21.
Velitel divize plukovník Hučka nejezdil na návštěvy podřízených útvarů často a neměl v tom ani zvláštní zálibu. Raději si s velitelem dopisoval, nebo je instruoval telefonicky. Tentokrát se však do Nepomuku vypravil osobně a navíc si s sebou vzal zástupce pro věci politické plukovníka Máčka. Na první pohled šlo tedy o věc mimořádného významu.
Na plukovníkově chování tomu ovšem zpočátku nic nenasvědčovalo. Vystupoval vznešeně, sebejistě a do jisté míry i laskavě. Nesnažil se vyvolat všeobecný zmatek, nepouštěl hrůzu, ale bylo zřejmé, že má cosi podstatného za lubem. Také plukovník Máček, který se zavřel v kanceláři s kapitánem Ořechem, působil dojmem člověka, který ví, co chce, a svůj záměr také splní.
Terazky byl silně nervózní. Šestý smysl u něho pracoval naplno a signalizoval mu stav ohrožení. Za normální situace by ho Hučka už nejméně třikrát pořádně seřval a vyčetl mu kdeco, ale jeho umírněné chování v sobě skrývalo jakýsi nebezpečný osten. Bylo zřejmé, že následující hodiny mohou přinést překvapující rozuzlení s nepříjemnými následky.
Došlo k tomu přesně v patnáct hodin ve velitelově kanceláři. Důstojníci se rozpačitě posadili k dlouhému stolu, v jehož čele vévodili oba sebejistí plukovníci.
„Soudruzi,“ spustil Hučka důležitě. „Chceme se s vámi nyní rozdělit o některé poznatky, s nimiž jsme přijeli a které jsme si nyní prověřili, prostudovali a utvrdili se v nich. Řeknu rovnou, že jsme s vámi jako s útvarem celkem spokojeni. S obtížnou situací, která u vás vznikla nárůstem vojáků se sníženou zdravotní klasifikací, jste se vypořádali se ctí. Pracovní výsledky jsou lepší, než jsme očekávali. Mimořádných událostí není mnoho. Vše to svědčí o vaší poctivosti, svědomitosti a oddanosti socialistickým ideálům. To je ovšem jen první stránka mince. O té druhé, smutnější a pro nás značně bolestivější, pohovoří soudruh plukovník Máček.“
„Ano, soudruzi,“ přikývl vážně divizní politruk, „je třeba si nalít čistého vína! Bez revoluční teorie není ani revoluční praxe. Kdo chce zapalovat, musí sám hořet! A proto nestačí jenom plnit vojenské povinnosti! To dělají i důstojníci v imperialistických armádách a často velice dobře. Socialistický voják se od fašistického žoldáka liší především uvědomělou kázní, vyplývající z hluboké znalosti marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu. Nedílnou součástí této revoluční výzbroje musí být i socialistická morálka. Nám, vyšším velitelům, nemůže být lhostejné, jak si důstojníci počínají mimo službu, ani jaký je jejich rodinný život. Nelze se smířit s tím, jestliže je trvale narušen a stává se terčem kritiky, nebo dokonce posměchu civilních osob! Dojde-li k takové situaci, nemůžeme pouze nečinně přihlížet. Naší povinností je zjednat co nejrychleji nápravu! Zřejmě již chápete, proč jsme sem přijeli!“
Nepomucké důstojnictvo chápalo. Sveřepě zíralo na desku stolu a Terazky si hryzal rty, což činil vždy, když byl očividně nespokojen.
„Je toho bohužel více,“ ujal se opět slova Hučka, „a nic povzbuzujícího! Velice se nás dotklo, když soudruhovi, který měl bdít na ideovou čistotu celé jednotky, ujela manželka do imperialistické ciziny. Soudruh Moucha je již sice v této době v civilu a dělá skladníka ve Sběrných surovinách, ale my se musíme stále vracet k té ostudné události a trpělivě hledat její kořeny. Zjistili jsme, že k útěku na Západ došlo proto, že manželství nadporučíka Mouchy bylo rozvráceno a neplnilo svůj účel. Nadporučík se od ženy odstěhoval a přestal na ni ideově působit. Vystavil ji tak nepřátelským tlakům, jejichž kumulace vyvrcholila zradou dělnické třídy a přeběhnutím na stranu třídního nepřítele! Přitom k tomu jistě nemuselo dojít! Kdyby soudruh Moucha udržel na uzdě vášně vlastní a vášně své manželky, mohl uspět nejen jako občan tohoto státu, ale i jako důstojník!“
„Jenomže on neuspěl,“ skočil mu do řeči Mráček, „a zklamal nás na celé čáře! Podcenil socialistickou morálku, která je barometrem naší politické činnosti, a tvrdě na to doplatil. Ale u vašeho útvaru ne…
