[24] ZA LETU
Návrat na letiště byl rychlý a věcný. Guvernér si šel po svých. Lidé, kteří při příletu lemovali chodníky, už byli většinou zpátky v práci. Ti, kdo se nyní otočili a dívali se, byli většinou lidé, kteří se vypravili na nákupy a kteří ani nevěděli, kvůli čemu houkají ty sirény – nebo, pokud to věděli, byli tím hlukem naštvaní. Ryan se pohodlně opřel v přepychovém koženém sedadle. Dolehla na něj únava, jaká se dostavuje po namáhavém, stresujícím okamžiku.
„Tak jak jsem si vedl?“ zeptal se a díval se, jak Indiana za okénkem auta ubíhá dozadu stodesetikilometrovou rychlostí. V duchu se usmál při myšlence, že ujíždí takovou rychlostí po předměstí a nedostane za to pokutu.
„Moc dobře,“ odpověděla Callie Westonová. „Mluvil jste jako učitel.“
„Býval jsem učitelem,“ odvětil prezident. A s trochou štěstí jím snad zase jednoho dne budu.
„U projevu jako byl tenhle je to dobře, ale na ty ostatní budete potřebovat trochu víc ohně,“ poznamenal Arnie.
„Všechno pěkně jedno po druhém,“ radila Callie vedoucímu prezidentské kanceláře. „Než začnete chodit, lezete po čtyřech.“
„V Oklahomě budu mít stejný projev, ano?“ otázal se POTUS.
„S pár změnami. Ale nic velkého. Jenom si pamatujte, že už nebudete v Indiane. Oklahoma je stát ‚zabíračů půdy‘“, ne Hoosier State, stát ‚venkovských balíků‘. O tornádech totéž, ale jinak fotbal místo basketbalu.“
„Tam u nich také přišli o oba senátory, ale zůstal jim člen Kongresu, a ten bude na pódiu s vámi,“ upozornil van Damm.
Jak to, že nebyl tu noc na Kapitolu?‘ zeptal se Jack ledabyle.
„Asi si to zrovna rozdával s nějakou štětkou,“ zněla úsečná odpověď. „Oznámíte nový kontrakt pro vojenskou leteckou základnu Tinker. Znamená to tak pět set nových pracovních míst. A fondy na pár nových akcí. Místní noviny z toho budou mít radost.“
Ben Goodley nevěděl, jestli je novým poradcem pro otázky národní bezpečnosti nebo ne. Jestli ano, pak je na tu práci dost mladý, ale prezident, kterému slouží, se aspoň dobře vyzná v zahraničních záležitostech. To z Goodleyho dělalo spíš jakéhosi tajemníka vyšší kategorie, nikoli poradce. Proti takové funkci nic neměl. Za svého krátkého pobytu v Langley se toho hodně naučil a rychle postupoval; stal se jedním z nejmladších lidí, kteří kdy získali vytouženou vstupní kartu do Národního úřadu pro zpravodajské informace, protože uměl informace uspořádávat a organizovat a protože mu to při třídění důležitých materiálů politicky pálilo. Zvlášť rád pracoval přímo pro prezidenta Ryana. Byl si vědom toho, že s šéfem může hrát na rovinu a že s Jackem – stále ještě mu tak v duchu říkal, ačkoliv nahlas už to nepůjde – člověk vždycky ví, na čem je. Pro doktora Goodleyho to bude další poučná zkušenost, poučení, nedocenitelné pro člověka, jehož novým životním snem je stát se ředitelem CIA – za zásluhy a ne přes politiku.
Na stěně naproti stolu visely hodiny, ukazující okamžitou polohu slunce ve všech místech světa. Objednal si je hned ten den, kdy sem přišel – a k jeho překvapení se tu objevily doslova přes noc, místo aby se prodíraly přes pět úrovní byrokratů, starajících se o vybavení kanceláří. Slýchal příběhy o tom, že Bílý dům je místem, kde věci opravdu fungují, ale tehdy těm příběhům nevěřil – on, absolvent Harvardu, pracoval ve vládních službách už čtyři roky a představoval si, že ví, co funguje a co ne. Ta rychlost byla příjemným překvapením; hodiny, jak zjistil při práci v Operačním středisku CIA, dávají okamžitou informaci, lepší než celá sbírka obyčejných hodin, které na některých místech měli. Člověk okamžitě viděl, kde mají v té které části světa poledne, a automaticky mohl zjistit, kolik hodin tam tedy právě je. A ještě příhodnější bylo, že tak okamžitě věděl, zda se něco děje v neobvyklou hodinu. To člověku často povědělo přinejmenším tolik, co bulletin SigInt, elektronického výzvědného systému. Jako třeba to, co právě přišlo přes jeho osobní fax, napojený na tajnou telefonní linku.
Národní bezpečnostní služba posílá periodické svodky o dění na celém …
