Sídlo Vadvigů bylo postaveno na vrcholu strmého skaliska, které ze tří stran obtékal meandr řeky. Koryto bylo široké sotva patnáct metrů, ale proud se hnal přes balvany rychlostí pádícího koně a modravý nádech vody dával tušit hloubku a sílu toku. Neubránil jsem se, abych si nevzpomněl na Aguinu, veletok tvořící východní hranici Daskova hrabství. Všechny tyhle vody v sobě nesly vzpomínku na hory, kde se zrodily. Řeka v kombinaci se strmými stěnami skal tvořila z malého hradu nedobytné orlí hnízdo. Jen na severozápadě se za hradbami sídla Vadvigů rozkládala louka ohraničená porostem lesa. Po pár stech metrech však planina končila a měnila se v neschůdný sráz. Jediný způsob, jak se dostat vzhůru, představovala točitá úzká pěšina.
„Vozkové se zapotí,“ zabručel podsaditý chlapík s ďolíčky ve tváři. Dvacítku sotva překročil, v ústech žmoulal stéblo trávy, a aniž si to uvědomoval, dlaní hladil vrcholy divoké pšenice a usmíval se přitom. Vsadil bych se, že pocházel ze sedlácké rodiny. V jeho úsměvu bylo něco spokojeného, smyslného.
„Divím se, že neopevnili i tu louku, ale Vadvigové nikdy nebyli moc podnikaví,“ vrátil mě do reality Valer.
„Než se o cokoliv pokusíme, musíme detailně znát okolí,“ poznamenal jsem tiše.
Hustý, divoký les hrál v náš prospěch, to bylo ale také všechno. Pokud se někde v porostu skrývaly neschůdné oblasti, kde by člověka zastavily strže nebo kolmé skály, bylo to dobré vědět předem.
Zpoza jedlového houští se vynořil mladý srnec. Vítr vál od něho k nám, obezřetně se přibližoval a přitom nedůvěřivě natáčel hlavu ze stranu na stranu. Minul nás ve vzdálenosti pár kroků. Kromě mě si ho snad nikdo jiný nevšiml.
„Projdu se okolo hradu,“ řekl jsem tiše. „Jsem zvyklý pohybovat se tak, aby mě nikdo neviděl.“
„Půjdu s vámi,“ přikývl Valer, jako by ho má slova nepřekvapila. „Stavrosi, rozdělte se na dvě části. Až se tady za dvě hodiny sejdem, chci vědět o okolí první a poslední.“
Stavros byl sedlácký mládenec. Jen přikývl, odkousl konec stébla a odhodil ho na zem.
„Alende, vezmi si bratrance a prohlídni severní stranu, já si vezmu jižní,“ houkl tiše na své druhy.
Tráva a keříky sotva zašustily a ve chvilce jsme zůstali s Valerem sami. Bylo už po poledni, ale slunce teď nejvíc pálilo. Rty jsem měl suché a v ústech vyprahlo. Mrtvé, kteří leželi ve svahu pár kilometrů odsud, takové problémy netrápily. Přesto bych s nimi neměnil.
Během hodiny jsme s Valerem po kolenou a po břiše oblezli louku dokola. Před hradbami se činili tesaři a sloužící, vše se připravovalo na velkou slávu pod širým nebem. Mezi místní se mísili lidé pracující pro jednotlivé hosty a výsledkem byl mumraj připomínající chaos. Přesto byly jeden za druhým vztyčovány stany s barvami a heraldickými znameními jednotlivých hostů.
„Je jich tolik, že se do hradu ani nemohou vejít,“ okomentoval Valer hemžení na louce.
„Spěchají, chtějí to mít co nejrychleji z krku. A podle rodů,“ ukázal jsem na standarty vlající na hradbách, „chce císař, aby sňatek nemohl být v žádném případě napaden. Obávám se, že svatba proběhne hned zítra.“
Valer neodpověděl. Místo toho sledoval scénu pohledem jestřába, jestřába s lidským mozkem.
„Musím tomu zabránit,“ zamumlal sám pro sebe po dlouhé odmlce.
Planina postupně začínala připomínat místo budoucích oslav. Dvě řady dubových stolů oddělených mezerou širokou, že jí mohlo projet dvojspřeží, se táhly na délku dobrých třiceti metrů, na konci hodovní tabule řemeslníci právě dokončovali vyvýšené pódium se sedátky a stolem chráněnými plátěnou střechou. Před hradní branou se tyčila podobná, snad ještě o něco vyšší stavba.
„Čelo tabule pro oddávajícího a novomanžele,“ ukázal k bráně Valer, „na druhé straně pro příbuzné a nejdůležitější hosty.“
Souhlasil jsem s ním. Kdybych měl zrealizovat svatbu, u které bych se třeba i jen trochu obával někoho nepřejícího, umístil bych nevěstu i ženicha co nejvíc do bezpečí. Nejlépe přímo do hradu, ale to nebylo vzhledem k obřadu možné.
„Jak vlastně chtějí Annemari donutit, aby si mla…
