19.
Jako obvykle byl v čekárně v pátém podlaží policejního ředitelství čilý ruch, dokonce i ve dvě hodiny ráno. Detektivové procházeli mezi utahanými prostitutkami a roztřesenými feťáky předvedenými k výslechu; v koutě znovu a znovu hulákal muž v kostkovaném sportovním saku na příslušnici sboru s blokem v ruce: „Povídám, drž tu klapačku!“
Ve všem tom blázinci a křiku vypadal Kasaguro Ishigura jako z jiné planety. Oblečen v modrém jemně proužkovaném obleku seděl v koutě s hlavou skloněnou a koleny přitisknutými k sobě. Na kolenou držel lepenkovou krabici.
Když nás spatřil, vyskočil. Hluboce se uklonil, ruce připažené na znak dodatečného respektu. Zůstal tak několik sekund. Pak se okamžitě uklonil znovu, tentokrát čekal, ohnutý, díval se do země, dokud na něj Connor nepromluvil japonsky. Ishigura odpověděl, také japonsky, tiše a zkroušeně. Pořád se díval do země.
Tom Graham mne zatáhl k automatu na chlazené nápoje. „Krucinál-fagot,“ vyjekl. „To vypadá jako kajícné přiznání.“
„Jo, možná,“ přisvědčil jsem. Nebyl jsem si jist. Viděl jsem už dřív, jak Ishigura mění své způsoby.
Pozoroval jsem Connora, jak mluví s Ishigurou. Japonec byl stále zkroušený. Pořád koukal do země.
„Nikdy bych na něj nepomyslel, že by to mohl udělat,“ lamentoval Graham. „Ani za milion let. Na něho nikdy.“
„Pročpak?“
„Děláš si psinu? Zabít holku a pak zůstat v místnosti a rozkazovat nám? Musí mít sakra nervy ze železa. Ale podívej se na něho teď; krucinál, skoro brečí.“
Byla to pravda; zdálo se, že se Ishigurovi v očích hromadí slzy. Connor vzal krabici, otočil se a přešel místnost k nám. Dal mi krabici. „Postarej se o to. Já si vyslechnu Ishigurovu výpověď.“
„Tak co,“ byl zvědav Graham. „Přiznal se?“
„K čemu?“
„K vraždě.“
„K čertu, ne,“ odvětil Connor. „Co tě to napadlo?“
„No, že se tam tak ukláněl a kroutil –“
„To je jenom sumimasen,“ vysvětloval Connor. „To bych nebral tak vážně.“
„Vždyť prakticky brečí,“ namítal Graham.
„Protože si myslí, že mu to pomůže.“
„On se nepřiznal?“
„Ne. Ale zjistil, že pásky přece jen někdo odnesl. To značí, že udělal vážnou chybu, když se veřejně vychloubal před starostou. Teď by mohl být obviněn ze zatajování důkazů. Mohlo by mu být zakázáno provozovat právnickou praxi. Jeho firma by mohla upadnout v nemilost. Ishigura má velké potíže a uvědomuje si to.“
Zeptal jsem se: „A proto je tak pokorný?“
„Ano. V Japonsku, když člověk něco zmrví, udělá nejlíp, když jde na úřad a předvede s plnou parádou, jak toho lituje, jak je z toho nešťastný, že už to nikdy znovu neudělá. Je to jen formální projev, ale úřad získá pocit, že si z toho vzal ponaučení. To je sumimasen; omluva bez konce. Je to japonská verze žádosti o milosrdenství u soudu. Považuje se to za nejlepší způsob jak dosáhnout shovívavost. A to je vše, co teď Ishigura předvádí.“
„Chceš říct, že je to jenom komedie,“ ujistil Graham a oči mu ztvrdly.
„Ano a ne. To se těžko vysvětluje. Podívej, prohlédni pásky. Ishigura říká, že přinesl videopřehrávač, protože pásky jsou nahrány v neobvyklém formátu a bál se, že bychom je nedokázali přehrát. Oukej?“
Otevřel jsem lepenkovou krabici. Bylo tam dvacet malých osmimilimetrových kazet – jako do kazetového magnetofonu. A malá krabička, velikosti walkmana, což byl videopřehrávač. Měl kabely na připojení k televizoru.
„Oukej,“ přisvědčil jsem. „Jdem se podívat.“
První z pásek, které ukazovaly šestačtyřicáté podlaží, obsahovala pohled z kamery v átriu, umístěné nahoře na stropě, seshora. Obraz byl černobílý. Na pásce byli lidé pracující v podlaží, vypadalo to na obyčejný pracovní den. Projeli jsme to rychlým přetáčením. Sluneční světlo přicházející okny se zhouplo v zářivých obloucích po patře, pak zmizelo. Postupně se světlo tlumilo a sláblo, když se začalo stmívat. Jedna po druhé se rozsvěcovaly stolní lampy. Pracující zpomalili své tempo. Potom začali odcházet, po jednom opouštěli své stoly. Když jejich řady prořídly, všimli jsme si něčeho jiného. Kamera se nyní občas pohnula, švenkovala na někoho, kdo …
