17 KAPITOLA - A REZAVÁ LIŠTIČKA A PRVNÍ SKOK PŘES PŘEKÁŽKU
LETĚLI Z DULLESOVA mezinárodního letiště linkou British Airways letadlem 747, typem, jehož řídicí plochy navrhl před sedmadvaceti lety jejich otec. Dominika napadlo, že tehdy byl ještě v plenkách, a svět že se od té doby párkrát obrátil naruby.
Oba dostali zbrusu nové pasy na svá pravá jména. Všechny ostatní dokumenty byly dokonale zakódované v jejich přenosných počítačích, i s modemy a komunikačním softwarem, rovněž zakódovanými. Na sobě měli všední obleky, jako většina ostatních v oddělení první třídy. Letušky se přičinlivě míhaly, všem rozdávaly zákusky a oběma bratrům donesly bílé víno. Když letadlo vystoupilo do cestovní výšky, dostali slušné jídlo - „slušné“ je to nejlepší, co se o jídle podávaném v letadle dá říct - a slušný byl i výběr filmů. Brian si vybral Den nezávislosti, Dominic se rozhodl pro Matrix. Science fiction měli oba rádi už od dětství. V kapsách kabátů měli svá zlatá pera. Rezervní náplně byly v holicích soupravách, uložených v zavazadlech až kdesi dole v břiše letounu. Na Heathrow to bude trvat šest hodin a oba doufali, že se cestou trochu prospí.
„Něco ti ještě vrtá hlavou, Enzo?“ zeptal se tiše Brian.
„Ne,“ odtušil Dominic. „Jenom aby všechno vyšlo.“ Vězeňské cely v Anglii nemají tekoucí vodu ani splachovací záchody, to však již neřekl; a jakkoli by takováhle eventualita mohla být k vzteku pro mariňáka, pro zvláštního agenta FBI pod přísahou by byla naprosto pokořující.
„No tak jo. Dobrou, brácho.“
„Slyším, ty mariňácká hlavo vyholená.“ Oba si upravili sedadla do téměř vodorovné polohy. Dole ubíhalo pět tisíc kilometrů vod Atlantiku.
JACK SEDĚL ve svém bytě; věděl, že bratranci odcestovali za moře, a třebaže mu nikdo nepověděl přesně proč, domyslet se, jaký je jejich úkol, nevyžadovalo nijak zvlášť bujnou představivost. Uda bin Sálí se konce tohohle týdne nedožije. Jack se o tom dozví z ranní elektronické pošty z Thames House. Uvažoval, co na to asi řeknou Britové, jak to s nimi zamává nebo jak je to zamrzí. O způsobu, jakým byla akce provedena, se toho určitě dozví spoustu; dráždilo to jeho zvědavost. Pobýval v Londýně dost dlouho, aby věděl, že tam se s pistolemi nepracuje, pokud nejde o zabíjení posvěcené vládou; v takovém případě -když SAS, útvar zvláštních služeb, pošle na věčnost někoho, kdo se například obzvlášť znelíbil osazenstvu Downing Street číslo 10 -je policie natolik chytrá, aby při vyšetřování takového případu nešla příliš do hloubky. Ještě snad pár výslechů, jen tak pro forma, tolik, aby se o případu založil spis, který se pak zastrčí do kartotéky s označením NEVYŘEŠENÉ PŘÍPADY, kde se na něm bude usazovat prach a lhostejný nezájem. Člověk nemusí být zrovna veleduchem, aby si dal tohle dohromady.
Jenže tady půjde o zásah Američanů na britské půdě, a ten by se vládě Jejího Veličenstva určitě nezamlouval. Je to otázka toho, co se sluší nebo nesluší. Navíc tohle není akce americké vlády, z právního hlediska je to předem naplánovaná vražda, a na takovou všechny vlády hledí s velkou nelibostí. Takže ať se stane cokoli, doufal, že oba budou opatrní. Nějak účinně zakročit a přispět by nemohl ani otec.
„ACH, UDO, ty jsi zvíře!“ vykřikla Rosalie Parkerová, když se z ní konečně odvalil. Podívala se na hodinky; trvalo mu to dlouho, a ona má zítra hned po obědě schůzku s vysokým činitelem z Dubaje, pracujícím v naftovém průmyslu. Je to takový starý drahoušek, a štědrý, třebaže jí jednou řekl, že mu připomíná jednu z jeho oblíbených dcer, prevít jeden ošklivá.
„Zůstaň přes noc,“ naléhal Uda.
„Nemůžu, lásko. Musím zajet pro mámu, půjdeme na oběd a potom ji vezmu k Harrods na nákupy. Panebože, už musím pryč!“ řekla s dobře zahraným neklidem a prudce se posadila.
„Ne.“ Uda ji uchopil za rameno a stáhl ji zpátky.
„Ty ďáble!“ Zdušeně se zasmála a obdařila ho vřelým úsměvem.
„Říká se mu ‚šajbán,‘“ opravil ji Uda. „A nepatří do mé rodiny.“
„Ty teda dovedeš holku utahat, Udo.“ Ne že by to bylo špatné, ale ona …
