Svědectví (Stephen King)

KAPITOLA 76

Fran byla vzhůru a ležela u rozsvícené lampičky. Ta vrhala světlo na levou stranu bílého prostěradla, jímž byla přikryta. Uprostřed osvětleného pruhu ležela stránkami dolů kniha od Agathy Christie. Byla vzhůru, ale pomalu usínala, propadala se do stavu, v němž se zázračně pročišťují myšlenky, měnící se ve sny. Chystá se pohřbít svého otce. Je jedno, co se stane potom, ale teď se probrala ze šoku dost na to, aby to dokázala. Akt lásky. Až to bude hotové, uřízne si kus jahodovo-rebarborového koláče. Bude velký, bude šťavnatý, a bude velmi, velmi hořký.

Před půl hodinou ji kontrolovala Marcy a Fran se jí zeptala: „Je už Peter mrtvý?“ A i když promluvila, čas jí splýval tak, že už nevěděla, jestli myslí dítě nebo chlapečkova teď už pochovaného děda.

„Pšššt, je v pořádku,“ řekla Marcy, ale Frannie v jejích očích viděla pravdivější odpověď. Dítě, které si udělala s Jesse Riderem, bylo někde za tou skleněnou stěnou zaslíbeno smrti. Snad bude mít Lucyino dítě více štěstí; na Kapitána Tripse byli imunní oba rodiče. Zóna jejího Petera odepsala a upřela všechny své naděje k dětem, které byly počaty po 1. červenci loňského roku. Je to brutální, ale zcela pochopitelné.

Její mysl prolétávala, toulala se někde na hranici spánku a proplouvala terénem její minulosti a krajinou jejího srdce. Myslela na matčin salón, v němž neradostně odkapávaly roky. Myslela na Stuovy oči, na první výkřik jejího dítěte, Petera Goldsmith Redmana. Snila o tom, že Stu je s ní, v jejím pokoji.

„Fran?“

Nic není tak, jak to mělo být. Všechny naděje se změnily v chiméry, tak falešné jako ta umělá pohyblivá zvířata v Disneyworldu; jen pár ozubených koleček, klam, falešný úsvit, falešné těhotenství, fal –

„Hej, Frannie.“

Ve snu viděla, jak se Stu vrací. Stál ve dveřích jejího pokoje a na sobě měl obrovskou kožešinovou bundu s kapuci. Ale v tom snu měl Stu vousy. Není to legrační?

Začínala přemýšlet, jestli to je sen, když vedle něj uviděla stát Toma Cullena. A… nesedí to u Stuových nohou Kojak?

Náhle vymrštila ruku k tváři a silně se štípla, až jí z levého oka vytryskly slzy. Nic se nezměnilo.

„Stu?“ zašeptala. „Můj ty Bože, je to Stu?“

Byl temně snědý, až na pruh kolem očí – nejspíš díky slunečním brýlím. To není detail, kterého by sis všiml ve snu –

Znovu se štípla.

„Jsem to já,“ řekl Stu a vstoupil do místnosti. „Přestaň si ubližovat, miláčku.“ Kulhal tolik, že skoro klopýtal. „Frannie. Jsem doma.“

„Stu!“ zvolala. „Jsi opravdový? Jestli jsi opravdový, pojď ke mně!“

Šel k ní a objal ji.