Kapitola dvacátá osmá – HRY MOCNÝCH
Někdo mě hladí po vlasech. Ten pocit jsem si nepamatoval ani z dětství, ale přesto jsem věděl, že je to tak. Otevřel jsem oči. Ležel jsem uprostřed ulice přikrytý pláštěm s hlavou v Trilianině klíně, obloha bledla, rozednívalo se.
„Nejsem mrtvý,“ pochopil jsem.
„Nejsi. Uspalo tě mé kouzlo. Vypadal jsi jako mrtvý a vojáci tě nechali ležet.“
„Velel jim Varatchi?“ zeptal jsem se.
Přikývla.
Cítil jsem se plný sil a nevnímal jsem žádné z utrpěných zranění. Přesto se mi nechtělo vstát a dál jsem si vychutnával ten pocit být hlazený.
„Co všechno se dělo?“
„Vojáci naložili všechny raněné schopné pohybu na vozy a potom i s nimi odjeli. Hledali mě, ale,“ pokrčila rameny, „bez čaroděje, nebo alespoň některých pomůcek, neměli šanci mě najít. Probudila jsem tě a ošetřila. U tebe to bylo snadné. To je vše.“
„A mé zbraně? Odvrátily jeho kouzlo!“
„Ano,“ souhlasila, „možná jsem ti to měla říct už dřív. Ty, stejně jako tvůj otec, vlastně čarodějové jste. Jenomže svůj talent nijak nevyužíváte, právě naopak, vaše vědomí ho zašlapává, až o něm sami nevíte. Ale když děláte věci, na kterých vám opravdu záleží, dokážete do nich intuitivně vložit něco z magické moci. Netuším jak, sama toho znám jen velmi málo. Ale tvé meče jsou dokonalým příkladem. Po všech těch soubojích na sobě neměly jediný zub, na to si pamatuji. A ty sám. Kolikrát jsi byl v životě zraněn? Mnohokrát. Máš nějaké trvalé následky? Ne. Jizvy? Jen pár.“
„To je díky mé tělesné konstituci, dobře se hojím.“
„Může být,“ přikývla. „Ale když tě léčím, nemusím používat svou moc, stačí mi magie nashromážděná tvým vlastním tělem.“
Napadlo mě, že mého otce vlastně upálili právem. Přesto jsem jim to odmítl odpustit.
„A ty jsi asi hodně dobrá čarodějka,“ nadhodil jsem opatrně.
„Vypadá to tak. Umím toho zatím velmi málo, ale Gytham tvrdil to samé a dnes jsem odolala několika starým artefaktům. Bojíš se mě proto?“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou a posadil se.
„Musím ještě zjistit, o co tu vlastně jde, co Varatchi sleduje. Jen se podívám, co s těmi vozy udělá, a vrátím se,“ vysvětlil jsem.
Popsal jsem jí loď a řekl jí, ať tam na mě a Ochinota den počká. Pokud by ani jeden z nás nepřišel, měla odjet sama. Věřil jsem, že si s kapitánem poradí.
Dveře jednoho z domů se otevřely a ven nedůvěřivě vykoukl břichatý plešatý muž. Všiml jsem si opatrného pohybu i za okny dalších domů. Za chvíli bude ulice plná zvědavců, kteří se až dosud rozumně schovávali někde ve sklepeních svých obydlí. Byl nejvyšší čas zmizet. Stačilo, aby se sem některý z Varatchiových nindžů vrátil. Třeba sám šéf, Dell Neviss. Bestie strachu vyklouzla z doupěte a usídlila se někde pod mým žaludkem, mráz mi přejel po zádech.
„Děje se něco? Zbledl jsi,“ zeptala se okamžitě Trill.
Nechápal jsem, jak si toho mohla na nesčetnými strupy, ranami a sedřeninami pokrytých troskách mého obličeje všimnout.
Postavil jsem se a jí pomohl na nohy. Zase vypadala tak malá, jak jsem byl zvyklý.
„Mizíme, za chvíli tu bude rušno,“ ukázal jsem na první odvážlivce prohledávající mrtvé.
„Jsme domluveni, potkáme se na lodi,“ řekl jsem na první křižovatce, kde se naše cesty rozdělovaly, a povzbudivě se usmál.
Ještě chvíli jsem se za ní díval. Šla rychle, svazek bronzových, sponou sepnutých vlasů se kýval ze strany na stranu, a postupně se ztrácela v šeru. Až po chvíli jsem si uvědomil, že v ústech stále cítím chuť jejích rtů a na rozloučenou jsem ji jen tak bezostyšně pohladil – plácl přes boky. Možná by si muž něco podobného k čarodějnicím neměl dovolovat, mohly by ho za to spálit na popel. Bůhvíproč jsem se nebál.
Dál jsem se nezdržoval a vyrazil jsem za svým cílem. Sledování bylo poměrně snadné. Zranění na vozech krváceli a zanechávali za sebou na dlažbě zřetelnou stopu, navíc se kolona držela těch největších a nejsnáze průjezdných ulic. Po půlhodině rychlé chůze jsem pochopil, že míří pryč z města.
Rady domů postupně řídly, stavení vypadala stále méně udržovaně a obydleně. Volná místa víc a víc z…
