KAPITOLA 69
Whitney Horgan našel Lloyda ležet v jeho pokoji na velké kulaté posteli, kterou naposledy sdílel s Daynou Jurgensovou. Na holém hrudníku mu balancovala sklenice ginu s tonikem. Vážně se díval na svůj obraz ve stropním zrcadle.
„Jen pojď dál,“ řekl, když uviděl Whitneyho. „Hlavně žádný ceremonie, prokrista. Neobtěžuj se klepáním. Bastarde.“ Znělo to jako bassarde.
„Jseš opilej, Lloyde?“ zeptal se Whitney opatrně.
„Ne. Ještě ne. Ale už se na tom pracuje!“
„Je tady on?“
„Kdo? Neohrožený vůdce?“ Lloyd se posadil. „Je tady někde. Půlnoční tulák.“ Zasmál se a zase si lehl.
Whitney řekl potichu: „Měl by sis dávat pozor na to, co říkáš. Však víš, že není chytrý hrát si s takovejma věcma, když –“
„Seru na to.“
„Nezapomínej, co se stalo Hecu Droganovi. A Stellertonovi.“
Lloyd přikývl. „Máš pravdu. I stěny mají uši. I zasraný stěny mají uši. Užs todle rčení někdy slyšel?“
„Jo, jednou nebo dvakrát. Tady je to pravdivý rčení, Lloyde.“
„To si piš.“ Lloyd se náhle posadil a mrštil sklenicí přes pokoj. Sklenice se rozletěla na kusy. „Tady je jeden pro uklizečku, co, Whitney?“
„Jsi v pořádku, Lloyde?“
„Jsem v pohodě. Chceš gin s tonikem?“
Whitney chvilku váhal. „Ne-e. Nemám to rád bez citrónu.“
„Bože, hlavně mi neříkej ne jenom kvůli tomu! Já mám citrón. Je v takový malý plastikový lahvičce.“ Lloyd přešel k baru a ukázal na malou zelenou kulatou lahvičku. „Vypadá to jako levá koule Zelenýho obra. Sranda, co?“
„Chutná to jako citrón?“
„Jasně,“ řekl Lloyd nerudně. „Jak sis myslel, že to chutná? Jako Kellogs Cornflakes? Tak co říkáš? Buď chlap a napij se se mnou.“
„No… dobrý.“
„Dáme si je u okna a užijem si výhledu.“
„Ne,“ řekl Whitney drsně. Lloyd se na cestě k baru zastavil a tvář mu zbledla. Podíval se na Whitneyho a jejich pohledy se střetly.
„Jo, jasně,“ řekl Lloyd. „Promiň. To bylo blbý.“
„To je dobrý.“
Ale nebylo to dobré a oni to oba věděli. Žena, kterou Flagg představil jako svou „nevěstu“ si včera skočila. Lloyd si vzpomněl, že Divoké Eso tvrdil, že Dayna nebude moct vyskočit, protože okna se nedají otevřít. Ale byt na střeše má plošinu. Architekti nejspíš odhadovali, že ti skutečně vysoko sázející sázkaři – většinou Arabové – nikdy skákat nebudou. Chytráci.
Namíchal Whitneymu gin s tonikem a seděli a pili mlčky. Venku zapadalo rudé slunce. Nakonec promluvil Whitney, hlasem tak tichým, že byl sotva slyšet: „Myslíš, že skočila sama?“
Lloyd pokrčil rameny. „Co na tom záleží? Jistě. Myslím, že skočila. Ty bys neskočil, kdybys měl za muže jeho? Dopito?“
Whitney se podíval na svou sklenici a s překvapením zjistil, že má skutečně dopito. Podal ji Lloydovi, který odešel k baru. Lloyd naléval gin velkoryse a Whitneymu už příjemně hučelo v hlavě.
Znovu mlčky popíjeli a hleděli na zapadající slunce.
„Něco novýho o tom Cullenovi?“ zeptal se Whitney.
„Nic. Prd. Velký prázdno. Nevím nic. Barry neví nic novýho. Nic ze silnice 40, nic ze silnice 30, silnice 2 a 74 a I-15. Nic z vedlejších silnic. Všecky jsou hlídaný a všude ticho po pěšině. Je někde v poušti a jestli jde v noci a jestli ví, jak se držet ve směru, proklouzne. A co na tom nakonec záleží? Co jim může říct?“
„Nevím.“
„Já taky ne. Ať si jde, to říkám já.“
Whitney znejistěl. Lloyd se začal znovu nebezpečně blížit kritice šéfa. Bzučení v hlavě zesílilo a on byl rád. Možná, že brzo najde odvahu říci, co sem říci přišel.
„Něco ti povím,“ řekl Lloyd a nahnul se dopředu. „Ztrácí půdu pod nohama. Už jsi tohle rčení slyšel? Je skoro konec zápasu a on ztrácí půdu pod nohama a na lavičce náhradníků už nikdo nesedí.“
„Lloyde, já –“
„Dopils?“
„Asi jo.“
Lloyd namíchal další drink. Podal jeden Whitneymu a ten se zachvěl, když si usrkl. Byl to skoro čistý gin. „Ztrácí půdu pod nohama,“ řekl Lloyd a vrátil se ke svému tématu. „Napřed Dayna, teď ten Cullen. Jeho vlastní žena – pokud byla něčím takovým – si jde a skočí. Myslíš, že její dvojitý zvratný salto bylo součástí plánu?“
„Neměli bysme o tom mluvit.“
„A Popeláč. Podívej, co ten chlap udělal …
