ODVEZL SARAH ROVNOU DO MOTELU. Když zajížděl na parkoviště, zeptala se: „Co je to, Emílio?“
„Je to motel,“ řekl. „Co sis myslela, že to je?“
„Já… já nevím, jestli chci jít do motelu,“ vyhrkla.
„Myslel jsem, že mě miluješ.“
„Ano, ale…“
„Tak pojď,“ vyzval ji.
Podívala se na něj a pokoušela se z jeho očích vyčíst, co to má znamenat, pokoušela se zjistit, co mu dělá starosti. O výletě do Mexika ještě neřekl ani slovo. No dobře, když se ho zeptala, jaké to bylo, řekl: „Bylo to fajn.“ A to bylo všechno, nic víc z něj nedostala. Vystoupil z vozu a zamířil rovnou do recepce. Zabořila se hlouběji do sedadla, nechtěla, aby ji někdo viděl v motelu, a doufala, že majitel odmítne poskytnout Emíliovi pokoj. Bylo mu teprve sedmnáct a on by to mohl poznat a poslat ho pryč. Za malou chvíli ale Emílio přišel zpátky s klíčem a potichu si sedl za volant a odjel s autem k chatce číslo šest, zastavil před ní a vypnul zapalování.
„Emílio… “
„Pojď,“ řekl, vystoupil z vozu a zabouchl za sebou dveře a zamířil k chatce, aniž vůz obešel ze strany a pomohl jí z auta. Dívala se na něj, jak odemyká chatku. A pomyslela si, nechci jít dovnitř, tohle nechci. Potom ale vzdychla, vystoupila z vozu a šla za ním, čekal ji na chodníku. Jen co zavřel dveře a zamkl je, políbil ji. S polibkem spěchal a hned jí sáhl na prsa.
„Hej… počkej chvilku, ano?“ řekla.
„Na co?“ zeptal se.
„Sotva jsme… řekli jeden druhému pár slov…“
„Já si nechci povídat. V Mexiku jsem si povídal víc než dost.“
„No… jenom jsem…“
„Svlékni se.“
„Co se děje?“ zeptala se.
„Nic.“
„Emílio, stalo se něco? Můžeš mi prosím…“
„Nic se nestalo. Svlékni se.“
„Chováš se tak…“
„Udělej, co ti říkám,“ přikázal.
Podívala se na něj.
„Slyšelas?“
„Ano,“ řekla.
„Tak to udělej.“
„Dobře. Jenom…“
„Výborně.“
Posadil se na okraj postele a pozoroval ji, jak se svléká.
Odkládala oblečení otočená zády k němu, cítila ale na sobě jeho oči a velmi se styděla. Snažila se představit si, že je ve své ložnici a sama, a ne v téhle ošuntělé místnosti s odlepující se tapetou, televizorem v nohách postele a automatem na mince vedle čela lůžka s reklamou na Kouzelné prsty. Motel ležel na Pacifické pobřežní dálnici, malý kousek jižně od Malibu, a když si rozepnula blůzu a vytáhla ji z džin, slyšela, jak oceán doráží na mořský břeh.
Šla k židli s vysokým opěradlem stojící vedle prádelníku, rozepnula si džíny a stáhla je dolů a dívala se u toho stranou, nechtěla, aby se jejich pohledy setkaly. Měla na sobě červené kalhotky s krajkou, očekávala každým dnem periodu. Vždycky, když ji čekala, vzala si červené prádlo. V kalhotkách a podprsence se otočila k němu.
„Tohle taky,“ řekl.
„Emílio… “
„Sundej si všechno,“ vyzval ji. Přemýšlela, zda ho má poslechnout. „No tak,“ řekl.
Rozepnula si podprsenku, sundala ji dolů a přehodila přes opěradlo židle. Zády k němu si stáhla kalhotky, nejdříve na stehna, a pak na lýtka, vystoupila z nich a položila je na opěradlo vedle podprsenky. Nikdy předtím se nesvlékala před nějakým chlapcem do naha. Otočila se k němu. Dlaně si instinktivně položila do klína.
„Dej ty ruce pryč.“
Poslechla ho a svěsila ruce podél těla. Cítila, jak se jí potí dlaně.
„Teď pojď sem.“
Mlčky přicupitala k posteli. Rozepnul si zip džin a stáhl si trenýrky.
„Dělej,“ řekl.
„Já… já nevím jak.“
„Klekni si.“
„Emílio…“
„Klekni si.“
Poslechla ho a on se položil na postel na záda a opřel se lokty. Sarah hleděla na jeho přirození trčící z džin.
„Strč si ho do pusy,“ řekl.
Nevěděla, jestli má tu věc vzít do rukou. Sklonila k ní tvář a opatrně ji uchopila mezi rty.
„No tak,“ přikázal.
„Já nevím, jak se to dělá,“ řekla.
„Hýbej rty.“
„Takhle?“ zeptala se.
„Strč si ho hloub.“
„Emílio…“
„Pořádně!“ řekl a zničehonic ji chytl za hlavu a zastrčil své přirození hlouběji do jejích úst a ona zalapala po dechu.
Zkusila zaklonit hlavu, držel ji však pevně, prsty měl zapletené do jejích vlasů, cítila, že nemá kam uhnout, v ústech měla tu velikou věc a měla pocit, že začne zvracet, pokud…
„No tak,“ ře…
