[46] PROPUKNUTÍ
Bylo by bývalo rozumnější vrátit se v pondělí ráno, to by ale znamenalo budit děti moc brzy. Jacka mladšího a Sally čekaly písemky a museli se učit, a bylo třeba učinit nová opatření ohledně Katie. Camp David byl natolik jiný, že se odjezd až moc podobal návratu z dovolené. A ten návrat působil jako šok. Jakmile se za okénky sestupujícího vrtulníku objevila prezidentská rezidence, tváře i nálada Ryanových se změnily. Bezpečnostní opatření byla mnohem rozsáhlejší; počet lidí rozestavených po obvodu střeženého prostoru se zvýšil. I to Ryanovým připomnělo, jak jsou pro ně tohle místo samo i život v něm nežádoucí. Ryan vystoupil první, pozdravil příslušníka námořní pěchoty stojícího dole pod schůdky a pohlédl na jižní průčelí Bílého domu. Bylo to jako políček. Vítejte zpátky do skutečnosti. Když byla rodina v bezpečí uvnitř, prezident zamířil do své pracovny.
„No, tak jak to vypadá?‘ zeptal se van Damma; ten si víkendu nijak neužíval – ale nikdo se také nepokoušel zabít jeho nebo jeho rodinu.
„Vyšetřování toho zatím moc nepřineslo. Murray říká, abychom byli trpěliví, že se věci hýbou dopředu. Radil bych vám, Jacku, abyste pokračoval klidně dál,“ promlouval k němu vedoucí prezidentské kanceláře. „Zítra máte nabitý program. Nálada v zemi je vám nakloněná. V takovýchhle dobách se vždycky spustí celý déšť sympatií…“
„Arnie, já se nehoním za hlasy voličů, na to nezapomínejte. Je to krásné, že o mně lidi pěkně smýšlejí po tom, co nějací teroristé zaútočí na mou dceru; ale víte, že takhle to nechci brát,“ poznamenal Jack. Po dvou dnech oddechu se jeho zlost zase vracela. Jestli jsem snad někdy uvažoval o tom, že u téhle práce zůstanu, tak minulý týden mě vyléčil.“
„No, jistě, ale…“
„Starou bačkoru ‚ale‘ Arnie! Až to tady bude hotovo, co si odtud odnesu? Místo v učebnicích dějepisu? Než je napíšou, budu mrtvý, a bude mi úplně jedno, co si budou historikové myslet a co budou psát. Mám přítele, který se historií zabývá, a ten prohlašuje, že celé dějiny nejsou nic jiného než aplikace ideologie na minulost – a stejně tu nebudu, abych si to mohl přečíst. Jediné, co si odtud chci odnést, je můj život a život mé rodiny. To je všechno. Jestli někdo stojí o tuhle slávu a o celý tohle blbý vězení, ať si poslouží. Já teď vím svoje. Jo, fajn,“ dodal POTUS zahořkle; zde v pracovně se mu vrátila veškerá jeho špatná nálada. „Tu práci udělám, projevy přednesu a budu se snažit udělat něco užitečného. Ale nestojí to za tu námahu, Arnie. A zatraceně jistě to nestojí za to, aby se nějakých devět teroristů pokoušelo zabít mi dceru. Na téhle planetě po člověku zůstane jediné – jeho děti. Všechno ostatní si lidi stejně udělají podle svého, zrovna jako se to dělá ve zprávách.“
„Byly to dva perné dny a…“
„A co ti agenti, kteří zemřeli? Co jejich rodiny? Já jsem měl dva pěkné dny volna. Ty rodiny zaručeně ne. Na tuhle práci jsem si už zvykl tak, že jsem po nich ani nevzdechl. Přes sto lidí dělalo všechno možné, abych na to zapomněl. A já jsem je to nechal dělat! Je asi důležité, abych se takovými věcmi moc nezabýval, co? Na co se mám vlastně soustředit? Na ‚Povinnost, Čest, Vlast‘? Ten, kdo dokáže jen to, a zapomene přitom na své lidství, sem nepatří; a přesně takového člověka ze mě tahle práce dělá.“
„Už jste skončil, nebo vám mám doběhnout pro kapesníček?“ Na okamžik to vypadalo, že prezident van Dammovi opravdu jednu vrazí. Arnie však pokračoval. „Ti agenti zemřeli proto, že si zvolili práci, kterou považovali za důležitou. To samé dělají vojáci. Tak co je s vámi, Ryane? Jak si k čertu myslíte, že země funguje? Že žije z krásných myšlenek? Nebyl jste vždycky takhle pitomý. Kdysi jste byl u mariňáků. Pak jste zase pracoval pro CIA. A tenkrát jste se nepodělal. Teď máte svůj úřad. Nenaverbovali vás, pamatujte si to. Dal jste se na to dobrovolně, ať už to přiznáte nebo ne. Věděl jste, že se tohle možná stane. A teď jste tady. Chcete utéct, no dobrá – tak utečte. Ale nevykládejte mi, že to tady nestojí za námahu. Neříkejte, že na to…
