[32] UZAVŘENÍ
„Můžu ti pomoct?“ zeptal se Russell.
„Dekuji, Marvine, ale raději bych to udělal sám a bez vyrušování,“ odpověděl Ghosn.
„Rozumím. Když tak houkni.“
Ibrahim si oblékl své nejteplejší oblečení a vyrazil do zimy. Sněžilo celkem hustě. V Libanonu sice už sníh viděl, ale v porovnání s tímhle to nic nebylo. Bouře začala ani ne před půl hodinou, a už napadly určitě víc než tři centimetry. Severní vítr byl nejostřejší, jaký kdy zažil. Než ušel těch šedesát metrů ke stodole, bodal jej do kostí. Viditelnost byla maximálně dvě stě metrů. Z nedaleké dálnice byl slyšet provoz, ale světla aut vidět nebyla. Vešel do stodoly postranními dveřmi a okamžitě zalitoval, že v budově není topení. Ghosn si ale přísně zakazoval nechat se vyvést něčím takovým z míry.
Kartonová krabice, v níž byla bomba ukrytá, nebyla pevně zalepená a šla snadno otevřít. Pod obalem byla kovová krabice s tlačítky a dalšími hýblátky, aby byla iluze dokonalá a každý měl pocit, že jde o profesionální videopřehrávač. S tím návrhem přišel Günther Bock, a tělo videa koupili od jedné syrské televizní zpravodajské společnosti, která místo něj zakoupila nový model. Vstupní dvířka byla pro Ghosnovy potřeby téměř ideální, a v objemném prázdném prostoru byla vakuová pumpa pro případ potřeby. Ghosn ale okamžitě věděl, že ji nepotřebuje. Měřidlo, které tvořilo součást obalu bomby, ukazovalo, že do trupu žádný vzduch nepronikl. Nebylo to překvapení – Ghosn byl opravdu zručným svářečem, jak to řekl zesnulému Manfredu Frommovi, ale mladého inženýra to přesto potěšilo. Pak zkontroloval baterie. Byly tam tři, všechny nové, niklkadmiové a zcela nabité, alespoň podle zkušebního obvodu. Vedle baterií byl časový spínač. Když se přesvědčoval, zda jsou odpalovací zakončení prázdná, zkontroloval podle hodinek čas – už byl nastaven na místní čas – a zjistil, že se liší o tři vteřiny. To bylo pro jeho účely dostačující. Tři skleničky, které uložili do krabice, aby zjistili, zda s bombou nebylo nějak hrubě zacházeno, byly stále nedotčené. Dopravci se skutečně snažili, v což doufal.
„Jsi připraven, příteli,“ řekl Ghosn tiše. Zavřel dvířka, pořádně zaklapl západky a vrátil kartonový obal. Pak si dýchl do dlaní a vrátil se do domu.
„Jak nás ovlivní to počasí?“ zeptal se ho Qati.
„Za touhle bouří se sem žene další. Počítám, že odjedeme zítra večer, těsně než to začne. Ta druhá bude kratší, možná připadne dalších pět, deset centimetrů sněhu. Když projedeme mezi nimi, silnice by měly být v pořádku. Pak se ubytujeme a počkáme na vhodný okamžik.“
„Správně. A náklaďák?“
„Natřu to dneska, hned, jak se zahřejí hořáky. Je to práce na dvě hodiny. Šablony už mám připravený,“ řekl Russell, když dopíjel kávu. „Bombu můžete naložit, až to domaluju, jo?“
„Za jak dlouho uschne nátěr?“ zeptal se Ghosn.
„Maximálně tři hodiny. Chci, aby to bylo natřený pořádně.“
„To stačí, Marvine.“
Russell se zasmál a sbíral talířky na snídani. „Ty bláho, to by mě zajímalo, co by si mysleli ti lidi, co natočili ten film.“ Otočil se a všiml si zmatení ve tvářích svých hostů.
„Copak vám to Günther neříkal?“ Pořád nic. „Jednou jsem viděl film v televizi. Černá neděle. Jednoho chlápka napadlo zabít všechny lidi na Super Bowl.“
„To si děláš legraci,“ řekl Qati.
„Nedělám. Ve filmu měli bombu na dně hlídkovacího balonu, ale Izraelci zjistili, co se děje, a jejich lidi v CIA se tam dostali chvilku předem – víš, jak to bývá ve filmech. U mých lidí to vždycky byla kavalerie, která se tam dostala chvilinku předem, aby mohla pobít indiány.“
„V tomhle filmu šlo o to vyvraždit celý stadion?“ zeptal se Ghosn potichu.
„No, vlastně, jo, máš pravdu.“ Russell nakládal talíře do myčky. „Vůbec ne jako my.“ Otočil se. „Hele, z toho si nic nedělejte. Aspoň přerušení televizního přenosu nasere lidi tak, že byste tomu nevěřili. A ten stadion bude plnej kamer. Hlídkovací balon by nevyšel. Na něco podobnýho by člověk musel mít atomovku nebo tak něco.“
„To je nápad,“ poznamenal Ghosn s úsměvem a čekal na reakci.
„To je. …
