22 kapitola – Aktivní přístup
Leonid, kterého jeho současný převlek nutil říkat: „Říkejte mi Bobe,“ zamířil ke vzdálenější straně parkoviště. Nejnebezpečnější fáze prakticky neplánované operace proběhla doslova jako po másle. Lenny vzadu hlídal amerického důstojníka, kterého právě unesli. Byl to svalovec, kdysi sloužil v sovětských jednotkách pro zvláštní účely, známé pod zkratkou Spetsnaz. Bill vedle něj se do akce dostal proto, že byl odborníkem na vědeckou špionáž; fakt, že se zabývá chemickým inženýrstvím, v Moskvě nikoho nezajímal. Tento případ si žádal nějakého odborníka a jeho odbornost byla nejblíže.
Major Gregory zatím začal sténat a hýbat se. Úder do krku ho omráčil, ale nemohl způsobit vážnější zranění než silnou bolest hlavy. Nepodnikli tolik riskantních kroků, aby toho muže nechtěně zabili, což se už dříve také stalo. Z tohoto důvodu ho neotrávili léky. To je mnohem nebezpečnější akce, než si většina lidí myslí, jednou při ní náhodně zemřel sovětský dezertér, kterého už pak Druhá správa nemohla vyslechnout. Lennymu připadal jako dítě probouzející se z dlouhého snu. V autě byl tak silný zápach spreje, že nechali všechna okna otevřená, aby se důstojníci KGB sami neotrávili. Chtěli na svého zajatce použít fyzické prostředky, ale ty mohou být při odhalení spíše na obtíž. Lenny Američana jistě uhlídá. Jen opatrnost a zkušenosti jim říkaly, aby nic nebrali příliš na lehkou váhu. Nemohli vědět, jestli Gregoryho koníčkem není souboj holýma rukama – staly se i podivnější věci. Když přišel jakžtakž k vědomí, první, co viděl, byl tlumič pistole, který mu tlačil na nos.
„Majore Gregoriji“ řekl Lenny schválně s ruským přízvukem, „víme, že jste bystrý mladý muž a nejspíš i velmi odvážný. Budete-li se bránit, zabijeme vás,“ lhal. „Máme k tomu patřičné nadání. Ani neceknete a nebudete se hýbat. Poslechnete-li, nic se vám nestane. Rozumíte mi – jestli ano, přikývněte.“
Gregory už byl zcela při vědomí. Neztratil ho ani předtím, byl jen omráčen tou ranou, po níž měl stále hlavu jako nafouknutý balon. Z očí mu tekly slzy jako z kapajícího kohoutku a při každém nadechnutí mu v plicích hořelo. Nabádal se udělat nějaký pohyb, když ho nakládali do auta, ale jeho končetiny ignorovaly všechna zoufalá přání, ačkoli na ně jeho mozek křičel. Pak ho to napadlo: Tak proto nesnáším Beu! Nešlo o její povýšenecké manýry ani zvláštní způsob oblékání. Pak tu myšlenku ale zapudil. Trápily ho jiné věci a usilovně přemýšlel jako snad nikdy předtím. Přikývl.
„Správně,“ řekl hlas a silné paže ho zvedly z podlahy a posadily ho na zadní sedadlo. Kovové ústí hlavně pistole skryté levou paží druhého muže se mu zarývalo do žeber.
„Účinek chemické látky pomine asi za hodinu,“ řekl mu Bill. „Bez jakýchkoli trvalejších následků.“
„Kdo jste?“ zeptal se Al. Jeho hlas zněl jako šepot, drsný jako smirkový papír.
„Lenny vám říkal, abyste zůstal v klidu,“ řekl řidič. „Kromě toho, někdo tak bystrý jako vy musí přece vědět, kdo jsme. Nebo ne?“ Bob se podíval do zrcátka a Al přikývl.
Rusové! blesklo Alovi hlavou se směsí údivu a jistoty. Rusové tady, dělají tohle…, proč mě chtějí…, zabijí mě? Věděl, že z toho, co mu řeknou, nemůže věřit ani slůvku. Napovídají mu všechno možné, jen aby ho měli pod kontrolou. Připadal si jako hlupák. Měl se chovat jako muž, důstojník, ale byl bezmocný jako čtyřletá holčička – a taky tak brečel, uvědomil si a nenáviděl každou slzu, která mu skápla z očí. Nikdy v životě nepocítil tak vražedný vztek. Podíval se doprava a uvědomil si, že nemá nejmenší šanci. Muž s pistolí byl asi dvakrát takový než on a navíc mu do prsou nikdo netlačil pistoli. Gregory teď mrkal, jako by si chtěl víčky vyčistit oči. Neviděl dobře, ale tušil, že muž s pistolí ho sleduje velmi bedlivě, naprosto bezcitným pohledem. Muž byl profesionál v oboru aplikovaného násilí. Spetsnaz, napadlo Gregoryho okamžitě. Zhluboka se nadechl, spíš se o to pokusil. Mohutné kašlání mu div nerozervalo útroby. „To byste neměl dělat,“ řekl mu muž vpředu. „Nedýchejte zhl…
