Svědectví (Stephen King)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 53

Výňatky ze Zápisu ze schůze Prozatímního výboru

17. srpna 1990

 

Tato schůze se konala u Larry Underwooda na South Street ve čtvrti Table Mesa. Zúčastnili se všichni členové výboru…

První, čím se výbor zabýval, byl způsob, jímž by dosáhl svého zvolení za stálou Radu Boulderu. Slovo dostala Fran Goldsmithová.

Fran: „Já i Stu jsme si mysleli, že nejlepší, nejsnadnější cestou by bylo, kdyby celý výbor schválila Matka Abagail. Ušetřilo by nám to problém dvaceti lidí, které navrhnou jejich přátelé a kteří by nám mohli udělat čáru přes rozpočet. Teď to ale budeme muset udělat jinak. Nechci navrhovat nic, co by bylo nedemokratické, a vy všichni ten plán stejně znáte, chci jen znovu zdůraznit, že každý se musí ujistit, že má někoho, kdo jej navrhne a dalšího, kdo jej bude podporovat. Nemůžeme to udělat navzájem – to by vypadalo příliš mafiánsky. A jestli si nenajdete jednoho, který vás navrhne, a druhého, který vás podpoří, můžete to rovnou vzdát.“

Sue: „Uf! To je intrikánské, Fran!“

Fran: „Ano – je, trochu.“

Glen: „Opět jsme sklouzli k problému morálky výboru, a i když jsem si jistý, že všichni toto téma považujeme za nekonečně fascinující, byl bych rád, abychom jej na příštích pár měsíců odložili. Myslím, že se prostě všichni zavážeme jednat v nejlepším zájmu Svobodné zóny a necháme to být.“

Ralph: „Zníš trochu naštvaně, Glene.“

Glen: „Já jsem trochu naštvanej. Přiznávám to. Sám fakt, že se nad tímto problémem tak dlouho užíráme, dost jasně ukazuje, co je v našich srdcích.“

Sue: „Cesta do pekla je dlážděna –“

Glen: „Dobrými úmysly, jo, a protože se všichni o povahu svých úmyslů tak hrozně staráme, jsme najisto na dálnici do nebe.“

Pak Glen řekl, že měl v úmyslu výbor upozornit na problém zvědů nebo špiónů nebo jak jim budou říkat, ale místo toho by teď rád navrhl, abychom se k diskusi o tomto tématu sešli devatenáctého. Stu se jej zeptal, proč to.

Glen: „Protože tu devatenáctého nemusíme být všichni. Někdo nemusí být zvolen. Je to nepravděpodobná možnost, ale nikdo doopravdy neví, co udělá velká skupina lidí, když se shromáždí na jednom místě. Musíme být tak opatrní, jak to jen jde.“

Potom následovala hodná chvíle ticha, a pak výbor odhlasoval všemi sedmi hlasy, že se sejde devatenáctého už jako stálá Rada, aby probral zvědy… nebo špióny.

Stu si vzal slovo, aby výboru přednesl třetí téma, týkající se Matky Abagail.

Stu: „Jak víte, z nějakého vlastního důvodu odešla. Nechala vzkaz, že ‚teď musí na nějakou dobu odejít‘, což je dost mlhavé, a že se vrátí, ‚bude-li to Jeho vůle‘. To není moc veselé. Před třemi dny jsme vyslali pátrací oddíl a ten nenašel vůbec nic. Nechceme ji přivléct zpátky; ne když nebude chtít, ale jestli někde leží se zlomenou nohou nebo v bezvědomí, je to něco jiného. Problém zčásti spočívá v tom, že nás prostě není dost, abychom tu divočinu kolem dokázali pročesat. Další částí problému ovšem je, že to výrazně zpomalí naši práci na elektrárně. Takže bych prosil o dovolení navrhnout Pátrací oddíl na pořad zítřejší velké schůze, spolu s elektrárnou a Pohřebním oddílem. A rád bych, aby jej vedl Harold Lauder, protože to byl především jeho nápad.“

Glen řekl, že si nemyslí, že jakýkoliv pátrací oddíl po uplynulém týdnu přijde s nějakou dobrou zprávou. Koneckonců, jde o stoosmiletou dámu. Výbor jako celek s tím souhlasil a pak jednomyslně hlasoval ve prospěch Stuova návrhu. Aby tento záznam byl co možná nejvěrnější, musím připojit, že došlo k několika vyjádřením pochybností nad tím, zda je dobré to Haroldovi svěřit… ale jak Stu uvedl, byl to jeho nápad, a kdyby mu nesvěřili velení Pátracího oddílu, byl by to jasný políček do tváře.

Nick: „Stahuji svou námitku o Haroldovi, ale ne své zásadní pochybnosti. Prostě se mi nějak nelíbí.“

Ralph Brentner požádal, aby Stu nebo Glen sepsal Stuův návrh o Pátracím oddíle a on jej pak mohl zařadit do programu, který chce dnes v noci vytisknout. Stu řekl, že to rád udělá.

Larry Underwood pak navrhl, abychom schůzi odročili, Ralph to podpořil a ostatní jednohlasně schválili.

 

Frances Goldsmithová, tajemnice

 

Návštěvnost shromáždění byla následujícího večera téměř absolutní, a Larry Underwood, který byl v Zóně teprve týden, poprvé získal představu, kolik lidí už v Boulderu je. Jedna věc je vidět je, jak chodí po ulicích, a druhá vidět je shromážděné na jednom místě – v Chatauqua Auditoriu. Hala byla plná. Všechna sedadla byla obsazena, další lidé seděli v uličkách a stáli vzadu. Byl to podivně klidný dav, brumlal, ale nežvanil. Poprvé za celou dobu, co byli v Boulderu, celý den pršelo, jemně mžilo, a zdálo se, že voda visí ve vzduchu a spíše vás zamlží než zamokří. Dokonce i za přítomnosti více než šesti set osob bylo slyšet tiché bubnování deště na střechu. Nejhlasitějším zvukem uvnitř bylo konstantní šustění papíru, když si lidé prohlíželi nacyklostylované programy, které byly na hromádkách na dvou karetních stolcích mezi dveřmi.

Program zněl:

 

BOULDERSKÁ SVOBODNÁ ZÓNA

Program zahajovacího shromáždění

18. srpna 1990

 

Zjistit, zda Svobodná zóna odsouhlasí a ratifikuje Ústavu Spojených států amerických.

Zjistit, zda Svobodná zóna odsouhlasí a ratifikuje Listinu lidských práv jako součást Ústavy Spojených států amerických.

Zjistit, zda Svobodná zóna nominuje a zvolí sedm zástupců Svobodné zóny, kteří by sloužili jako vládní orgán.

Zjistit, zda Svobodná zóna bude souhlasit s právem veta pro Abagail Freemantleovou, jež se týká jakéhokoliv a všech problémů, které budou zástupci Svobodné zóny projednávat.

Zjistit, zda Svobodná zóna ustaví Pohřební oddíl o nejméně dvaceti členech, pověřených důstojně pohřbít ty, kteří v Boulderu zemřeli za epidemie superchřipky.

Zjistit, zda Svobodná zóna ustaví Oddíl pro elektřinu o nejméně šesti osobách, pověřených znovu spustit elektrárnu dříve, než se ochladí.

Zjistit, zda Svobodná zóna ustaví Pátrací oddíl o nejméně patnácti osobách, a to za účelem zjistit cokoliv o Abagail Freemantleové.

 

Larry zjistil, že jeho nervózní ruce tento program, jejž znal téměř slovo od slova, skládají do papírové vlaštovky. Být v čestném výboru bylo docela zábavné, jakási hra – děti si hrají v něčím obýváku na parlament, posedávají po místnosti, pijí kolu a jedí koláč, který udělala Frannie, a mluví. Dokonce i diskuse o vyslání zvědů přes hory a rovnou do náruče temného muže se zdála jako hra; částečně proto, že si nedovedl představit, že by to dokázal udělat sám. Aby ses postavil tváří v tvář takovéhle živoucí noční můře, musel bys ztratit poslední zbytky zdravého rozumu. Ale na jejich uzavřených schůzkách v místnosti příjemně osvětlené petrolejkami se všechno zdálo okay. A i kdyby Soudce nebo Daynu Jurgensovou nebo Toma Cullena měli chytit, nezdálo by se to – alespoň na těchto uzavřených schůzkách – o nic důležitější, než když v šachové partii přijdeš o věž nebo o dámu.

Ale teď, když seděl uprostřed sálu s Lucy po jednom boku a Leem po druhé (Nadine celý den neviděl a ani Leo zřejmě nevěděl, kde je; bez zájmu odpověděl: „Venku.“) mu došla celá pravda, a na jeho útroby to zapůsobilo jako buchar v plném provozu. Tady je pět set osmdesát lidí a většina z nich ani netuší, že Larry Underwood není vůbec fajn, ani že první osoba, již měl po epidemii Larry Underwood na starosti, zemřela na předávkování léky.

Ruce měl vlhké a studené. Znova se pokoušely složit program do vlaštovky a on je zarazil. Lucy ho za jednu vzala, stiskla ji a usmála se na něj. Dokázal jí odpovědět jen jakousi grimasou, a uvnitř slyšel hlas své matky: Jako by v tobě Bůh něco vynechal, Larry.

Když na to pomyslel, pocítil paniku. Je z toho cesta ven, nebo věci už zašly příliš daleko? Nestál o tenhle milník. Na uzavřené schůzce už podal návrh, který mohl Soudce Farrise poslat na smrt. Pokud nebude zvolen a na jeho místo zasedne někdo jiný, budou muset o vyslání Soudce znovu hlasovat, nebo ne? Jistěže ano. A zvolí někoho jiného. Až mě Laurie Constableová navrhne, prostě vstanu a odmítnu to. Jistě, nikdo mě nemůže nutit, že? Ne, když se rozhodnu, že nechci. A kdo kurva stojí o takovouhle otravu?

Wayne Stukey na té dávné pláži říká: Protože je v tobě něco houževnatýho.

Lucy tiše řekla: „Zvládneš to.“

Trhl sebou: „Eh?“

„Říkám, že to zvládneš. Že jo, Leo?“

„Jo,“ řekl Leo a pokýval hlavou. Oči nespouštěl ze shromáždění, jako by ještě nebyl schopen zrakem vstřebat informaci o jeho velikosti do mozku. „Zvládne.“

Ty to nechápeš, ženská pitomá, pomyslel si Larry. Držíš mě za ruku a nechápeš, že můžu udělat špatné rozhodnutí a oba vás zabít. Jsem na dobré cestě zabít Soudce Farrise a on podpoří moji zasranou nominaci. Co se z toho stalo za guláš! Z hrdla mu unikl tichý zvuk.

„Říkal jsi něco?“ zeptala se Lucy.

„Ne.“

Pak Stu přešel k pódiu a jeho zářivě čisté modré džíny a červený svetr byly ozářeny drsným světlem nouzových světel, jež napájel generátor honda, který se podařilo v elektrárně nahodit Bradu Kitchnerovi a jeho lidem. Někde uprostřed haly začal potlesk, Larry se nikdy nedozvěděl přesně kde, a cyničtější část jeho osobnosti zůstala navždy přesvědčena, že to byla klaka, zorganizovaná Glenem Batemanem, jejich oficiálním expertem pro davovou manipulaci. V podstatě to ale bylo jedno. Prvních pár osamělých plácnutí se přelilo v hromový aplaus. Vpředu se Stu zastavil u pódia a vypadal komicky překvapeně. Potlesk byl doprovázen pozdravy a pronikavým pískotem.

Pak všichni v hale vstali, zvuk potlesku se začal podobat průtrži mračen, a lidé volali: „Bravo! Bravo!“ Stu vzpažil, oni ale neumlkli; stalo-li se vůbec něco, tedy se zdvojnásobila intenzita zvuku. Larry pohlédl stranou na Lucy a spatřil, že horlivě tleská, oči má upřeny na Stua, ve tváři rozechvělý, ale triumfální úsměv. Plakala. Po jeho druhém boku tleskal i Leo, srážel ruce k sobě znovu a znovu s takovou silou, že si Larry pomyslel, že jestli mu to vydrží ještě chvilku, obě mu upadnou. V radosti Lea opustil jeho těžce znovunabytý slovník, tak jako angličtina občas opustí člověka, který se ji naučil jako svůj druhý jazyk. Byl schopen jen nadšeně a hlasitě houkat.

Brad a Ralph generátorem napájeli i zvukovou aparaturu. Stu foukl do mikrofonu a promluvil: „Dámy a pánové –“

Ale potlesk se valil dál.

„Dámy a pánové, zaujměte prosím své místa a –“

Oni ale ještě nebyli připraveni je zaujmout. Potlesk bouřil a bouřil, a Larry se podíval na své rozbolavělé ruce a zjistil, že tleská stejně zuřivě jako ostatní.

„Dámy a pánové –“

Potlesk burácel a násobil se. Nad jejich hlavami bláznivě tam a zpátky, nahoru a dolů poletovala rodinka vlaštovek, která se na tomto krásném a klidném místě ubytovala po úderu epidemie, a teď šílela touhou zmizet někam pryč, kde žádní lidé nejsou.

Tleskáme sami sobě, pomyslel si Larry. Tleskáme faktu, že jsme živí a pohromadě. Možná zdravíme celé naše uskupení jako takové, nevím. Ahoj, Bouldere. Konečně. Je fantastické tu být, je fantastické být naživu.

„Dámy a pánové, kdybyste zaujali svá místa, prosím, byl bych vám za to velmi vděčný.“

Potlesk se kousek po kousku utišoval. Teď bylo slyšet, jak ženy – a taky někteří muži – popotahují. Ozývalo se troubení a frkání. Šeptání. To známé šramocení haly, v níž si lidé sedají na svá místa.

„Jsem rád, že jste tu,“ řekl Stu. „Jsem rád, že jsem tu já.“ Ozvalo se zavytí zpětné vazby a Stu zamumlal: „Ale sakra.“ Ozval se smích a Stu znachověl. „Myslím, že časem se s tím všichni naučíme znovu zacházet,“ řekl; vyvolalo to další výbuch potlesku.

Když se vytratil, řekl Stu: „Pro ty z vás, kteří mě neznají, jsem. Stuart Redman, původně z texaského Arnette, i když se to už zdá strašně dávno.“ Odkašlal si, krátce zaječela zpětná vazba, a Stu opatrně o krok ustoupil od mikrofonu. „Jsem tady nahoře dost nervózní, tak se mnou mějte –“

„Budem mít, Stu!“ zaječel Harry Dunbarton a ozval se souhlasný smích. Je to jako na táborovém shromáždění, pomyslel si Larry. Za chvíli začnou zpívat gospely. Kdyby tady byla Matka Abagail, už by zpívali.

„Naposled na mě hledělo tolik lidí, když se naše malá koedukovaná střední školička dostala do fotbalového play-off, a tenkrát se museli koukat taky na dalších jednadvacet maníků, nemluvě o pár dívkách v těch jejich těsných krátkých sukýnkách.“

Srdečný smích.

Lucy pohladila Larryho po krku a zašeptala: „Čeho se bál? Je úplně přirozený!“

Larry přikývl.

„Ale jestli se mnou budete mít trpělivost, nějak se tím prokoušu,“ řekl Stu.

Znovu potlesk.

Tihle lidi by tleskali i Nixonově abdikační řeči a ještě by jej požádali o přídavek na piano, pomyslel si Larry.

„Nejdříve vám chci vysvětlit, jak vznikl Prozatímní výbor a proč jsem tady za tím pultem,“ řekl Stu. „Sedm z nás se sešlo a naplánovalo toto shromáždění, abychom se mohli nějak zorganizovat. Máme na práci spoustu věcí a já bych vám teď rád představil každého jednotlivého člena našeho výboru a doufám, že jste si nechali v zásobě nějaký potlesk i pro ně, protože se všichni smolili s programem, který právě teď držíme v ruce. Za prvé, slečna Frances Goldsmithová. Vstaň, Frannie, a ukaž, jak hezky vypadáš v šatech.“

Fran povstala. Měla na sobě hezké, ostře zelené šaty a skromnou šňůru perel, která mohla za starých časů stát kolem dvou tisíc dolarů. Byla pozdravena potleskem, a potlesk byl doprovázen několika dobře míněnými vlčími zavytími.

Fran se posadila, mocně se zardívajíc, a než mohl potlesk zcela odumřít, Stu pokračoval: „Pan Glen Bateman z Woodswille, New Hampshire.“

Glen povstal a oni mu zatleskali. Vystrčil z obou zaťatých pěstí vítězná véčka, a dav zahučel na souhlas.

Stu představil Larryho jako předposledního. Povstal a uvědomoval si, že Lucy se na něj usmívá a pak se ztratil v horkém přívalu potlesku. Kdysi, pomyslel si, v jiném světě, bývaly koncerty, a takovýhle aplaus byl vyhrazen pro vrcholné číslo show, malé nic, melodii zvanou „Holka, můžeš chápat svýho kluka?“ Tohle bylo lepší. Stál pár sekund, ale zdálo se mu to mnohem delší. Věděl, že svou nominaci neodmítne.

Jako posledního Stu představil Nicka, ten sklidil nejdelší a nejhlasitější potlesk.

Když aplaus odumřel, Stu řekl: „Tohle v programu není, ale možná bychom mohli začít národní hymnou. Myslím, že si slova a melodii všichni pamatujete.“

Ozval se chrastivý, šoupavý zvuk povstávajících. Další pauza, kdy všichni čekali, až někdo začne. Pak se vzduchem rozlehl lahodný dívčí hlas, který měl sólo jen po prvních pět slabik: „Ó řekni, vidíš –“ Byl to Frannin hlas, ale Larrymu se na okamžik zdálo, že ji doprovází další hlas, jeho vlastní, a není v Boulderu, ale nahoře ve Vermontu a je Čtvrtého července, republice je dvě stě čtrnáct let a Rita leží ve stanu za ním mrtvá a ústa má plná zelených zvratků a v tuhnoucí ruce svírá lahvičku léků.

Náhle mu naskočila husí kůže a on ucítil, že jsou pozorováni, pozorováni něčím, co – slovy staré písně skupiny The Who – vidí na míle a míle a míle. Něčím hrozivým a temným a nepřátelským. Na moment cítil puzení z tohoto místa utéct, prostě utíkat a nikdy se nezastavit. To, co tu hrají, není žádná hra. Tohle je vážné; vážně jde o kejhák. Možná ještě hůř.

Pak se připojily další hlasy. „– vidíš za světla úsvitu“ a Lucy zpívala, držela jej za ruce, znovu plakala, a další plakali, většina jich plakala, plakala kvůli tomu, co bylo pryč a chutnalo to trpce, uhánějící americký sen, pochromovaný, s turbodmychadlem, a vybočil přes střední pruh, a náhle se mu nevybavovala Rita, mrtvá ve stanu, ale on sám a matka na stadionu Yankees – bylo 29. září, Yankees byli jen jeden a půl hry za Red Sox a nic ještě nebylo rozhodnuto. Na stadiónu bylo pětapadesát tisíc lidí, všichni stáli, v poli hráči s čepičkami na srdcích, Guidry uprostřed na nadhazovačově náspu, Rickey Henderson stál v levém zadním poli („– za posledního záblesku soumraku –“), a ve fialovém lesku se třepotaly zástavy, na ně zlehka naráželi noční motýli a můry, a kolem nich se hemžil New York, město noci a světla.

Larry se připojil ke zpěvu, a když skončili a znovu se rozlehl potlesk, sám trochu plakal. Rita je pryč. New York je pryč. Amerika, je pryč. Dokonce i když dokáží porazit Flagga, cokoliv stvoří, nebude nikdy stejné jako svět tmavých ulic a jasných snů.

 

Stu, lehce zpocený pod jasnými nouzovými světly, ohlásil první témata: přednesení a ratifikace Ústavy a Listiny práv. I na něj hluboce zapůsobil zpěv hymny. Nebyl sám: dobře polovině publika, a spíše většině, stékaly po tváři slzy.

Nakonec jej nikdo o přečtení ani jednoho dokumentu nepožádal – což by bylo jejich právo – a Stu za to byl hluboce vděčný. Text byl občany Svobodné zóny přijat. Povstal Glen Bateman a navrhl, aby oba dokumenty byly přijaty jako nejvyšší zákon Svobodné zóny.

Hlas vzadu řekl: „Připojuji se!“

„Navrženo a podpořeno,“ řekl Stu. „Ti, kdož jsou pro, řeknou ‚ano‘.“

„ANO!“ zaburácelo až ke krovům. Kojak, který spal u Glenova křesla, vzhlédl, zamžoural a pak položil tlamu zpět na packy. O chvíli později vzhlédl k davu znovu; to když uštědřil sám sobě ohlušivý potlesk. Hlasování se jim líbí, pomyslel si Stu. Dává jim to pocit, že konečně zase mají nad něčím kontrolu. Bůh ví, že ten pocit potřebují. Všichni jej potřebujeme.

Když byly předběžné formality vyřízeny, pocítil Stu, jak se mu ve svalech šíří napětí. Teď, pomyslel si, uvidíme, jestli na nás čekají nějaká šeredná překvapení.

„Třetím bodem našeho programu je,“ začal, a pak si musel znova odkašláním pročistit krk. Zavyla na něj zpětná vazba a on se zpotil ještě víc. Frannie na něj konejšivě vzhlédla a kývla na něj, aby pokračoval. „Zní: ‚Zjistit, zda Svobodná zóna nominuje a zvolí sedm reprezentantů Svobodné zóny.‘ To znamená –“

„Pane předsedající? Pane předsedající!“

Stu vzhlédl od svých načmáraných poznámek a pocítil opravdový náraz strachu, doprovázený jakousi předtuchou. Byl to Harold Lauder. Harold byl oblečen do obleku, měl kravatu a hladce sčesané vlasy. Stál zhruba uprostřed prostřední uličky. Glen kdysi řekl, že kolem Harolda by se mohla semknout opozice. Ale takhle brzy? Doufal, že ne. Chvíli divoce přemítal, zda má Haroldovi vůbec udělit slovo – ale Nick i Glen jej varovali před nebezpečím, které hrozí, když to tu bude působit jako zinscenovaná záležitost. Přemýšlel, jestli se spletl, když měl za to, že Harold obrátil list. Zdálo se, že to zjistí právě teď a tady.

„Uděluji slovo Haroldu Lauderovi.“

Hlavy se otočily, krky natáhly ve snaze lépe vidět na Harolda.

„Chci navrhnout, abychom uznali členy Prozatímního výboru in toto za Stálou radu. Pokud to tedy přijmou.“

Následoval okamžik ticha. Stu si bláznivě pomyslel: Toto? Toto? Nebyl to ten pes v Čaroději ze země Oz?

Pak se znovu rozlehl potlesk, naplnil místnost, a vzletěly tucty výkřiků: „Připojuji se!“ Harold se klidně posadil, usmíval se a mluvil s lidmi, kteří jej poklepávali po rameni.

Stu musel nechat šestkrát dopadnout kladívko a žádat o klid.

On si to tak naplánoval, pomyslel si Stu. Tihle lidé nás zvolí, ale Harolda si zapamatují. Ale stejně, přišel tomu na kloub způsobem, který nikoho z nás nenapadl, dokonce ani Glena, ne. Má to zatraceně blízko k mistrovskému tahu génia. Tak proč je tak otrávený? Je snad žárlivý? Jsou jeho kladné závěry, které o Haroldovi udělal teprve včera, už pryč?

„Je tu návrh z auditoria,“ zaryčel do mikrofonu a tentokrát zpětnou vazbu ignoroval. „Návrh z auditoria, lidé!“ Uhodil kladívkem a oni se ztišili do tichého bručení. „Bylo navrženo a podpořeno, abychom uznali členy Prozatímního výboru, tak, jak stojí, za Stálou radu Svobodné zóny. Než se dostaneme k diskusi nebo k hlasování, musím se zeptat, zda někdo, kdo patří do výboru, má námitky nebo chce odstoupit.“

Ticho v sále.

„Velmi dobře,“ řekl Stu. „Diskuse o návrhu?“

„Myslím, že žádná není třeba, Stu,“ řekl Dick Ellis. „Je to výborný nápad. Hlasujme!“

To prohlášení bylo přivítáno potleskem a Stu už nenaléhal. Charlie Impening třepotal rukou, aby dostal slovo, ale Stu jej ignoroval – dobrý příklad selektivního vnímání, řekl by Glen Bateman – a přednesl výzvu.

„Ti, kteří podporují návrh Harolda Laudera, ať to potvrdí slovem ‚ano‘.“

„Ano!“ zaburáceli a znovu uvedli vlaštovky do stavu zuřivosti.

„Je někdo proti?“

Nikdo, dokonce ani Charlie Impening ne – alespoň ne nahlas. Nikdo v sále neřekl ne. A tak Stu přešel k dalšímu bodu. Cítil se trochu zblblý, jako by se za něj někdo – jmenovitě Harold Lauder – připlížil a uštědřil mu jednu plyšovým perlíkem.

 

„Slezem a chvilku je budeme tlačit, jo?“ poprosila Fran. Měla unavený hlas.

„Jasně.“ Sestoupil z kola a šel vedle ní. „Jsi v pořádku, Fran? Miminko zlobí?“

„Ne. Jsem prostě unavená. Je čtvrt na jednu po půlnoci, jestli sis nevšiml.“

„Jo, je pozdě,“ souhlasil Stu, a pak tlačili bicykly bok po boku v družném tichu. Shromáždění skončilo až před hodinou. Většina diskusí se soustřeďovala na pátrání po Matce Abagail. Zbylé body prosvištěly s minimem diskusí, ačkoliv Soudce Farris nabídl fascinující informaci, vysvětlující, proč je v Boulderu tak málo mrtvých těl. Podle posledních čtyř výtisků Camery, boulderského deníku, město zachvátila pověst, že superchřipka vznikla v Ústavu pro sledování kvality ovzduší, který se nalézal na Broadwayi. Mluvčí ústavu – jeden z mála, který ještě byl schopen udržet se na nohou – protestoval proti tomuto holému nesmyslu s tím, že kdokoliv pochybuje o jeho slovech, může ústav navštívit; nenajde tam nic nebezpečnějšího než měřiče emisí a indikátory síly a směru větru. Navzdory tomu pověsti přetrvaly, nejspíše živeny hysterickou náladou oněch strašlivých červnových dní. Ustav pro sledování kvality ovzduší byl vyhozen do vzduchu nebo vypálen a většina boulderské populace prchla.

Pohřební oddíl i Oddíl pro elektřinu byly schváleny s dodatkem Harolda Laudera – jenž se zřejmě na shromáždění tvrdě připravoval – že oba výbory budou rozšířeny o další dva členy vždy, když počet obyvatel Svobodné zóny vzroste o sto.

Pátrací výbor byl zvolen také bez námitek, protáhla se ale diskuse o zmizení Matky Abagail. Glen Stuovi před mítinkem radil, aby diskusi na toto téma nijak neomezoval, dokud to nebude naprosto nutné; všem to dělalo starosti, zvláště myšlenka, že jejich duchovní vůdkyně věří, že se dopustila něčeho jako hříchu. Nejlepší bude nechat je, ať se z toho vypovídají.

Na zadní stranu svého vzkazu stará žena naškrábala dva odkazy na Bibli: Kniha Přísloví 11: 1-3 a Kniha Přísloví 21: 28-31. Soudce Farris je vyhledal s pečlivou pílí právníka, připravujícího se na slyšení, a na počátku diskuse povstal a přečetl je svým chraptivým, apokalyptickým stařeckým hlasem. Verše jedenácté kapitoly Přísloví zněly: „Falešné váhy jsou Hospodinu ohavností, kdežto v přesném vážení má zalíbení. Za zpupností přichází hanba, kdežto s umírněnými je moudrost. Přímé vede bezúhonnost, kdežto věrolomné zahubí jejich pokřivenost.“ Citát z třiadvacáté kapitoly se nesl v podobném duchu: „Lživý svědek zahyne, ale muž, který vypoví, co slyšel, bude mít poslední slovo. Svévolník vstupuje s nestoudnou tváří, přímý však jde cestou rovnou. Žádná moudrost, žádná rozumnost, žádný úradek nic nesvedou proti Hospodinu. Kůň je strojen pro den boje, ale vítězství je u Hospodina.“

Hovor, který následoval po Soudcových orátech (jinak se to nazvat nedalo) těchto dvou biblických lahůdek, se rozprostřel doširoka a často nabíral komických rozměrů. Jeden muž zlověstně tvrdil, že když se sečtou čísla kapitol, vyjde třicet jedna, počet kapitol v Knize Zjevení. Znovu povstal Soudce Farris, aby řekl, že Kniha Zjevení má jen dvaadvacet kapitol, alespoň tedy v jeho Bibli, a kromě toho, jednadvacet a jedenáct dává dohromady dvaatřicet, ne jednatřicet. Adept numerologie brblal, ale mlčel.

Jiný chlapík prohlásil, že v noci před zmizením Matky Abagail viděl na obloze světla a že prorok Izajáš potvrdil existenci látajících talířů… takže bychom si to radši měli všichni zapsat za uši, jo? Ještě jednou povstal Soudce Farris, aby poukázal na fakt, že předřečník zaměnil Izajáše za Ezechiela, a že doslovný odkaz není na létající talíře, ale na „kolo jedoucí bez kola,“ a že Soudce sám zastává názor, že jediné létající talíře, jejichž existence je prokázána, svištívají vzduchem při manželských neshodách.

Většina diskuse se točila kolem přemílání snů, které teď odezněly, alespoň pokud shromáždění lidé věděli, a teď už se jim spíše zdávaly jen sny jako takové. Jeden za druhým povstávali, aby protestovali proti obvinění, které na sebe Matka Abagail vložila, proti obvinění o pýše. Mluvili o její laskavosti, o schopnosti uklidnit pouhým slovem nebo větou. Ralph Brentner, který se zdál vystrašen velikostí davu a měl téměř zkamenělý jazyk – ale také byl rozhodnut říci své – povstal a mluvil v tomto duchu téměř pět minut, aby na konci dodal, že nepoznal lepší ženu od doby, kdy zemřela jeho matka. Když se posadil, zdálo se, že má na krajíčku.

Bráno kolem a kolem, Stuovi teď vyznění diskuse přišlo neuspokojivé. Ukázalo mu, že ve svých srdcích už jsou na půli cesty k tomu, aby ji oželeli. Kdyby se teď vrátila, zjistila by, že je vítána, vyhledávána, že jí naslouchají… ale také by zjistila, pomyslel si Stu, že její postavení se lehce změnilo. Kdyby došlo k rozepři mezi ní a Radou Svobodné zóny, není už nadevše jasné, že zvítězí právě ona, právo veta sem, právo veta tam. Odešla, a společnost nadále existuje. Společnost na to nezapomene a její členové už zpola zapomněli na sílu snů, které krátce vládly jejich životům.

Po shromáždění se něco kolem pětadvaceti lidí rozesadilo na trávníku za halou; přestalo pršet, mraky se trhaly a večer byl příjemně chladný. Stu a Frannie seděli s Larrym, Lucy, Leem a Haroldem.

„Sakra, málem jsi nás vyboxoval z ringu,“ řekl Larry Haroldovi. Šťouchl do Frannie loktem. „Říkal jsem ti, že je zatraceně dobrej, ne?“

Harold se mile usmál a skromně pokrčil rameny. „Jen pár nápadů. Vás sedm dalo věci zase do pohybu. Měli byste mít možnost dohlédnout na to, jak se to všechno rozběhne.“

Teď, patnáct minut poté, co se jejich improvizovaná schůzka rozešla a ještě dobrých deset minut cesty domů před sebou, Stu zopakoval: „Určitě se cítíš dobře?“

„Ano. Mám jen trochu unavené nohy, to je všechno.“

„Neměla by ses tak honit, Frances.“

„Neříkej mi tak, víš, že to nesnáším.“

„Omlouvám se. Už to neudělám, Frances.“

„Všichni muži jsou bastardi.“

„Budu se snažit a určitě se polepším, Frances – myslím to vážně.“

Vyplázla na něj jazyk, čímž nastala lákavá situace, ale viděl, že nemá náladu na vtipy, tak toho nechal. Byla bledá a spíše apatická, v překvapivém kontrastu k Frannie, která jen před pár hodinami zpívala s takovým zápalem národní hymnu.

„Něco tě rozesmutnilo, miláčku?“

Zavrtěla hlavou, on měl ale pocit, že se jí v očích lesknou slzy.

„Co to je? Pověz.“

„Nic. A to je ono. Nic, co by mě trápilo. Je to pryč, konečně mi to došlo, a to je všechno. Ani ne šest set lidí zpívalo ‚Prapor s hvězdami a pruhy.‘ Prostě to bylo, jako bych najednou dostala ránu. Žádné stánky s hot dogy. Dnes v noci se na Coney Islandu nebude točit ruské kolo. Nikdo si v Seattlu nedá ve Space Needle pohárek na dobrou noc. Někdo konečně přišel na to, jak vyčistit bostonskou bojovou zónu od drog a Times Square od prostitutek. Byly to hrozné věci, mám ale pocit, že lék byl horší než nemoc. Víš, co myslím?“

„Ano, vím.“

„V deníku mám malý oddíl, nazvaný ‚Pamatuj:’. A tak to dítě bude znát… ne, všechny věci nikdy ne. A to mě rozesmutňuje, když na to myslím. Měla jsem to nazvat: ‚Věci, co jsou pryč.‘ Tiše vzlykla a zastavila kolo, aby si mohla hřbetem ruky ucpat ústa.

„Každý to tak cítil,“ řekl Stu a ovinul ji paží. „Spousta lidí dnes půjde spát s pláčem. Věř tomu.“

„Nevím, jak se dá truchlit pro celou zemi,“ řekla a plakala více a více, „ale myslím, že to jde. Tyhle… tyhle maličkosti se mi honí hlavou. Prodavači aut. Frank Sinatra. Pláž Old Orchard v červenci, plná lidí, vesměs lidí z Quebecu. Ten blbec z MTV – myslím, že se jmenoval Randy. Ty doby… můj Bože, plácám jako v nějaké přiblblé ufňukané básni Roda McKuena!“

Objal ji a poklepal po zádech. Vzpomínal, jak se jeho teta Betty rozplakala nad nějakým chlebem, který nevykynul – nosila už drahnou dobu jeho malou sestřeničku Laddie, byla asi tak v sedmém měsíci – a Stu si pamatoval, jak si utírala oči cípem utěrky a říkala mu, že to nic, že všechny těhotné ženy jsou jen tak dvoje dveře od oddělení psychiatrie, protože všechny ty šťávy, které vydávají jejich žlázy, jsou smíchané do šíleného zmatku.

Po chvíli Frannie řekla:

„Fajn. Fajn. Je to lepší. Pojďme.“

„Frannie, miluju tě,“ řekl. Znovu se opřeli do svých kol.

Zeptala se jej: „Co si pamatuješ nejlépe? Co to je – a řekni jen jednu věc.“

„No, víš –“ řekl, přestal mluvit a tiše se rozesmál.

„Ne, nevím, Stuarte.“

„Je to trhlý.“

„Řekni to.“

„Já nevím, jestli mám. Možná bys pak chtěla zavolat chlápky se sítěmi.“

Řekni mi to!“

Viděla Stua už v nejrůznějších náladách, ale takhle zvláštně, rozpačitě neklidného ještě ne.

„Nikdy jsem to nikomu neřekl,“ rozhovořil se, „ale posledních pár týdnů jsem na to myslel. V roce 1982 se mi něco stalo. Tenkrát jsem dělal u čerpadla na benzínce Billa Hapscomba. Když mě propustili z továrny na kalkulačky, dával mi práci, kdykoliv mohl. Najímal mě na částečný úvazek, od jedenácti v noci do zavíračky, která tenkrát byla ve tři. Když nabrali benzín lidi, kteří se vraceli z odpolední směny v Dixieho papírně, už moc práce nebylo… po spoustu nocí tam mezi dvanáctou a třetí nezastavilo jediné auto. Sedával jsem tam a četl si knihu nebo časopis, a hodněkrát jsem nad tím zadřímal, znáš to.“

„Jo.“ Znala to. Dokázala si ho představit, muže, který se za spoustu času a prapodivných okolností měl stát jejím mužem, širokoplecího muže, spícího v plastikovém křesle nad otevřenou knihou s hlavou složenou na loktech. Viděla ho, jak spí na ostrově bílého světla, ostrově obklopeném mořem texaské noci. Milovala tuto jeho představu jako jej milovala ve všech představách, které se jí kdy honily mozkem.

„No, a tyhle noci bylo něco po čtvrt na tři, a já seděl s nohama na Hapově stole a četl nějaký western – Louise L’Amoura, Elmore Leonarda nebo tak něco – a ke stojanům zajel takovej ten velkej starej pontiac se všema okýnkama staženýma a kazeťákem, který vyřvával Hanka Williamse jako šílenej. Pamatuju si dokonce i tu písničku – bylo to ‚Moving On‘. Ten chlápek nebyl mladej ani starej. Vypadal dobře, ale takovým tím způsobem, kterej trochu nahání děs – myslím tím, že by mohl provádět děsný věci, aniž by o nich nějak moc přemýšlel. Měl hustý kudrnatý vlasy. Dole pod nohama měl láhev vína a ze zrcátka mu visely dvě polystyrénový vrhací kostky. Řekl: ‚Plnou,‘ a já rek‘ ‚jasně‘, ale asi minutu jsem tam jen tak stál a koukal na něj. Protože jsem měl pocit, že ho znám. Snažil jsem se ten obličej zařadit.“

To už byli na rohu; jejich dům byl naproti. Zastavili tam. Frannie se na něj zblízka zadívala.

„A tak jsem řekl: ‚Neznám vás? Nejste odněkud seshora z Corbettu nebo Maximi?‘ Ve skutečnosti jsem ale neměl pocit, že bych jej znal z některého z těch dvou měst. A on řek‘: ‚Ne, ale jednou jsem Corbettem se svou rodinou projížděl, to jsem byl ale ještě dítě. Nejspíš jsem projel všemi městy, když jsem byl dítě. Můj táta byl u vojenského letectva.‘

A tak jsem šel ke stojanu a natankoval mu plnou, a celou tu dobu jsem o něm přemýšlel, snažil se ten obličej zařadit, a najednou mi to došlo. Najednou jsem to věděl. A málem jsem se pochcal strachy, protože ten chlap za mnou měl být mrtvý.“

„Kdo to byl, Stuarte? Kdo to byl?

„Ne, nech mě, ať ti to povyprávím po svém, Frannie. Protože každá strašidelná historka má mít svůj začátek a konec. Šel jsem zpátky k okýnku a řekl: ‚Dělá to šest dolarů a třicet centů.‘ Dal mi dvě pětidolarové bankovky a řekl, že si mám drobné nechat. A já řek‘: ‚No, myslím, že už vím, odkud vás znám.‘ A on na to: ‚No, možná že jo,‘ a tak nějak mrazivě, tajuplně se na mě usmál. A celou tu dobu zpíval Hank Williams, jak si vyrazí do města. Já řek‘: ‚Jestli ‚ste, kdo si myslim, že ‚ste, máte bejt mrtvej.‘ A on povídá: ‚Člověče, nemůžete věřit všemu, co si přečtete.‘ Já říkám: ‚Vám se líbí Hank Williams?‘ Nic jiného jsem nedokázal vymyslet. Protože, Frannie, já věděl, že jestli nic neřeknu, prostě vytáhne to okýnko a odpálí po silnici… a já chtěl, aby odpálil, ale zároveň nechtěl. Ještě ne. Ne, dokud si nebudu jistý. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že člověk si není jistý ve spoustě věcí a je jedno, jak moc mu na tom záleží. Povídá: ‚Hank Williams je jedním z nejlepších. Mám rád muziku pro řidiče.‘ Pak říká: ‚Jedu do New Orleansu, pojedu celou noc, pak budu celej den spát, a pak celou noc chlastat. Je to tam stejný? V New Orleansu?‘ A já na to: ‚Stejný jako kde?‘ A on říká: ‚No, však víte.‘ A já povídám: ‚No, jste furt na Jihu, ale tam dál je určitě víc stromů.‘ To ho rozesmálo. Povídá: ‚Možná se ještě uvidíme.‘

Ale já už se s ním nechtěl vidět. Protože měl oči muže, který se dlouho snažil hledět do temnoty a možná už začal rozeznávat, co tam vidí. Myslím, že jestli někdy uvidím toho Flagga, mohly by jeho oči být trochu podobné.“

Stu pohodil hlavou. Tlačili kola přes ulici, pak je zaparkovali. „Potom jsem o tom přemýšlel. Myslel jsem na to, že bych si pořídil pár jeho desek, ale nechtěl jsem je. Jeho hlas… má dobrý hlas, ale mně z něj jde po zádech mráz.“

„Stuarte, o kom to mluvíš?

„Pamatuješ si na rockovou skupinu, která se jmenovala The Doors? Ten muž, co tenkrát v noci zastavil v Arnette nabrat benzín, byl Jim Morrison. Jsem si tím jistý.“

Poklesla jí čelist. „Ale ten zemřel! Zemřel ve Francii! Ten přece –“ A pak zmlkla. Protože na Morrisonově smrti bylo něco divného, nebo ne? Něco tajemného..“

„Že zemřel?“ zeptal se Stu. „To bych se divil. Možná, že ano, a ten muž, co jsem ho viděl, se mu jen podobal, ale –“

„Opravdu si myslíš, že to byl on?“ zeptala se.

Teď seděli na schodech svého domu a dotýkali se rameny, jako když malé děti čekají, až je máma zavolá k večeři.

„Jo,“ řekl. „Jo, myslím. A až do letošního léta jsem si myslel, že je to ta nejdivnější věc, která se mi kdy stala. To jsem se ale splet.“

„A tys to nikdy nikomu neřekl,“ žasla. „Viděl jsi Jima Morrisona roky potom, co měl zemřít, a nikdys to nikomu neřekl. Stuarte Redmane, když tě Bůh posílal na svět, dal ti místo úst zámek z trezoru.“

Stu se usmál. „No, léta plynula, jak se říká v knihách, a kdykoliv jsem na tu noc myslel – a já na ni čas od času myslel – byl jsem si jistější a jistější, že to přece jen nebyl on. Prostě to byl jen někdo, kdo vypadal trochu jako on. Co se tady té věci týkalo, zavelel jsem svému mozku pohov. Ale v posledních pár týdnech jsem zjistil, že to zas přemílám. A víc a víc si myslím, že to byl on. Ksakru, může být naživu ještě teď. To by bylo fakt legrační, ne?“

„Jestli je naživu,“ řekla, „není tady.“

„Ne,“ přitakal Stu. „Nečekal bych, že by byl tady. Viděl jsem jeho oči, však víš.“

Položila mu ruku na paži. „To je teda historka!“

„To jo, a v téhle zemi je tak dvacet milionů lidí s podobnou… jenže o Elvisů Presleym nebo Howardu Hughesovi.“

„Teď už jich tolik není.“

„Ne – teď už ne. Harold byl dnes večer dokonalý, co?“

„Myslím, že tomuhle se říká změna tématu.“

„Myslím, že máš pravdu.“

„Jo,“ řekla, „to teda byl.“

Usmál se nad jejím ustaraným tónem a jemnou vráskou, která jí svraštila obočí. „Trochu tě to trápí, co?“

„Ano, ale takhle bych to říct nechtěla. Teď máš v Haroldovi spojence.“

„Hele, to není fér, Fran. I mě to trápí. Měli jsme dvě přípravné schůzky, všechno přemílali až po nejmenší podrobnosti… aspoň jsme si to mysleli… a pak přijde Harold. Ťukne semhle a ťukne támhle a povídá: ‚Nemyslíte náhodou tohle?‘ A my povídáme: ‚Jo, díky, Harolde. Přesně to.‘“ Stu zavrtěl hlavou. „Hromadné volby, jak to, že jsme na to nepřišli, Frannie? To bylo mazané. A my jsme o tom ani nemluvili.

„Hele, nikdo z nás nevěděl, jaká nálada tam bude. Myslela jsem – zvláště potom, co odešla Matka Abagail – že budou rozladění, možná dokonce naštvaní. Ten Impening, co mluvil jako sýček –“

„Přemýšlím, jestli by se mu nějak neměla zavřít huba,“ řekl Stu přemítavě.

„Ale bylo to jinak. Byli tak… bujní z prostého faktu, že jsou spolu. Cítil jsi to?“

„Ano, cítil.“

„Bylo to skoro jako náboženské shromáždění. Nemyslím, že si to Harold tak naplánoval. Prostě vystihl správný okamžik.“

„Prostě nevím, co si o něm mám myslet,“ řekl Stu. „Ten večer, kdy jsme se honili za Matkou Abagail, mi ho bylo fakt líto. Když přijeli Glen a Ralph, vypadal vysloveně děsivě, jako by měl omdlít nebo tak něco. Ale když jsme si teď povídali venku na trávníku a všichni mu gratulovali, vypadal nafouknutý jako ropucha. Jako by se navenek smál a uvnitř si říkal: ‚Cha, však vy i s tím vaším výborem ještě uvidíte, vy bando pitomců.‘ Je jako jeden z těch hlavolamů, kterés jako dítě nikdy nemohla vyřešit. Ježek v kleci, kterého vytáhneš, jen když s ním otáčíš správně.“

Fran se vztyčila a pohlédla na své nohy. „Když už mluvíme o Haroldovi, je něco zábavného na mých nohách, Stuarte?“

Stu na ně přemítavě pohlédl. „Ne. Jen snad že na nich máš ty legrační zdravotní boty z toho obchodu přes ulici. A jsou neskutečně veliké, teda.“

Plácla ho. „Zdravotní boty dělají nohám moc dobře. Píše se to ve všech časopisech. A náhodou mám číslo pět, pro tvou informaci. To je v podstatě drobná nožka.“

„Tak co je s tvýma nohama? Je už pozdě, miláčku.“ Znovu začal tlačit kolo a ona šla vedle něj.

„Nic, myslím. Jenže Harold na mé nohy pořád hleděl. Když jsme po shromáždění seděli na trávníku a povídali si.“ Zavrtěla hlavou a trochu se otřásla. „Co má co Harolda Laudera zajímat na mých nohách?“ zeptala se.

 

Larry a Lucy šli domů ruku v ruce. Chvíli předtím Leo odešel do domů, kde bydlel s „mámou Nadine“.

Teď, když přicházeli ke dveřím, Lucy řekla: „To bylo ale shromáždění. Nikdy bych si nepomyslela –“ Slova jí zamrzla v krku, protože ze stínu jejich verandy se vyloupl temný stín. Larry cítil, jak mu hrdlem stoupá strach. To je on, pomyslel si panicky. Jde si pro mě… uvidím jeho obličej.

Pak se ale divil, jak si to mohl myslet, protože to byla jen Nadine Crossová. Na sobě měla šaty z nějakého namodrale šedého materiálu, v tmavých vlasech přadena nejčistší běloby.

Jako by Lucy vedle ní vypadala jako nějaký použitý vůz na vrakovišti, pomyslel si dříve, než si uvědomil, co si vlastně myslí, a nenáviděl se za to. To promluvil starý Larry… starý Larry? Stejně dobře by se dalo říci starý Adam.

„Nadine,“ řekla Lucy roztřeseně, s rukou přitisknutou ke krku. „Lekla jsem se tě jako nikdy v životě. Myslela jsem… no, vlastně nevím, co jsem si myslela.“

Vůbec si Lucy nevšímala. „Můžu s tebou mluvit?“ zeptala se Larryho.

„Co? Teď?“ Podíval se stranou na Lucy, nebo si aspoň myslel, že se na ni podíval… později si nedokázal vzpomenout, jak Lucy v tom okamžiku vypadala. Jako by byla zastíněna, ale ne jasnou hvězdou, spíše temnou.

„Teď. Musí to být teď.“

„Ráno by snad –“

„Musí to být teď, Larry. Nebo nikdy.“

Znovu pohlédl na Lucy a tentokrát ji viděl, viděl na jejím obličeji výraz rezignace, s nímž hleděla z Larryho na Nadine a zpět. Viděl její bolest.

„Budu hned zpátky, Lucy.“

„Ne, nebudeš,“ řekla hluše. V očích se jí třpytily slzy. „Ne. Pochybuji.“

„Deset minut.“

„Deset minut, deset let,“ řekla Lucy. „Přišla, aby si tě odvedla. Přinesla sis obojek a náhubek, Nadine?“

Pro Nadine Lucy Swannová neexistovala. Její oči, ty temné, široké oči, byly upřeny na Larryho. Pro Larryho to byly ty nejpodivnější, nejkrásnější oči, jaké kdy viděl, takové oči, které se ti vrací, klidné a hluboké, když máš bolest nebo problémy nebo jsi prostě bez sebe žalem.

„Přijdu, Lucy,“ řekl automaticky.

„Ona –“

„Běž dovnitř.“

„Ano, myslím, že půjdu. Je tu. Já jako bych nebyla.“ Vyběhla schody, na nejvyšším zavrávorala, znovu získala rovnováhu, otevřela dveře, zabouchla je za sebou s prásknutím, které přehlušilo vzlyky.

Nadine a Larry na sebe dlouho hleděli jako v transu. Takhle se to stává, pomyslel si. Když zachytíš přes celou místnost něčí pohled a nikdy jej nezapomeneš, nebo někoho zahlédneš na druhé straně zaplněného nástupiště metra, někoho, kdo by mohl být tvým dvojníkem, nebo slyšíš na ulici smích, který by mohl být smíchem dívky, s kterou ses poprvé miloval –

Ale v ústech měl jakousi hořkost.

„Pojďme k rohu a zpět,“ řekla Nadine tichým hlasem. „Mohl bys to pro mě udělat?“

„Měl bych jít za ní dovnitř. Vybrala sis zatraceně špatnou dobu, kdy přijít.“

„Prosím? Jen na roh a zpátky? Jestli chceš, kleknu si a budu žebronit. To chceš? Jo?“

A k jeho zděšení si klekla, povytáhla si trošku sukni, aby to mohla udělat, ukázala mu nahé nohy, a on si byl jaksi podivně jistý, že všechno ostatní je nahé úplně stejně. Proč si to myslel? Nevěděl. Dívala se na něj a jemu z toho vířilo v hlavě a měl nevolnost vzbuzující vjem síly, která tu někde byla, obsažena v ní na kolenou, s ústy na úrovni –

„Vstaň!“ řekl drsně. Vzal ji za ruku, vytáhl ji na nohy a pokoušel se nevšímat si, jak se jí sukně povytáhla ještě víc než předtím; její stehna měla krémovou barvu, ten odstín bílé, který není bledý a mrtvolný, ale silný, zdravý a lákavý.

„Tak pojď,“ řekl skoro bez sebe.

Šli na západ, směrem k horám, které se zlověstně tyčily v dáli, trojúhelníkovité skvrny temnoty, zastiňující hvězdy, které vyšly po dešti. Vždy, když k těmto horám v noci šel, cítil jakousi podivnou úzkost, ale také jakési dobrodružství, a teď, s Nadine po boku, s její rukou zlehka zavěšenou v jeho, se tyto pocity vystupňovaly. Vždycky míval živé sny a před třemi nebo čtyřmi dny se mu zdálo právě o těchto horách; zdálo se mu, že tam jsou trollové, ohyzdné kreatury se světlezelenýma očima, přerostlými hlavami hydrocefalických kreténů a mocnýma rukama s krátkými prsty. Čekají, až přijde jeho čas – čas temného muže.

Po ulici zavanula jemná bríza a hnala před sebou papíry. Prošli kolem cukrárny; na velkém parkovišti stálo pár prodejních aut jako mrtvé sentinely. To mu připomnělo Lincolnův tunel. V Lincolnově tunelu byli trollové. Byli mrtví, ale to neznamenalo, že trollové v jejich novém, světě jsou mrtví všichni.

„Je to těžké,“ řekla Nadine, a její hlas byl stále tichý. „Udělala mi to těžké, protože měla pravdu. Chci tě. A bojím se, že už je pozdě. Chci tu zůstat.“

„Nadine –“

„Ne!“ řekla divoce. „Nech mě to doříct. Chci tu zůstat, copak mi nerozumíš? A když budeme spolu, tak to dokážu. Jsi moje poslední šance,“ řekla a hlas se jí zlomil. „Joe je pryč.“

„Ne, není,“ řekl Larry a cítil se pomalý, hloupý a zmatený. „Vysadili jsme ho u tvého domu. On tam není?“

„Ne. V jeho posteli spí chlapec, který se jmenuje Leo Rockway.“

„Co si –“

„Poslouchej,“ řekla. „Poslouchej, co říkám, neumíš poslouchat? Dokud jsem měla Joea, byla jsem v pořádku. Mohla jsem… být tak silná, jak bylo třeba. Ale on už mě nepotřebuje. A já potřebuji, aby mě někdo potřeboval.“

„On tě potřebuje!“

„Jistěže ano,“ řekla Nadine, a Larry znovu pocítil obavy. Ona už nemluvila o Leovi; nevěděl, o kom mluví. „On mě potřebuje. A toho se bojím. Proto jsem za tebou přišla.“ Postavila se před něj a s roztřesenou bradou vzhlédla. Jasně cítil její tajemnou vůni a chtěl ji. Ale jedna jeho část se obrátila k Lucy. To byla ta jeho část, kterou potřeboval, měl-li v Boulderu přežít. Kdyby ji nechal jít a šel s Nadine, mohl se právě tak dnes v noci vykrást z Boulderu. To by byl jeho konec. Triumf Starého Larryho.

„Musím jít domů,“ řekl. „Je mi líto. Musíme se s tím poprat každý sám, Nadine.“ Poprat se s tím každý sám – nejsou tohle slova, která lidem tak či onak říkal po celý svůj život? Proč se mu vybavila, když ví, že má pravdu, a stejně jsou v něm a zmítají se v něm a uvádějí jej do pochybností?

„Pomiluj se se mnou,“ řekla, a začala se o něj otírat – do stran, nahoru a dolů, jemně se o něj třela. „Pomiluj se se mnou a všechno skončí. Budu v bezpečí. Bezpečí. Budu v bezpečí.“

Vymanil se a později neuměl pochopit, jak to dokázal, když mohl na tři pohyby a jedno vniknutí být uvnitř jejího žáru, ale nějak se jí vymanil a roztrhl jí ruce a odstrčil ji s takovou silou, že zavrávorala a téměř upadla. Vydralo se z ní tiché zaúpění.

„Larry, kdybys věděl –“

„No tak to nevím. Proč mi to neřekneš, místo abys… aby ses mně snažila znásilnit?“

„Znásilnit!“ opakovala a pronikavě se smála. „Och, to je legrační! Co to říkáš! Já! Znásilnit tebe! Ach, Larry!“

„Cokoliv ode mne chceš, mohlas mít. Mohlas to mít minulý týden, nebo předminulý. Předminulý týden jsem ti to nabízel. Chtěl jsem, aby sis to vzala.“

„To bylo příliš brzy,“ zašeptala.

„A teď je příliš pozdě,“ řekl, neschopen ovládnout svůj brutální hlas, za nějž se nenáviděl. Touhou po ní se ještě celý třásl, tak jak mohl znít? „Co se dá dělat, he?“

„Dobrá. Sbohem, Larry.“

Otočila se. V tom okamžiku se k němu navždy obrátilo zády více žen než jen Nadine. Taky orální hygienička. Taky Yvonne, s níž bydlel v L.A. – nasrala ho a on jen vklouzl do svých bot z toulavýho telete a nechal ji, ať platí nájem. Taky Rita Blakemoorová.

A nejhorší bylo, že se k němu zády otočila i jeho matka.

„Nadine?“

Neotočila se. Byla černým stínem, odlišitelným od ostatních černých stínů jen tehdy, když přecházela ulici. Pak se ztratila na černém pozadí hor. Znovu zavolal její jméno a ona neodpověděla. Ve způsobu, jímž ho opustila, v tom, jak se prostě rozplynula na černém pozadí, bylo něco děsivého.

Stál naproti cukrárně se založenýma rukama, v obočí měl navzdory večernímu chladnu perly potu. Jeho přízraky teď byly s ním, a on konečně věděl, jak zaplatíš, když nejsi fajn kluk: nikdy si nejsi jistý, proč co děláš, nikdy nejsi schopen vyvážit bolest a pomoc a nikdy nejsi schopen se zbavit trpké pachuti pochybností v ústech a –

Potřásl hlavou. Oči se mu rozšířily tak, že mu div nevypadly z důlků. Znovu zavál vítr a podivně zahoukal v nějakém prázdném vchodu, a odněkud z dálky slyšel, jak nocí rázují podpatky. Běžely někde na úpatí hor, hnaly se k němu v mrazivém závanu téhle jitřní brízy.

Špinavé podpatky, rázovaly si cestou do hrobu na západě.

 

Lucy jej slyšela, jak vešel, a srdce se jí divoce rozběhlo. Přikazovala mu, aby se zastavilo, že si nejspíš jen přišel pro věci, ale nezastavilo se. Vybral si mě, byla myšlenka, která jí bušila v mozku, poháněná tryskem jejího srdce. Vybral si mě –

Navzdory svému vzrušení a naději, jež nedokázala ovládnout, ležela ztuhle na zádech na posteli, čekala a hleděla do stropu. Říkala pravdu, když mu jednou řekla, že největší vinou dívek jako byla ona a její přítelkyně Joline je jen to, že příliš potřebují lásku. Vždycky ale byla věrná. Nepodváděla. Nepodváděla manžela a nikdy nepodvedla Larryho, a jestli v letech, než je potkala, nebyla zrovna jeptiška… ta doba je pryč. Nemůžeš prostě odvrhnout věci, které jsi udělal, a provést je znovu jinak. Takovou moc mají snad bohové, nebyla ale dána mužům a ženám, a to je nejspíš dobře. Kdyby tomu tak nebylo, lidé by nejspíš umírali stářím a ještě se snažili přepsat svou pubertu.

Když víš, že minulost je mimo tvou moc, můžeš snad zapomenout.

Po tvářích jí stékaly slzy.

Dveře klaply a ona jej uviděla, jen obrys.

„Lucy? Jsi vzhůru?“

„Jo.“

„Můžu rozsvítit lampu?“

„Jestli chceš.“

Slyšela chvíli syčení plynu a pak se rozžalo světlo, stažené jen na malý plamínek, který jej osvětloval. Vypadal sinale a otřeseně.

„Musím ti něco říct.“

„Nemusíš. Prostě si lehni.“

„Musím to říct. Já… „ Přitiskl si ruku na čelo a pak si jí prohrábl vlasy.

„Larry?“ Posadila se. „Jsi v pořádku?“

Mluvil, jako by ji neslyšel, a mluvil, aniž by na ni pohlédl. „Miluji tě. Jestli mě chceš, máš mě mít. Ale nevím, jestli ti to stojí za to. Nikdy nebudu ten pravý.“

„Já to risknu. Pojď do postele.“

Udělal to. A udělali to. A když se pomilovali, řekla mu, že ho miluje a byla to pravda, Bůh ví, že to byla pravda, a zdálo se, že přesně to chtěl, potřeboval slyšet, ale neměla pocit, že spal dlouho. Jednou se v noci vzbudila (nebo měla pocit, že se vzbudila), a zdálo se jí, že Larry je u okna, hledí ven, hlavu má skloněnou v póze naslouchajícího, a čáry světla a stínu dodávají jeho obličeji vzhled divošské masky. Ale za denního světla si byla víceméně jistá, že to byl jen sen; za denního světla se zdál být zase sám sebou.

Jen o tři dny později se dozvěděli, že Nadine se přestěhovala k Haroldu Lauderovi. Tehdy se zdálo, že Larrymu ztuhla tvář, ale byla to jen chvilka. A i když se za to Lucy neměla ráda, díky Ralphově novince se jí dýchalo o něco snadněji. Zdálo se jí, že už je to pryč.

 

Domů došla jen chvíli poté, co se rozešla s Larrym. Vstoupila dovnitř, šla do svého obývacího pokoje a rozžala lampu. Zdvihla ji do výšky a přešla do zadní části domu. Zastavila se jen na chvíli, aby nechala světlo krátce ozářit chlapcův pokoj. Chtěla vědět, zda řekla Larrymu pravdu. Řekla.

Leo ležel jak široký tak dlouhý ve změti ložního prádla, oblečený jen do spodků… ale rány a škrábance vybledly, v mnoha případech úplně zmizely, a vybledla i jeho celková snědost, kterou získal díky tomu, že chodíval prakticky nahý. Ale víc než to, pomyslela si. Změnilo se něco v jeho obličeji – viděla tu změnu, i když spal. Zmizel ten výraz němého divocha, který potřebuje pomoc. Už to nebyl Joe. Tohle byl jen chlapec, spící po namáhavém dni.

Myslela na noc, když už skoro spala a náhle se probrala vědomím, že neleží vedle ní. To bylo v North Berwicku v Maine – skoro celý světadíl odsud. Šla za ním k domu, na jehož verandě spal Larry. Larry spal uvnitř, Joe stál venku a s němou divokostí mával svým nožem. Nebylo mezi nimi nic než tenká a snadno proniknutelná síť. A ona ho přinutila odejít.

Nadine s náhlým zášlehem zasáhla nenávist a vykřesala jasné jiskry, jako když narazí křemen na kov. Petrolejka se jí v ruce třásla a v jejím světle divoce tančily a skákaly stíny. Měla ho to nechat udělat! Sama měla Joeovi otevřít dveře a nechat jej bodat a párat a řezat a píchat a ničit. Měla –

Ale pak se chlapec převrátil a zasténal, jako by se probouzel. Pozvedl ruce a tloukl do vzduchu, jako by zaháněl černý stín snu. A Nadine odstoupila a ve spáncích jí mocně bušil puls. Na chlapci bylo stejně ještě pořád něco divného a jí se nelíbilo, že se pohnul právě nyní, jako by nějak zachytil její myšlenky.

Teď musí pokračovat. A musí spěchat.

Šla do vlastního pokoje. Na podlaze ležel koberec. Byla tu jediná úzká postel – staropanenská postel. To bylo vše. Nevisel tam dokonce ani obraz. Ta místnost neměla naprosto žádného ducha. Otevřela dveře šatny a hrabala za zavěšenými šaty. Klečela a potila se. Vytáhla barevnou krabici s fotografií smějících se dospělých na víku, dospělých, kteří hráli nějakou skupinovou hru. Hru, která byla nejméně tři tisíce let stará.

Našla to v předměstském obchodě s kuriozitami, ale neodvážila se to použít v domě, ne, když tu je chlapec. Vlastně se magickou desku, určenou pro okultistické experimenty, neodvážila použít vůbec… dosud. Něco ji do toho obchodu hnalo, a když ji uviděla v té vesele křiklavé krabici, rozpoutal se v ní hrozný boj – ten boj, kterému psychologové říkají kompulze/averze. Tenkrát se potila jako teď a chtěla zároveň dvě věci: utéct z toho obchodu a neohlížet se, a popadnout krabici, tu hroznou krabici, a odnést si ji domů. To druhé ji děsilo více, protože se zdálo, že to není její vlastní přání.

Nakonec krabici vzala.

To bylo před čtyřmi dny. Každého dne to puzení vzrůstalo, až dnes v noci, pološílená strachem, který nechápala, šla k Larrymu a na sobě měla modrošedé šaty a pod nimi nic. Šla tam, aby tomu strachu učinila přítrž. Když na ně čekala u verandy, až půjdou ze shromáždění, byla si jistá, že konečné udělala správnou věc. Byl v ní pocit, ten lehce opojný, hvězdný pocit, který neměla od té doby, co běžela přes orosený trávník a za ní uháněl chlapec. Jenže tentokrát ji ten chlapec chytí. Nechá se chytit. A to bude konec.

Ale když ji chytil, nechtěl ji.

Nadine povstala, přitiskla si krabici k hrudi a zhasla lampu. Pohrdl jí, a neříká se, že peklo nezná většího vzteku –? Odkopnutá žena může dobře vyjít s ďáblem… nebo jeho pomahačem.

Zastavila se jen proto, aby ze stolu v hale vzala velkou baterku. Hlouběji v domě chlapec ze spánku vykřikl a ona ztuhla a zježily se jí vlasy.

Pak vyšla ven.

U obrubníku byla její vespa, ta vespa, s níž si před pár dny vyjela k domu Harolda Laudera. Proč tam jela? Od doby, co přišli do Boulderu, s Haroldem neprohodila ani tucet slov. Ale ve zmatku, který cítila nad tou krabicí a v hrůze ze snů, které měla i nadále, i když nikdo jiný už ne, se jí zdálo, že o tom s Haroldem musí mluvit. Začala se toho nápadu taky bát, vzpomínala, když vkládala klíček do zapalování.

Stejně jako u toho náhlého puzení sebrat krabici (Pobavte své přátele! Osvěžte své schůzky! stálo na ní), se zdálo, že i tahle myšlenka přišla odněkud zvenčí. Jeho myšlenka, možná. Ale když se poddala a přišla k Haroldovi, nebyl doma. Dům byl zamčený, jediný zamčený dům v Boulderu, o kterém věděla, a závěsy byly stažené. Spíš se jí to líbilo než nelíbilo a pocítila chvilkové hořké zklamání nad tím, že tam Harold není. Kdyby byl, mohl ji pustit dovnitř a zamknout za ní. Mohli by jít do obýváku a promluvit si nebo se pomilovat nebo spolu dělat nevyslovitelné věci, a nikdo by to nevěděl.

Haroldův dům představoval soukromí.

„Co se to se mnou stalo?“, zašeptala do tmy, ale tma jí neodpověděla. Nastartovala vespu; zdálo se, že rovnoměrné brumlání motoru noc znesvěcuje. Přidala plyn a rozjela se. Na západ.

Když jela a po tváři jí proudil chladný noční vzduch, cítila se konečně lépe. Odfoukni pavučiny, noční větře. Umíš to přece. Když ti vezmou všechny možnosti volby, co uděláš? Vezmeš, co zbylo. Zvolíš, ať už pro tebe to temné dobrodružství znamená cokoliv. Necháš Larryho s jeho blbou dorotou v upnutých kalhotách a jejím jednoslabičným slovníkem a mozkem čtenářky filmových magazínů. Vymaníš se jim. Riskuješ… ať už dáváš v sázku cokoliv.

Většinou riskuješ sám sebe.

Před ní v maličkém světle předního reflektoru vespy uháněla silnice. Když začala stoupat, přeřadila na dvojku; byla teď na Baseline Road, mířící k horám. Ať si mají svá shromáždění. Zabývají se tím, jak znovu získat elektřinu; její milenec se zabývá světem.

Motor vespy se namáhal a kašlal, a nějak běžel dál. Zachvátil ji hrozný strach, který ji ale zároveň vzrušoval, a vibrující sedadlo motorky ji tam dole začínalo rozpalovat (no, ty jsi teda nadržená, Nadine, pomyslela si v pronikavě dobrém rozmaru, neslušná, neslušná, NESLUŠNÁ). Po pravici měla příkrý sráz. Tam dole nic než mrtvo. A nahoře? No, uvidíme. Bylo už pozdě, aby se vrátila, a ta myšlenka jí dala paradoxní a rozkošný pocit volnosti.

 

O hodinu později byla v Amfiteátru východu slunce (jak se říkalo přírodnímu amfiteátru nad Boulderem) – ale východ slunce měl přijít až za tři nebo více hodin. Amfiteátr byl těsně pod vrcholkem hory Flagstaff, a skoro každý ze Svobodné zóny si udělal výlet až nahoru do kempinkové oblasti jen chvíli nato, co dorazil. Za jasného dne – a v Boulderu byla většina dnů jasná, alespoň za letní sezóny – bylo vidět Boulder, silnici I-25, táhnoucí se jižně k Denveru a pak v oparu dál do Nového Mexika, které je dvě stě mil daleko. Na východě byla rovina, rozprostírající se k Nebrasce, a blíže byl Boulder Canyon, řezná rána úpatím hor, které pokrývaly pinie a jedle. Na konci léta bývaly proudy teplého vzduchu nad Amfiteátrem východu slunce plné kluzáků; připomínaly hejna ptáků.

Teď Nadine viděla jen to, co odhalovalo světlo šestičlánkové baterky, kterou položila na piknikový stolek poblíž srázu. Velký náčrtník měla otočený na čisté stránce, a na ní stála trojúhelníkovitá okultistická destička, podobná třírohému klobouku. Z jejího bříška jako pavouci žihadlo trčelo pero a zlehka se dotýkalo papíru.

Nadine se nacházela v horečnatém stavu, který byl zpola euforií a zpola hrůzou. Přijela sem na hřbetě srdnatě se lopotící vespy, která vůčihledně nebyla stavěna pro horské túry. Cítila, co cítil Harold v Nederlandu. Cítila jej. Ale zatímco Harold to cítil spíše jaksi precizně a technologicky, jako kus kovu, přitahovaný magnetem, lákaný, Nadine to cítila jako mystický zážitek, přestoupení hranic. Bylo to, jako by v těchto horách, při jejichž úpatí stála, bylo území nikoho mezi dvěmi sférami vlivu – Flagg na západě, stará žena na východě. A tady kouzla proudila oběma směry, mísila se a tvořila koktejl, který nepatřil Bohu ani Satanovi, který byl naprosto pohanský. Cítila, že je na strašidelném místě.

A destička…

Odhodila ostře potištěnou krabici nazdařbůh do větru. Sama destička byla jen mizerně potištěnou překližkou nebo sádrou. Ale to je jedno. Jde jen o nástroj, který použije jen jednou – který se odváži použít jen jednou – a dokonce i mizerně vyrobený nástroj může splnit účel: otevřít dveře, zavřít okno, napsat Jméno.

Slova na krabici doporučovala: Pobavte své přátele! Osvěžte své večírky!

Co to bylo za píseň, kterou Larry čas od času vyřvával ze sedla své hondy, když jeli? Haló, centrálo, co se to děje s telefonem? Rád bych mluvil –

S kým? O to jde, že?

Vzpomínala si, jak destičku použila na koleji. To už je přes dvanáct let… ale stejně dobře to mohlo být včera. Šla do třetího patra, aby požádala dívku jménem Rachel Timmsová o zadání úkolů z doporučeného cvičení z literatury, na nějž obě chodily. V místnosti bylo plno dívek, nejméně šest nebo osm, hihňaly se a smály. Nadine si vzpomínala, že si pomyslela, že se chovají, jako kdyby byly sjeté – zkouřené nebo si dokonce něco šlehly.

„Nechte toho!“ řekla Rachel a sama se také smála. „Jak s námi může duch komunikovat, když se chováte jako stádo oslů?“

Představa smějících se oslů jim přišla rozkošně zábavná a pokojem chvíli zuřila rozjařená ženská vichřice. Destička byla tenkrát na tom místě, kde je teď, trojúhelníkovitý pavouk na třech špalkovitých nožkách, s perem směřujícím dolů. Zatímco se smály, Nadine sebrala hromadu obrovských listů z malířského skicáku a probírala se „zprávami z astrálních krajin“, které už došly.

Tommy říká, že už jsi zase používala jahodovou sprchu.

Máti říká, že je fajn.

Chunga! Chunga!

John říká, že nebudeš tolik prdět, když přestaneš jíst ty FAZOLE Z AUTOMATŮ!!!!!!

A další, stejně praštěné.

Pak se hihňání utišilo natolik, že mohly zase začít. Na posteli seděly tři dívky a každá z nich měla špičky prstů položeny na jedné straně destičky. Chvíli se nic nedělo. Pak se destička zachvěla.

„Tos udělala ty, Sandy!“ vykřikla Rachel.

„Já ne!“

Šššš!

Deska se znovu otřásla a dívky ztichly. Pohnula se, zastavila, znovu pohnula. Udělala písmeno O.

„Och… „ řekla dívka jménem Sandy.

„Ó-pice seš,“ řekl někdo jiný a znovu se rozhihňaly.

„Šššš!“ řekla Rachel vážně.

Destička se začala hýbat rychleji a vyznačila písmena T, E, a C.

„Otče drahý, tvá dcerka je tu,“ řekla Patty Nějak-nebo-jinak, a zahihňala se. „Musí to být můj otec, zemřel na infarkt, když mi byly tři.“

„Píše to ještě něco,“ řekla Sandy.

Ř, Í, K, Á, vyhláskovala pracně destička.

„Co se děje?“ zašeptala Nadine vysoké dívce s koňským obličejem, kterou neznala. Dívka s koňským obličejem vzhlédla. Měla ruce v kapsách a na tváři otrávený výraz.

„Parta holek si hraje s něčím, čemu nerozumějí,“ řekla ta holka. „To se děje.“ Šeptala ještě tišeji.

„OTEC ŘÍKÁ PATTY,“ přečetla Sandy. „Je to tvůj drahý mrtvý otec, jasně, Pats.“

Další výbuch smíchu.

Dívka s koňským obličejem měla brýle. Teď vytáhla ruce z kapes overalu, který měla na sobě, a sundala brýle z obličeje. Vyleštila je, a pořád šeptem pokračovala ve vysvětlování. „Ta destička je nástrojem, který používají okultisti a média. Kinesteologové –“

„Jací ologové?“

„Vědci, kteří studují pohyby a interakce svalů a nervů.“

„Aha.“

„Tak ti tvrdí, že destička vlastně reaguje na neznatelné pohyby svalů, pravděpodobně vyvolané spíše podvědomě než vědomě. Jistě, okultisti a média tvrdí, že destičkou pohybují entity ze světa duchů –“

Od děvčat, namačkaných kolem destičky, se ozval další výbuch hysterického smíchu. Nadine se podívala přes rameno děvčete s koňským obličejem a četla: OTEC ŘÍKÁ PATTY PŘESTAŇ.

„– chodit tak často do koupelny,“ navrhla dívka z okruhu diváků a všichni se smáli ještě více.

„Tak či tak, zahrávají si,“ řekla dívka a pohrdavě nakrčila nos. „Je to velmi nemoudré. Média i vědci se shodují v tom, že automatické psaní může být nebezpečné.“

„Duchové jsou dnes v noci nepřátelští, nemyslíš?“ zeptala se potichu Nadine.

„Duchové jsou nejspíš nepřátelští vždycky,“ řekla dívka s koňským obličejem a střelila po ní pohledem. „Nebo přitom možná dostáváš zprávu ze svého podvědomí, již naprosto nejsi připravena přijmout. Existují zdokumentované případy automatického psaní, které se zcela vymkly kontrole, víš. Lidi se zbláznili.“

„Ale, to se zdá hrozně přehnané. Vždyť je to jen hra.

„Hry se někdy velmi vážně zvrhnou.“

Než mohla Nadine odpovědět, ozval se dosud nejhlasitější výbuch smíchu. Dívka jménem Patty Nějak-nebo-jinak spadla z postele a lehla si na zem, držela se za břicho a ochable vykopávala do vzduchu. Kompletní zpráva zněla: OTEC ŘÍKÁ PŘESTAŇ CHODIT TRTKAT S LEONARDEM KATZEM.

„To ty!“ řekla Patty Sandy a konečně se posadila.

„Já ne, Patty! Čestně!“

„Byl to tvůj otec! Ze Záhrobí! Tamodtud!“ řekla jiná dívka hlasem Borise Karloffa, který, jak si Nadine pomyslela, byl docela povedený. „Prostě si to zapamatuj, až si budeš příště na zadním sedadle Leonardova dodge sundávat kalhotky.“

Tu poznámku přivítal další výbuch smíchu. Když utichal, Nadine se protlačila k Rachel a chytila ji za paži. Chtěla ji požádat o zadání úlohy a pak se tiše vytratit.

„Nadine!“ vykřikla Ráchel. Oči se jí leskly šibalstvím. Na tváři jí vykvetl ruměnec. „Posaď se. Podíváme se, jestli mají duchové nějakou zprávu i pro tebe!“

„Ne, fakt, přišla jsem si jen pro úlohu a –“

„Ale, vykašli se na celou úlohu! Tohle je důležité, Nadine! Tohle je velký okamžik! Musíš to zkusit. Tady, sedni si vedle mě. Janey, ty to chyť z druhé strany.“

Janey se usadila naproti Nadine a po opakovaném naléhání Rachel Timmsové Nadine zjistila, že se zlehka opírá osmi prsty o destičku. Z nějakého důvodu se ohlédla po dívce s koňským obličejem. Ještě jednou na Nadine zavrtěla hlavou, zcela záměrně, a stropní zářivky se jí odrazily ve sklech brýlí a změnily její oči v pár záblesků světla.

Když teď stála a hleděla na jinou duchařskou destičku ve světle šestičlánkové baterky, vzpomněla si, že na okamžik pocítila záchvěv strachu, ale znovu se jí vybavila poznámka, kterou řekla té dívce – je to jen hra, pro boží rány, a jaká strašná věc by se mohla stát uprostřed hejna hihňajících se dívek? Jestli existovala méně přátelská atmosféra pro produkci ryzích duchů, nepřátelských nebo jiných, Nadine nevěděla, jaká by měla být.

„Teď budou všichni ticho,“ přikázala Ráchel. „Duchové, máte zprávu pro naši sestru, slaďounkou Nadine Crossovou?“

Tabulka se nepohnula. Nadine se cítila lehce v rozpacích.

„Abra-dabra-enyky-kliky,“ řekla dívka, která imitovala Borise Karloffa, podobně povedeným hlasem vlka Goofyho. „Nechť duchové promluví!“

Další hihňání.

„Šššš!“ přikázala Ráchel.

Nadine se rozhodla, že jestli ostatní dvě dívky brzy nezačnou hýbat s destičkou, aby vyslabikovaly nějakou bláznivou zprávu, kterou pro ni měly, udělá to sama – bude s ní posouvat tak, aby vyhláskovala něco krátkého a legračního, jako BŮŮŮU!, a ona mohla sebrat úlohu a jít.

Zrovna s tím chtěla začít, když sebou destička pod jejími prsty ostře škubla. Pero zanechalo na prázdném listu tmavočernou šikmou rýhu.

„Hej! To není fér, duchové,“ řekla Rachel lehce nespokojeným tónem. „Tos udělala ty, Nadine?“

„Ne.“

„Janey?“

„Ne-e. Čestně.“

Destička sebou znovu trhla, téměř se jim vytrhla zpod prstů, a cukla sebou k levému hornímu rohu papíru.

„Ouha,“ řekla Nadine. „Cítily jste –“

Cítily to, všechny to cítily, i když s ní o tom Rachel ani Jane Fargoodová později nemluvily. A ona se po té noci nikdy v jejich pokoji necítila zvlášť vítaná. Zdálo se, jako by se po tom zážitku bály být jí příliš nablízku.

Destička se náhle začala pod jejími prsty třást; bylo to, jako byste se zlehka dotýkali blatníku auta běžícího na volnoběh. Vibrace byly stálé a zneklidňující. Nebyl to ten pohyb, který můžete způsobit, aniž byste o tom věděli.

Děvčata se utišila. Tváře všech vyjadřovaly podivnou zvědavost, výraz společný obličejům všech lidí, kteří navštívili seanci, na níž se stalo něco neočekávaně nevysvětlitelného – kde začal tančit stůl, na zeď klepaly neviditelné klouby nebo médium začalo z nozder vypouštět kouřově šedou ektoplazmu. Je to sinalý výraz očekávání, zpola vyjadřující přání, aby to, co začalo, už skončilo, a zpola, aby to pokračovalo… a když nesou ten zvláštní výraz, vypadají lidské tváře spíše jako lebky, které jinak leží jeden a půl centimetru pod kůží.

„Nechte toho!“ zakřičela dívka s koňským obličejem. „Hned teď toho nechte nebo vás to bude mrzet!“

A Jane Fargoodová zakřičela hlasem plným strachu: „Nemůžu z toho sundat prsty!“

Někdo vydal tiché chroptivé zaúpění. V tomtéž okamžiku Nadine zjistila, že i ona má prsty přilepené k destičce. Svaly jejích paží se smrštily v pokusu odtrhnout prsty od destičky, ty ale zůstaly, kde byly.

„Fajn, konec žertů,“ řekla Rachel tenkým, vystrašeným hlasem. „Kdo –“

A náhle začala destička psát.

Pohybovala se šílenou rychlostí a táhla za sebou jejich prsty a škubala jim pažemi tam a zpět, dopředu a dokola způsobem, který by byl legrační, kdyby nebylo bezmocného, polapeného výrazu na třech dívčích obličejích. Nadine si později myslela, že to bylo, jako by měla paže spoutány ve cvičebním stroji. Ty nápisy předtím byly napsány obrovskými, kostrbatými písmeny – jako by je napsalo sedmileté dítě. Tohle písmo bylo hladké a energické… velká, šikmá tiskací písmena, vyrytá do bílé stránky. Bylo v nich něco nemilosrdného i neřestného.

NADINE, NADINE, NADINE, psala duchařská deska. JAK TĚ MILUJI NADINE BUDEŠ MOU KRÁLOVNOU BUDEŠ MOU LÁSKOU KDYŽ TY KDYŽ PRO MĚ ZŮSTANEŠ NEDOTČENÁ KDYŽ PRO MĚ ZŮSTANEŠ ČISTÁ KDYŽ PRO MĚ BUDEŠ MRTVÁ BUDEŠ destička se střemhlav snesla dolů a načala další řádek MRTVÁ I S TĚMI OSTATNÍMI JSI V KNIZE MRTVÝCH I S TĚMI OSTATNÍMI NADINE JE MRTVÁ I S NIMI NADINE HNIJE I S NIMI DOKUD DOKUD

Zastavilo se to. Zatřáslo. Nadine si pomyslela, zadoufala – ach, jak doufala – že už to skončilo, a pak to bleskurychle poskočilo na okraj papíru a začalo znovu. Jane zoufale vykřikla. Obličeje ostatních děvčat se svraštily do ó údivu a hrůzy.

SVĚT SVĚT BRZY SVĚT BUDE MRTVÝ A MY MY MY NADINE NADINE JÁ JÁ JÁ MY MY MY BUDEME MY BUDEME MY

Teď se zdálo, že písmena na stránkách řvou:

MY BUDEME V DOMU MRTVÝCH NADINE

Poslední slovo vylo na stránce na palec vysokými tiskacími písmeny a pak se destička vířivě vznesla ze skicáku a nechala za sebou dlouhou čáru tuhy jako výkřik. Dopadla na podlahu a rozlomila se vedví.

Nastal okamžik šokovaného, nehybného ticha, a pak Jane Fargoodová propukla ve vysoké hysterické vytí. Celá věc skončila příchodem vrátné, která se chtěla podívat, co se děje. Nadine si vzpomínala, že právě chtěla zavolat pro Jane pohotovost, když se dívka trochu sebrala.

Během celé té doby seděla Rachel Timmsová na posteli, klidná a bledá. Když vrátná a většina ostatních děvčat (včetně té s koňským obličejem, která měla bezpochyby pocit, že doma není nikdo ctěným prorokem) odešly, zeptala se Nadine plochým, podivným hlasem: „Kdo to byl, Nadine?“

„Nevím,“ odpověděla Nadine po pravdě. Neměla ani nejmenší ponětí. Tehdy ne.

„Nepoznala jsi rukopis?“

„Ne.“

„No, možná bude lepší, když si vezmeš ten… ten vzkaz ze záhrobí nebo odkud přišel… a vrátíš se do svého pokoje.“

„Ty jsi chtěla, abych se tam posadila!“ vypálila po ní Nadine. „Jak jsem měla vědět, že se stane něco… něco takového? Udělala jsem to, abych neurazila, proboha!“

Rachel měla dost vychování, aby se na to začervenala; dokonce se i trochu omluvila. Ale Nadine už potom ty dívky mockrát nepotkala, a to byla Rachel Welchová jednou z děvčat, ke kterým měla po první tři semestry hodně blízko.

Od té doby se téhle trojúhelníkové destičky z lisované lepenky nikdy nedotkla.

Ale ta doba se… no, nakonec přišla, nebo ne?

Jistěže ano.

S hlasité bušícím srdcem se Nadine posadila na skládací křeslo a zlehka přitlačila prsty na dvě ze tří stran destičky. Téměř okamžitě ucítila, jak se pod bříšky jejích prstů hýbe, a pomyslela na auto s motorem předoucím na volnoběh. Ale kdo je řidič? Kdo to je, vážně? Kdo nastoupí, zabouchne dveře a položí sluncem zčernalé ruce na volant? Čí nohy, brutální a těžké, obuté do starých a zaprášených kovbojských bot sešlápnou plyn a odvezou ji… kam? Pane řidiči, kam to s námi jedete?

Nadine, mimo dosah naděje či pomoci, se v křesílku na hřebenu hory Flagstaff vzpřímila, oči měla široké a v sobě pocit, že je hranicím blíže než kdy předtím. Zírala na východ, ale cítila jeho přítomnost; vynořovala se za ní, tvrdě na ni dotírala, stahovala ji k zemi jako závaží, připevněná k nohám mrtvé ženy: Flaggova temná přítomnost, přicházející v rovnoměrných, neochvějných vlnách.

Někde za hranicemi noci byl temný muž a ona vyslovila jedno slovo jako zaklínání všech černých duší, které kdy byly – zaklínání a výzvu:

„Promluv.“

A destička pod jejími prsty začala psát.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024