KAPITOLA 31
Christopher Brandenton se vydral z deliria, jako se jiní sápou z pohyblivých písků. Bolelo ho úplně všechno. Měl pocit, že jeho obličej není jeho, jako by mu tam na tucet míst pod kůži někdo nastříkal silikon a tak mu dodal velikosti horkovzdušného balonu. Krk měl v jednom ohni. Ještě děsivější bylo, že otvor uvnitř se z normální velikosti, kterou krk má mít, smrsknul do kalibru ústí dětské vodní pistole. Tím příšerně úzkým otvorem, který představoval jediný kontakt se světem, sem a tam hvízdal jeho dech. Ani tak ten kontakt nebyl nejlepší. Horší než nepřestávající tepavá bolest byl pocit, jako by se topil. A nejhorší bylo, jak byl horký. Nevzpomínal si, že by někdy něco podobného zažil, dokonce ani před dvěma lety, když vezl na západ do Los Angeles dva politické vězně, kteří nechali v Texasu propadnout kauci a utekli. Jejich starodávný pontiac zdechl v Údolí smrti na silnici 190 a tenkrát mu tedy bylo horko, tohle ale bylo horší. Tohle bylo horko zevnitř, jako by spolknul slunce.
Zasténal a pokusil se shrnout přikrývky, neměl ale sílu. Dostal se do postele sám? Neměl ten pocit. Někdo nebo něco bylo v domě s ním. Někdo nebo něco… měl by si vzpomenout, ale nešlo mu to. Brandenton si vzpomínal jen na to, že než onemocněl, měl strach, protože věděl, že někdo (nebo něco) přichází, a on měl… co?
Znovu zasténal a otočil hlavu na polštáři na druhou stranu. Vzpomínal si jen na delirium. Na žhavé fantómy se strnulýma očima. Do jeho prosté dřevěné ložnice přišla matka, jeho matka, která zemřela v roce 1969, a mluvila s ním: „Kite, proboha Kite, povídám ti, ‚Nezapleť se s těmadle lidma,‘ řekla jsem. ‚Nestarám se o politiku,‘ řekla jsem ti, ‚ale tihle chlapi, co se kolem tebe motají, jsou šílení jako vzteklí psi a ty holky nejsou než kurvy.‘ Povídám ti, Kite…“A pak se její obličej rozpadl, otevřely se na něm žluté pergamenové trhliny a vypustily hejno hřbitovních brouků a on řval a řval, dokud se tma nezačala chvět a pak se ozval zmatený křik, pleskání běžících kožených bot… a světla, blikající světla, pach plynu, a byl zpátky v Chicagu a psal se rok 1968, nějaké hlasy pěly Celý svět se dívá!… Celý svět se dívá… Celý svět… a ve škarpě u vchodu do parku ležela dívka oblečená v džínovém overalu, byla bosá a ve vlasech měla plno střepů, z obličeje masku začernalé krve, lesknoucí se v nemilosrdné záři pouličního osvětlení, masku s výrazem zamáčknutého hmyzu. Pomohl jí na nohy a ona křičela a ustupovala před ním, protože z oblaků plynu se vynořilo mimozemské monstrum, příšera v zářivě černých botách a letecké bundě, a měla plynovou masku, v jedné ruce svírala obušek a v druhé plechovku piva, a šklebila se. A když si to mimozemské monstrum sňalo masku, odhalilo rozšklebený, vášnivý obličej, a pak křičeli oba, protože tohle byl nebo bylo ten nebo to, na co vždycky čekal, muž, kterého se Kit Brandenton vždy děsil. Byl to Velký Pěšák. Brandentonův křik rozerval povlak toho snu jako když vysoké C roztříští křišťál a najednou byl v Boulderu ve státě Colorado, v bytě na Canyon Boulevard, bylo léto a horko, tak horko, že ses zpotil i v tričku se šortkami, a naproti tobě stál ten nejkrásnější kluk na světě, vysoký a opálený a vzpřímený, měl na sobě citrónově žluté kraťasy, které lnuly ke každé vypuklině a brázdě jeho vysoustruženého zadku a tys věděl, že když se otočí, bude mít obličej Rafaelova anděla a bude mít výdrž jako kůň Osamělého Rangera, hrdiny Západu. Hyjé, Silvere, vpřed! A kdes ho vzal? Na shromáždění proti rasismu na kolejích Kalifornské univerzity nebo snad v kavárně? Na stopu? Záleží na tom? Ach, je tak horko, ale tamhle je voda, džbán vody, konvice s podivnými vyřezanými postavami, vyvstávajícími v basreliéfu, a vedle konvice tabletka, ne –! TABLETA! Taková, která ho pošle do krajiny, které tenhle anděl ve světle žlutých šortkách říká Huxleyho země, do místa, kde pohyblivé prsty píšou a nehýbají se, do místa, kde z uschlého dubu vyrůstají květiny, a chlapče, co to za erekci zdvihá tvé šortky! Byl vůbec kdy Kit Bra…
