KAPITOLA 14
Bylo tři čtvrtě na dvanáct. Na malé okénko o velikosti střílny se zvenčí tlačila temnota. Deitz seděl sám v malé kanceláři, kravatu měl povolenou a knoflíky límečku rozepnuté. Nohy si položil na anonymní kovový stůl, v ruce držel mikrofon. Na stole stál zastaralý magnetofon a jeho cívky se otáčely.
„Tady je plukovník Deitz,“ řekl. „Stanoviště Atlanta, kód PB-2. Toto je zpráva 16, zařazení do spisu Projekt Blue, oddíl Princ/Princezna. Tato zpráva, spis a oddíl jsou přísně tajné, klasifikace 2-2-3, pouze k nahlédnutí. Pokud nemáš oprávnění tento materiál číst, táhni do hajzlu, Jacku.“
Zmlkl a na okamžik zavřel oči. Cívky magnetofonu se točily dál a poslušně zaznamenávaly nastalé ticho.
„Princ mě dneska pěkně namíchnul,“ řekl konečně. „Nebudu se tím zabývat, o tom podá zprávu Denninger. Ten bude s radostí citovat každičký veršík. Plus, pochopitelně, bude můj rozhovor s Princem na telekomunikačním disku, který obsahuje rovněž přepis tohoto pásku, který je pořizován ve dvacet tři čtyřicet pět. Nasral mě tak, že jsem ho skoro praštil, protože mě vyděsil k smrti. Už ale nasranej nejsem. Ten chlap mě posadil na svoje místo a v tu chvíli jsem přesně věděl, jak se cítí. Je to docela bystrý chlapík, jakmile se mu dostanete pod ten jeho zevnějšek à la Gary Cooper, a pěkně samostatnej hajzlík. Jestli se mu zlíbí, tak se začne stavět na zadní. Nemá v Arnette ani nikde jinde žádné blízké příbuzné, takže na něj nemůžeme zatlačit. Denninger má dobrovolníky – nebo to aspoň říká – kteří by ho s radostí zpracovali do kooperativnější nálady a možná na to dojde, ale pokud si mohu dovolit ještě jeden osobní názor, bude na to zapotřebí víc svalů, než si Denninger myslí. Možná o moc víc. Oficiálně jsem proti. Moje máma říkávala, že chytneš víc much na med než na ocet a myslím, že je to asi pravda.
„Opět oficiálně, je pořád bez viru. Je na vás, jak to vysvětlíte.“
Opět se odmlčel a bojoval s náhlou potřebou spánku. Z posledních dvaasedmdesáti hodin spal jenom čtyři.
„Záznam z dvacet dva nula nula,“ řekl formálně a sáhl po hromádce papíru na stole. „Henry Carmichael zemřel, když jsem hovořil s Princem. Policista Joseph Robert Brentwood zemřel před půl hodinou. Tohle v Denningerově zprávě nebude, ale kvůli němu skákal metr vysoko. Brentwood měl náhlou pozitivní reakci na vakcínu typu… ah…“ Prohrabal se papíry. „Tady to je. 63-A-3. Podívejte se do pododdílu, jestli chcete. Brentwoodovi horečka klesla, charakteristické otoky mandlí opadly, hlásil, že má hlad, snědl vařené vejce a krajíček suchého chleba. Hovořil rozumně, chtěl vědět, kde je, atakdále atakdále kecy kecy plác plác. Pak, kolem dvaceti nula nula se horečka vrátila jako blesk. Delirium. Utrhl řemeny na posteli a potácel se po pokoji, křičel, kašlal, tekl z něj hlen, a tak podobně. Pak padl a byl mrtvý. Prásk. Názor týmu byl, že ho zabila právě ta vakcína. Na chvilku mu ulevila, ale jeho stav se zhoršoval latentně. Takže jsme tam, kde jsme byli.“
Odmlčel se.
„Nejhorší jsem si nechal na konec. Můžeme odtajnit Princeznu zpátky na obyčejnou Evu Hodgesovou, pohlaví ženské, věk čtyři roky, národnost kavkazská. Její kočár a čtyřspřeží se dnes odpoledne změnilo zpátky na dýni a pár myší. Když se na ni podíváte, řeknete, že je dokonale v pořádku. Ani neposmrkává. Je smutná, jistě, stýská se jí po mamince. Krevní tlak jí odpoledne mírně poklesl a potom stoupl, což je zatím jediná trochu solidní diagnostická pomůcka, kterou Denninger má. Před večeří mi Denninger ukázal obrázky jejích hlenů – jako podpora apetitu jsou obrázky hlenů přímo skvělé, věřte mi – a ty se přímo hemží těmi kulatými viry, co o nich říká, že vlastně nejsou viry, ale inkubátory. Nechápu, jak je možné, že ví, kde ty věci jsou a jak vypadají, a stejně je nedokáže zastavit. Používá spousty žargonu, ale podle mě tomu taky nerozumí.“
Deitz si zapálil cigaretu.
„Takže jak jsme na tom dneska v noci? Máme chorobu, která má několik dobře popsaných stádií… ale někteří lidé mohou jedno přeskočit. Někteří lidé se mohou o jedno stadium vrátit. Někdo může udělat obojí. Někdo zůstane v jednom stadiu relativně dlouho a jiní všemi čtyřmi prosviští jak na raketových saních. Jeden z našich ‚čistých‘ jedinců už čistý není. Ten druhý je třicetiletý buran, který je nejspíš zrovna tak zdravý jako já. Denninger na něm udělal už asi třicet milionů testů a doposavad izoloval jenom čtyři abnormality: Redman má po těle hezké množství znamének. Má mírnou hypertenzi, příliš mírnou, než aby se teď dala léčit. Když je ve stresu, má lehký tik pod levým okem. A Denninger tvrdí, že se mu zdá větší množství snů, víc, než je průměr – skoro každou noc. To zjistili ze standardního EEG, ještě předtím, než začal stávkovat. A to je všechno. Nechápu to a Denninger taky ne, nechápou to ani lidi, kteří jeho práci kontrolují.
Mám z toho strach, Starkey. Mám strach, protože nikdo, kromě velmi chytrého doktora, který má k dispozici všechna fakta, nepozná na lidech, kteří to tam venku mají, nic než lehké nachlazení. Prokrista, dneska už k doktorovi nikdo nechodí, pokud nemá zápal plic, podezřelou bouli na koze nebo těžký případ kopřivky. Je moc těžké přimět někoho, aby se na tebe podíval. Takže zůstanou doma, budou pít tekutiny, ležet v posteli a pak umírat. A než to udělají, nakazí každého, kdo k nim přijde do pokoje. Všichni pořád čekáme, že to Princ – myslím, že jsem tady někde užil jeho skutečné jméno, ale za téhle situace je to stejně šumaprdel – dneska, zítra nebo nejpozději pozítří dostane taky. A doposud se nikdo, kdo to měl, nezlepšil. Ty kurvy v Kalifornii udělaly svoji práci trochu moc dobře, na můj vkus.
Deitz, základna Atlanta PB 2, zpráva konec.“
Vypnul magnetofon a dlouho se na něj díval. Pak si zapálil další cigaretu.
