CO SE STALO, NEŽ ŠEL JOSKA VRÁTKY
Ve vsi za lesem žil mládenec, jmenoval se Josef, ale protože jich tam toho jména bylo víc, říkali mu Joska. Jednou mu náhoda podala ruku a vedla ho do městečka, kde bydlela Josefka. Stála na zahradě u plotu a věšela prádlo. Zatočil se vítr, popadl vypraný lajblíček a rovnou s ním nahoru. Pohodil lajblíček do koruny hrušky.
Lajblíček vane nahoře ve vršku a Josefka dole vzdychá:
„Aby mi teď narostla křídla.“
Joska přeskočil plot a povídá:
„Já ti, Josefko, pro ten lajblíček dojdu.“
Vystoupil na hrušku větev po větvi, jako po žebříku. Strčil si lajblíček za kazajku a ve chvíli s tím byl zas dole.
„Za tu službu ti dám růži,“ řekla Josefka.
„A až mi ta,růžička uvadne, přijdu zas,“ povídá Joska.
Druhý den tam byl přes plot znova. A že mu růži ožehlo slunce.
Na třetí den to svedl na měsíc. Zastudil prý mu růži, až poztrácela lístky.
Čtvrtý den přeskočil plot a řekl:
„Josefko, ty jsi ta růžička, co bych k ní chtěl pořád vonět.“
Josefka na to:
„Až přijde čas, pozvu tě na zahradu vrátky.“
Joska pak chodil do městečka každý večer, aby se Josefky poptal, jestli ještě přes plot anebo už vrátky.
Ze vsi jde k městečku cesta lesem. Na pasece se cesty křižují. Měsíc někdy stává nad tím křížem. A tu vychází z lískového houští divoženka. Sukni má z odkvetlého mechu a košilku z potrhaného pavouci. Nožky jí jen hrají. Zapiští komár a už je to pro ni muzika. Tolik se jí chce tancovat.
Když Joska šel přes les k městečku, byl takový večer. Joska jde a chce si zazpívat veselou, aby to slyšela Josefka až na zahrádce. Napadla ho ale jen ta smutná:
Měsíček svítí,
já musím jiti
za pannou, za pannou,
za panenkou.
Měsíček zašel,
já tam nedošel,
já jsem zabloudil,
mně ji odloudil
v zeleném kloboučku
mysliveček.
Na kříži cest se k němu přidala divoženka. Srovnala si s Joskou krok a řekla hláskem, jako když vítr vane přes ostřici:
„Jestli je ti smutno pro panenku, tak si se mnou zatancuj.“
Joska strach neměl. K tomu, kdo jde prostředkem cesty, nemá divoženka moc. Přistínil si dlaní oči proti měsíci a povídá:
„Všecko jsi to popadla naruby. Zrovna jdu k panence. Tu smutnou si zpívám ani nevím proč.“
Divoženka blýskla očima mezi chundely vlasů a řekla znova:
„Zatancuj si se mnou, aby ti pro tu panenku nebylo smutno.“
A vine se Joskovi do náruče.
Joska divoženku obešel a povídá:
„Já tancujú jen s tou svou.“
Divoženka mu v zlosti ukázala zoubky, přeskočila v kroku a jde pořád vedle Josky.
Pod lesem se cesta otočila do polí. Po kamení divoženka nerada, bolí ji do pat. Zastavila se na cípu trávy.
Joska došel úvozem k silnici a po silnici až k Josefčinu stavení. Přeskočil přes plot na zahrádku. Ale když se tam s Josefkou pěkně vítal, křikla mu do toho od lesa divoženka:
„Se mnou jsi tancovat nechtěl. A s Josefkou už nikdy nebudeš.“
Udělala rukama divný klikyhák a vběhla pozpátku do lesa.
Bylo sotva ráno, když honák ze dvora, kde Josefka sloužila, vyhnal krávy na louku pod lesem.
„Paste se v tom zeleném okrsku a neodbíhejte,“ povídá.
Krávy ale pořád blíž k lesu, jako by je tam něco divně vábilo. Honák bil holí o meze na všech stranách, ale krávy jako ofouknuté mu vběhly do lesa. Jen na chvilku, jen co by se tam otočily kolem ocasu. Ale toho si honák nevšiml, že každá překusuje v hubě divnou bylinku.
Před večerem šla Josefka dojit. Sedne si na stoličku, podstaví dĺžku, a vtom tam vstoupí šafář.
„Josefko,“ povídá, „venku stojí starostka a čeká si na čerstvě nadojené.“
Ona starostova žena byla na mléko mlsná jako kočičí jazýček. Pila jen čerstvě nadojené, dokud nesešla pěna.
Josefka se ptá, jestli má odlít do hrnečka, ale šafář, že prý starostka nejradši z dĺžky. Tak jí to tam Josefka donesla. Starostka sfoukla pěnu a pustila přes jazyk první doušek. Vtom vykřikla, až po ní leknutím zavolal páv.
Když křikne starostka, všichni se sběhnou. A všichni slyšeli, jak starostka ve zlosti Josefce vyčítá:
„Co jsi mi to dala pít? Vždyť je ta dĺžka plná hnojné vody!“
Josefka s…
