KAPITOLA 28
V lednici byl jahodový koláč, zabalený do igelitové fólie. Frannie na něj dlouho omámeně a mdle hleděla a pak jej vytáhla. Položila ho na kuchyňskou linku a vyřízla si z něj klínek. Když ho pokládala na malou misku, vypadla z něj jahoda a s mlasknutím dopadla na linku. Zdvihla ji a snědla. Hadrem na nádobí utřela malou skvrnu od džusu, která ulpěla na lince. Přehrnula igelit přes zbytek koláče a vrátila jej do ledničky.
Otáčela se k jídlu, když jí náhle utkvěl zrak na držáku nožů, visícím vedle kredence. Udělal ho její otec. Skládal se ze dvou magnetických lišt a nože z něj visely čepelemi dolů. Toho časného odpoledne se v nich odráželo slunce. Dlouho na nože zírala a měla pořád stejně matný a zmámený pohled. Neklidně si mačkala zástěru, kterou měla uvázanou kolem pasu.
Nakonec si asi po patnácti minutách uvědomila, že právě něco dělala. Co? Vybavila se jí parafráze jednoho verše z Písma: Neuzříš břevna v oku svém. Ten verš ji vždycky mátl. Jasně – břevno. Věděla, co je břevno. Dřevo. Měli ho v krovu pod střechou. Taky znala ta břevna ze sportovních zpráv: Pelého technická střela zaduněla o břevno. Když byla malá, otec při mistrovství světa ryčel nadšením. Navíc měla pocit, že existuje takové nějaké tělocvičné nářadí. Nejspíš ale jde o kus dřeva. Klínek.
Tady ale nešlo o dřevo; šlo o klínek koláče. Otočila se k němu a uviděla, že po něm leze moucha. Odehnala ji mávnutím. Zdravím pana mušku, nedám mu ani trošku.
Dlouho na koláč hleděla. Věděla, že matka i otec jsou mrtví. Matka zemřela ve Stanfordské nemocnici a její otec, v jehož dílně se kdysi cítila tak dobře, ležel mrtvý v posteli o patro výš. Proč se jí všechno musí vybavovat v asociacích? Nebo v těch hrozných, pitomých, laciných rýmovačkách? Jako jsou ty mnemotechnické pomůcky, které se člověku vracejí v horečce? Be fe le me, pes se veze –
Náhle přišla k sobě a projel jí záchvěv hrůzy. Kuchyní se linula horká vůně. Něco hořelo.
Frannie trhla hlavou a uviděla pánev s pomfrity, kterou postavila na sporák a zapomněla na ni. Z pánvičky stoupala smrdutá oblaka kouře. Tuk prskal ve vzteklých kapkách; ty, které dopadly na plotýnku, vzplanuly a zhasly, jako by neviditelná ruka škrtla zapalovačem. Povrch pánvičky byl černý.
Dotkla se držáku pánve a s tichým syknutím ucukla. Byl příliš horký. Hmátla po utěrce, ovinula si ji kolem ruky a rychle vynesla nádobu, škvířící se jako drak, zadními dveřmi ven. Položila ji na nejvyšší schod verandy. Dolehla k ní vůně nektaru a bzukot včel, ona to však sotva zaznamenala. Na chvíli z ní spadl ten povlak, který zahaloval po poslední čtyři dny všechny její emoce, a ona byla vyděšená. Vyděšená? Ne – byla ve stavu tiché hrůzy, jen krok od paniky.
Vzpomínala si, jak loupala brambory a vkládala je do oleje. Teď si vzpomínala. Ale na chvíli tam prostě… eh! Prostě zapomněla.
Stála na verandě, v ruce ještě svírala utěrku a snažila se vzpomenout si, kde přesně se nacházel vlak jejích myšlenek, když dala brambory na pánev. Zdálo se jí to moc důležité.
No, první myšlenka patřila skutečnosti, že jídlo, které se skládá jen z pomfritů, není příliš výživné. Pak si pomyslela, že kdyby měl McDonald na Jedničce ještě otevřeno, nemusela by si je dělat sama a taky by si mohla koupit hamburger. Jen by vytáhla auto a zajela k okénku na parkovišti. Vzala by si Big Maca a velké brambůrky, takové ty v červeném košíčku z tvrdého papíru. Na vnitřní straně jsou kapičky tuku. Bezpochyby nezdravé, nepochybně povzbuzující. A navíc těhotné ženy mívají divné chutě.
To ji posunulo v řetězu úvah dál. Myšlenky na divné chutě vedly k myšlenkám na jahodový koláč, ukrytý v lednici. Náhle se jí zdálo, že by chtěla kus jahodového koláče více než cokoliv na světě. A tak si ho vzala, ale někde po cestě její oči zaujal držák na nože, který udělal pro matku otec (paní Edmontonová, doktorova manželka, záviděla matce ten držák tak hrozně, že jí Peter na předminulé Vánoce taky jeden udělal) a její mysl nějak… zkratovala. Břevno… klín… koláče… moucha na koláči.…
