je to zvyk pocházející z časů takzvaného zákona o opilství, kdy ženy neměly dovoleno pít alkohol v baru.
Třeba tehdy také – co on může vědět – nesměly sdílet pokoj s mužem, který nebyl jejich manželem.
„Mohl byste se v těch záznamech podívat po ženě jménem Carrie?“ požádal. „Která tu možná strávila tenhle víkend?“
„To… bude možná těžké,“ namítal Morgan.
„Jde o vraždu,“ opakoval Carella.
„Podívám se do počítače.“
Počítač skutečně našel leccos – ale nikoliv ženu jménem Carrie.
„Co takhle iniciály JSH?“ zeptal se Carella.
„Opravdu nechápu, jak…“
„Podívejte se po příjmeních na písmeno há,“ poradil mu Carella. „A potom zužte výběr na osoby, jejichž křestní jméno začíná na jé. Když budete mít štěstí, najdete i někoho s tím S uprostřed. A to bude ona.“
„JSH,“ opakoval Morgan.
„Prosím vás.“
V sobotu se přihlásily k pobytu tři ženy, jejichž příjmení začínala na H. Všechny tři pracovaly u IBM. Jen jedna z nich měla křestní jméno na J. Zapsala se ja…
