Kapitola 3
Mrtví lidé se nepotí.
V márnici bylo vedro a Carellův a Hawesův obličej pokrýval lesklý pot, který lpěl na horním rtu jejich průvodce a zbarvil podpaží zřízence, který ponuře civěl na ty tři muže, než vytáhl jeden z chladicích boxů na těla.
Box vyjel téměř neslyšně. Irena ležela na desce nahá a mrtvá; našli ji v kalhotkách, ale ty se okamžitě odeslaly do laboratoře, a tak tu ležela nahá a studená a nezpocená a všichni čtyři muži stáli nad ní a dívali se. Za chvíli ji odvezou do jiné části nemocnice, kde ji budou pitvat. Zatím je její tělo nedotčené. Chybí mu jen život.
„To je ona?” zeptal se Carella.
Člověk, který stál mezi oběma detektivy, přikývl. Byl vysoký a hubený, měl bledé modré oči a světlé vlasy, na sobě šedý gabardénový oblek, bílou, odshora dolů zapnutou košili a pruhovanou kravatu. Neříkal nic, jen přikývl, a dokonce i to přikývnutí bylo stručné, jako by tady byl pohyb výstředností.
„A je to vaše žena, pane?” zeptal se Hawes.
Muž opět přikývl.
„Můžete nám říct, jak se jmenuje celým jménem?”
„Irena,” řekl muž.
„A druhé křestní jméno?”
„Tohle je ono.”
„Jak to?”
„Jmenuje se Margaret Irena Thayerová.” Muž se odmlčel. „Jméno Margaret se jí nelíbilo a tak používala to druhé.”
„Takže si říkala Irena?”
„Ano.”
„A vaše adresa, pane Thayere?”
„Bailey Avenue 1134.”
„Bydlel jste tam se svou ženou?”
„Ano.”
Carella a Hawes se na sebe podívali. Každá vražda i v nejlepším případě páchne až na půdu, protože každý, kdo chodí po matičce zemi, má šuplík, který nechává rád zavřený, a vražda, než vejde, zaklepe málokdy. Margaret Irenu Thayerovou nalezli na posteli jenom v kalhotkách vedle muže, který měl na sobě taky jen spodky. Ten, který ji právě identifikoval, se jmenoval Michael Thayer. Byl to její muž a jeden z těch malých šuplíků se právě otevřel a všichni do něho nakoukli. Carella si odkašlal.
„žili jste… tedy… žili jste s manželkou odděleně nebo…?”
„Ne,” řekl Thayer.
„Aha,” odpověděl Carella. Znova se odmlčel. „Vy víte, pane Thayere, že… že vaši ženu nalezli ve společnosti muže.”
„Vím. V novinách byly snímky. Proto jsem zavolal na policii, jako když jsem spatřil Ireninu fotku v novinách. Soudil jsem, že je to nějaký omyl. Protože jsem myslel… ona mi řekla, že pojede ke své matce, víte, a mě ani nenapadlo podezírat… a tak jsem myslel, že je to omyl, chápete. Měla být na noc u své matky, víte. Tak jsem její matce zavolal a matka řekla ne, Irena tu nebyla, a tak jsem si myslel… já nevím, co jsem si myslel. A tak jsem zavolal na polici a zeptal se, jestli bych mohl… mohl vidět… mohl se podívat na to tělo, co našli.”
„A tohle je tedy vaše žena, pane Thayere? Beze vší pochybnosti?”
„Je… je to moje žena,” řekl Thayer.
„Pane Thayere, říkáte, že jste viděl snímek vaší ženy a toho muže v noví…”
„Ano.”
„Toho muže jste nepoznal?”
„Ne.” Thayer chvíli mlčel. „Je… je tu taky?”
„Je, pane Thayere.”
„Rád bych ho viděl.”
„Když jste ho nepoznal, tak není tře.
„Rád bych ho viděl,” řekl Thayer.
Carella pokrčil rameny a pak kývl na zřízence. Šli za ním dlouhou místností s vysokým stropem a jejich kroky se odrážely od vykachlíkované podlahy. Zřízenec pohlédl na strojem napsaný seznam na chladicím boxu, popošel o kus dál a vytáhl další. Thayer se díval do obličeje muže, kterého našli vedle jeho manželky.
„Je mrtvý,” řekl, ale ta slova jako by nebyla určena nikomu.
„Ano,” řekl Carella.
Thayer pokýval hlavou. A pak ještě jednou. „Díval bych se na něj pořád. Je to zvláštní, ne? Chci zjistit, co na něm bylo… jiného.”
„Pořád ještě ho nepoznáváte?” zeptal se Hawes.
„Ne. Kdo jeto?”
„Nevíme. Neměl v náprsní tašce řidičák ani žádný jiný průkaz. Ale na dopise na rozloučenou stálo jméno Tommy. Zmínila se vaše paní někdy o nějakém Tommym?”
„Ne.”
„A nikdy předtím jste ho neviděl?”
„Nikdy.” Thayer se odmlčel. „Něčemu nerozumím. Ten byt. Ten, kde… kde jste je našli. Nebyl… nemohli jste se zeptat domácí? Nevěděla by, jak se jmenoval?”
„Mohla by to vědět. Ale to nebyl byt Tommyho.”
„Jak to?”
„Domácí nám ře…
