Kapitola šestá – MOŘE LIDÍ
Vyjeli jsme brzy a pokračovali svižným tempem až do desáté hodiny, kdy jsme v jedné z přibývajících obchodních stanic po cestě vyměnili koně. Po poledni se před námi začaly zvedat první pahorky. Nebyly vysoké, sotva sto, možná dvě stě metrů, ale nepřetržitá jízda nahoru a dolů dávala koním zabrat. Na travnatých svazích s občasnými remízky bříz a borovic se pásla stáda krav a ovcí, na dně údolí se rozkládala políčka s obilím. Všude jsme viděli četné, dobře udržované cesty směřující zdánlivě všemi směry. Kupodivu nikde žádné domy, jen občas jednoduchý přístřešek pro nouzové přespání pastevců nebo uskladnění nářadí.
Všechno se změnilo, když jsme se přehoupli přes třetí zvlněný hřeben. Všude před námi se v údolích, na mírných svazích pahorků a dokonce i na jejich vrcholcích rozkládalo jediné město. Vypadalo jako moře, a kdybychom neviděli modré jazyky skutečného moře, nesměle se proplétající mezi některými kopci, zdálo by se, že lidské mraveniště pokračuje až do nekonečna.
Vjeli jsme mezi první domy, pod kopyty koní zacvakala dlažba. Ať jsme projížděli mezi dřevěnicemi, nebo domy z hlíny, či okolo výstavních rezidencí, kvalita cesty zůstávala stále stejně dobrá. Bylo mi jasné proč. Městem neustále jezdily káry, kočáry, těžké vozy naložené nákladem nebo pasažéry. Nespatřil jsem jediného jezdce v sedle.
Po hodině cesty, několikerém zabloudění a vyptávání se, jsem pochopil princip rozmístění domů. Na vrcholcích kopců nejblíže k moři stály osobní rezidence těch nejbohatších. Úměrně s narůstající vzdáleností od vrcholu klesalo bohatství obyvatel a s ním i kvalita domů. Na dně občas docela sevřených údolíček v blízkosti hladiny se tísnili ti nejchudší. V pobřežním pásu těsně u vody to bylo jinak. Tam se většinou nebydlelo, ale obchodovalo a pracovalo, kvalita místa se posuzovala podle možnosti kotvení pro lodě různých velikostí. Nejbohatší měli své pozemky hned u vody a velké lodě mohly zajíždět přímo do jejich kotvišť.
„Podle toho, co jsem slyšel, by se tu měla nacházet nezávislá území šesti šlechtických rodů. Nevidím ale, kde tohle město končí, kde má hranice,“ zeptal jsem se Ochinota, když jsme opět zastavili na křižovatce, kde ani jedna cesta nevedla správným směrem k Belfontskému sídlu.
„Je tu jediné město. Rozkládá se po celém pobřeží, aby místní využili každý přirozený přístav. Prý tu stále fouká silný vítr a s kotvením jsou problémy. Komu ta která část patří, poznáte podle erbů na krajních domech v ulici,“ vysvětlil.
Rozhlédl jsem se a na bílé fasádě dvoupatrového domu jsem spatřil erb Belfontů – husí brk zkřížený s mečem v šarlatovém poli.
„Jsme ve správné čtvrti, teď už najít jen ten dům,“ zkonstatoval jsem.
Skutečně to už netrvalo dlouho a stáli jsme před řadou šedivých budov postavených v jednotném stylu z neomítnutých kamenných bloků. Okna byla do jednoho zamřížovaná. Řada domů, jakási městská hradba, tvořila podkovu s otevřenou stranou přivrácenou k moři. Dovnitř se dalo dostat dvěma průjezdy hlídanými vojáky. Vnitřní prostranství končilo kamenným molem, za nímž se leskla mořská hladina.
„Vypadá to jako pevnost uprostřed města,“ řekl jsem.
Ochinot přikývl.
„Tvrdí se, že obchodování v Zóně může být občas nebezpečná a bouřlivá záležitost.“
Až teď jsem si všiml mosazné tabulky zasazené do kamene fasády vedle vjezdu. Nápis byl vyveden kaligraficky, ale statečně jsem si ho v duchu přeslabikoval.
„Belfontský guvernát, správní centrum Cevinu, léna hraběte Drexlera Belfonteho,“ předběhla mě Trilian, než jsem se stačil dostat až na konec.
„Myslím, že tady se naše cesty rozchází, pánové,“ dodala.
Ochinot začal drmolit, jak moc ho to mrzí, že by ji rád viděl a další podobné nesmysly. Dokonce jí strčil i svou vizitku. Dobře jsem viděl, jak si ji prohlíží. Nechápal jsem ho. V posteli s ní bych určitě nevěděl, zda se jí štítit nebo bát. Šukat s čarodějnicí! Bez pozdravu jsem se otočil a zamířil k vojákovi hlídajícímu vjezd.
„Potřebujeme dovnitř, pracujeme pro hraběte Belfonteho,“ oznám…
