18
Rušeni
„Ještě jednou,“ řekl jí.
Conk.
„Jasně, už vím, v čem to je,“ řekl Kelly. Nakláněl se nad jejím Plymouthem Satellite, bez saka a bez kravaty, s rukávy vyhrnutými. Ruce už měl po půlhodinovém zkoumání špinavé.
„Jenom tak?“ Sandy vystoupila z auta a klíčky vzala s sebou, což vzato kolem a kolem bylo přehnané, jelikož to zatracené auto nechtělo naskočit. Mohla bych je tam nechat, ať se nějaký zloděj aut zblázní, pomyslela si.
„Už jsem vyloučil všechno až na jednu věc. Je to elektromagnetický spínač.“
„Co to je?“ zeptala se, postavila se vedle Kellyho a dívala se na to olejově modré mystérium, které bylo automobilovým motorem.
„Ten malý spínač, do kterého strkáte klíček, není dost velký na všechnu šťávu, kterou potřebujete, abyste otočila startérem, takže ten spínač ovládá tady ten větší.“ Kelly ukázal hasákem. „Ten aktivuje elektromagnet, který uzavírá větší spínač, a ten pouští elektřinu do startéru motoru. Zatím mě sledujete?“
„Myslím, že ano.“ Byla to skoro pravda. „Říkali mi, že potřebuju novou baterii.“
„Myslím, že už vám někdo prozradil, že mechanici hrozně rádi -“
„Dělají z žen pitomce, protože jsme na auta levé?“ poznamenala Sandy a udělala obličej.
„Něco takového. Ale stejně mi budete muset něco zaplatit,“ řekl jí Kelly a prohraboval se v krabici s nářadím.
„A co?“
„Budu moc špinavý, než abych mohl jít na večeři ven. Musíme jíst u vás,“ řekl a zmizel pod autem, v bílé košili, vlněných kalhotách a vůbec. Po minutě byl zase venku, ruce umazané.
„Zkuste to teď.“
Sandy znovu nasedla a otočila klíčkem. Baterie byla trochu vybitá, ale motor chytil skoro okamžitě.
„Nechte ho běžet, ať se trochu dobije.“
„Co to bylo?“
„Uvolněný drát. Trochu jsem ho přitáhl, nic víc.“ Kelly se podíval na šaty a zašklebil se. Sandy také. „Odvezte to do servisu a nechte si nasadit pod matici pružnou podložku. Pak by se to už uvolňovat nemělo.“
„Nemusel jste -“
„Zítra se musíte dostat do práce, ne?“ zeptal se Kelly věcně.
„Kde se můžu umýt?“
Sandy ho odvedla do domu a ukázala mu koupelnu. Kelly si smyl špínu z rukou a pak se k ní připojil v obývacím pokoji.
„Kde jste se naučil spravovat auta?“ zeptala se a podávala mu sklenici vína.
„Můj táta byl výborný mechanik. Byl to hasič, vzpomínáte si? Musel se to všechno naučit a líbilo se mu to. Naučil jsem se to od něj. Díky.“ Kelly jí připil. Nebyl milovníkem vína, ale nebylo špatné.
„Umřel, když jsem byl ve Vietnamu, dostal infarkt při práci. Máma už byla taky pryč. Rakovina jater, byl jsem ještě na základní škole,“ vysvětloval Kelly co nejklidněji. Bolest už byla daleko.
„Bylo to tvrdé. Táta a já jsme si byli hodně blízcí. Hodně kouřil, to ho asi zabilo. V té době jsem byl zrovna nemocný, chytil jsem při práci nějakou infekci. Nemohl jsem jet domů. Tak jsem zůstal tam, dokud mi nebylo líp.“
„Přemýšlela jsem, proč za vámi nikdo nepřišel na návštěvu, ale neptala jsem se,“ řekla Sandy, uvědomila si, jak osamělý John Kelly je.
„Mám pár strýčků a bratranců, ale moc se nestýkáme.“
Teď je to trochu jasnější, pomyslela si Sandy. Ztratil matku v mladém věku a obzvlášť krutým a zdlouhavým způsobem.
Pravděpodobně bude vždycky velkým klukem, tvrdým a hrdým, který ale nedokáže nic změnit. Každou ženu v životě mu vzala nějaká nelítostná síla: matku, manželku a milenku. Kolik vzteku musí cítit, říkala si. Hodně to vysvětlovalo. Když viděl, jak jí Chofan vyhrožuje, bylo to něco, před čím ji mohl uchránit. Pořád si myslela, že to mohla zvládnout sama, ale teď tomu rozuměla trochu líp. Pomohlo jí to zahnat přetrvávající zlost, stejně jako jeho způsoby. Příliš se k ní nepřibližoval, nesvlékal ji očima - tohle Sandy obzvlášť nesnášela, i když pacientům to kupodivu dovolovala, protože měla pocit, že jim to pomáhá trochu ožít. Chová se jako přítel, uvědomila si, tak by se choval Timův kamarád důstojník, protože mísil důvěrnost s úctou k její osobnosti, viděl v ní na prvním místě člověka a teprve potom ženu. Sandra Manning O’Tooleová se přistihla, že se jí to líbí. I když byl…
