Kapitola 23
DVEŘE MI OTEVŘELA pohledná, asi pětatřicetiletá bruneta v tmavých kalhotách a světle zeleném svetru. Neměla nalíčený obličej a byla bosa. Přes dveře jsem jí sdělil, že jsem od policie, a teď chtěla vidět můj odznak. Mlčky se na něj podívala, načež ustoupila zpět do bytu. Následoval jsem ji do obýváku. Ten byl nenákladně ale vkusně zařízený, někdo dokázal využít malého rozpočtu k poměrně velkolepým cílům. Posadili jsme se do křesel proti sobě.
„Hledám Arthura Wylieho,“ začal jsem.
„Jsem Helena Wylieová, jeho manželka.“ Měla velmi výrazně modré oči. Přimhuřovala je na mě přes pokoj, což vyvolávalo dojem, že je buď krátkozraká, nebo trpí nějakou bolestí. Ruce měla pevně složené v klíně. „Není tady. Nevím, kde je,“ dodala.
„Nemohl by být ještě v práci?“
„Ne.“
„Jak to víte?“
„Prostě to vím. Proč ho hledáte? Něco provedl?“
„Paní Wylieová, je váš manžel zaměstnaný?“
„Byl zaměstnaný. Nevím, co dělá teď. Z práce odešel v červenci.“
„Co to bylo za zaměstnání?“
„Pracoval pro jednu cestovní kancelář.“
„Pro jakou?“
„Je to cestovní kancelář Shangri-La, na Holmanově a Šedesáté první.“
„A kde pracuje teď, to nevíte?“
„Nemám ponětí.“
„Paní Wylieová,“ zeptal jsem se, „žijete se svým mužem?“
„Ne. V březnu jsme se rozešli.“
„A kde teď bydlí?“
„Nevím. Jeho právník to také neví. Ze svého starého bytu se odstěhoval v červenci a od té doby jsme ho nenašli.“
„Jaká je poslední adresa, kterou na něj máte?“
„Tam ho nenajdete.“
„Jak to víte?“
„Byla jsem tam. V jeho bývalém bytě žije nějaká portorikánská rodina.“
„Proč jste tam jela?“
„Dělala jsem si o něj starost. Neměla jsem od něj žádnou zprávu a pak mi volal Leon, to je majitel té cestovky, Leon Eisner, a ten mi řekl, že Arthur se neukázal v práci. Tak jsem… šla k němu do bytu. Myslela jsem si, že je třeba nemocný. Bydlel tam sám, víte, a tak jsem si myslela, že mu je třeba zle. Šla jsem to zjistit. Miluju ho, víte? Pořád ho miluju.“
„Kdy to bylo, pani Wylieová? Kdy jste šla k němu domů?“
„V červenci, hned po svátku. Čtvrtého bylo ve čtvrtek a v pátek mi Leon volal, že Arthur nepřišel do práce. Tak jsem šla rovnou k němu do bytu.“
„A on byl pryč?“
„Ano. Byli tam nějací Diazovi. Tak se jmenuje ta rodina, co tam teď bydlí.“
„A vy nevíte, kde je váš muž teď?“
„Ne. A ráda bych to věděla. Jsem si jistá, že kdybychom si mohli promluvit, dokázali bychom…“
Pokrčila rameny, prudce otočila hlavu stranou a dala si ruce přes tvář. Čekal jsem. Zvedla se a šla ke kabelce, která ležela na televizi, otevřela ji a vytáhla z ní kapesník. „Promiňte,“ omluvila se.
„Paní Wylieová, proč jste se s manželem rozešli?“
„To opravdu nevím.“
„Byla v tom nějaká žena?“
„Ne, nebyla. Ne.“
„Jste si tím jistá?“
„Ano, jsem. Ptala jsem se ho, víte? Když mi řekl, že… že chce odejít, tak… jsem, přirozeně jsem se ho zeptala, jestli v tom je jiná žena, a on řekl:‚Ne, Heleno. Nemám jinou, chci prostě vypadnout.‘“
Vysmrkala se a pak popotáhla. Oči měla stále vlhké. „Po dvaceti letech manželství chtěl prostě jen vypadnout.“
„Máte nějaké děti?“
„Ne.“
„A jak to teď vypadá právně s vaším manželstvím?“
„Nevím. Arthur se chce rozvést a moji právníci mi neustále opakují, že nemá cenu snažit se zadržet muže, který chce jít.“ Znovu se otočila a zápolila s dalším přívalem slz. „Promiňte mi to,“ omluvila se. „Já jenom… Kdybychom měli trochu času, jsem si jistá, že Arthur a já bychom se mohli… Mohli bychom si o tom promluvit a… vyřešit to nějak, víte.“ Otočila se ke mně. „Snažila jsem se mu to vysvětlit po telefonu, když jsem s ním naposledy mluvila. Krátce předtím, než zmizel.“
„A co vám řekl?“
„Řekl, že chce rozvod. Že končí s vyjednáváním. Povídal, že když nebudu souhlasit s dohodou, budu toho brzy litovat.“
„Takže jste vedli jednání o dohodě?“
„Ano, přes naše právníky. Zamítla jsem všechny nabídky.“
„Proč?“
„Protože já se nechci rozvést. Vím, že to byly slušné nabídky, protože tuším, kolik si asi tak může vydělávat. Za ta léta pracoval na různých místech, ale jeho plat nikdy nestál za…
