PONDĚLÍ
Tom Sanders v žádném případě nezamýšlel přijít v pondělí 15. června pozdě do práce. V půl osmé ráno si doma na Bainbridge Islandu pustil sprchu. Věděl, že se ještě musí oholit, obléct a opustit dům do deseti minut, aby stihl přívoz v 7:50 a dorazil do práce v půl deváté. Natolik včas, aby zvládl prodiskutovat se Stephanií Kaplanovou zbývající záležitosti ještě předtím, než odejde na poradu s právníky z firmy Conley-White. Už takhle ho čekalo po celý den práce až nad hlavu a fax, který právě dostal z Malajsie, všechno ještě zhoršil.
Sanders byl ředitelem subdivize firmy Digital Communications Technology v Seattlu. Poslední pracovní týden byl událostmi přímo nabitý, protože firmu DigiCom odkupovala společnost Conley-White, velký vydavatelský koncern v New Yorku. Sloučení umožní Conley-White získat techniku, která výrazně ovlivní vydavatelskou činnost v následujícím století.
Jenže poslední zpráva z Malajsie nebyla příznivá a Arthur udělal dobře, že mu ji poslal domů. Sanders by měl problémy, kdyby ji musel vysvětlovat lidem od Conley-White, protože ti v žádném případě…
„Tome? Kde jseš? Tome?“
Jeho žena Susan na něj volala z ložnice. Uhnul hlavou z proudu vody.
„Jsem ve sprše!“
Cosi mu odpověděla, ale Tom nerozuměl. Vylezl z vany a natáhl se pro ručník. „Cože?“
„Říkala jsem, jestli bys nemohl nakrmit děti?“
Jeho manželka byla advokátkou a pracovala na čtyři dny v týdnu pro firmu v centru města. Pondělky měla volné, aby se mohla více věnovat dětem, ale práce v domácnosti se jí příliš nedařila. Výsledkem bývaly časté pondělní ranní zmatky.
„Tome? Můžeš to pro mě udělat?“
„Nemůžu, Susan,“ zavolal v odpověď. Hodiny na skříňce ukazovaly 7:34. „Už tak jsem nabral zpoždění.“ Napustil si vodu do umyvadla a namydlil si tváře, aby se oholil.
Tom Sanders byl pohledný muž s uvolněnými atletickými pohyby. Pohladil si černou modřinu na boku, pozůstatek po sobotě, kdy si jen tak mezi sebou zahráli fotbal. Složil ho Mark Lewyn, a Lewyn byl rychlý, ale nešetrný. Sanders se pomalu stával na fotbal příliš starý. Pořád byl v dobré kondici – měl stále jenom o dvě kila víc, než když válel za univerzitní mužstvo – ale když si rukou pročísl mokré vlasy, viděl prošedivělá místa. Bylo načase, aby si to připustil a aby přesedlal na tenis.
Do koupelny vstoupila Susan, stále ještě v županu. Jeho žena mu vždycky po ránu, přímo z postele, připadala velice hezká. Dokud se nenamalovala, vyzařovala z ní jakási čerstvá krása.
„Fakticky je nemůžeš nakrmit?“ zeptala se. „Hele, pěkná modřina. Bezva řezničina.“ Lehce se ho dotkla rty a postavila před něj na skříňku velký hrnek s čerstvou kávou. „Musím dopravit Matthewa k doktorovi do čtvrt na devět, a zatím ještě neměli v ústech ani sousto, a já jsem pořád ještě polonahá. Dopravdy je nemůžeš nakrmit? Pěkně prosím.“ Škádlivě ho pocuchala ve vlasech a župan se jí přitom rozevřel. Nechala si cípy volně sklouznout po těle a usmála se. „Vynahradím ti to…“
„Sue, fakt nemůžu.“ Odtažitě ji políbil na čelo. „Mám poradu, nesmím se opozdit.“
Povzdechla si. „Ach, tak dobře.“ Odešla s trucovitě našpulenými rtíky.
Sanders se pustil do holení.
Okamžik nato zaslechl, jak jeho žena říká: „Tak, děti, pustíme se do toho! Elizo, obuj si botičky.“ Následovalo Elizino fňukání. Dceři byly čtyři a nerada si obouvala boty. Sanders byl s holením téměř u konce, když slyšel: „Elizo, okamžitě si obuj ty boty a odveď bratříčka dolů po schodech!“ Následovala nezřetelná Elizina odpověď, načež Susan řekla: „Elizo Ann, mluvím s tebou!“ Pak Susan začala práskat se šuplíky prádelníku v předsíni. Obě děti se rozplakaly.
Eliza, kterou pokaždé vyvedlo z míry jakékoli napětí, vešla do koupelny, tvářičky měla zamáčené a slzičky v očích. „Táto…“ zavzlykala. Spustil ruku dolů, aby ji konejšivě poplácal, druhou pokračoval v holení.
„Je už dost stará, aby pomohla,“ zavolala Susan z předsíně.
„Mami,“ zavřískala Eliza a přitiskla se Sandersovi k noze.
„Elizo, prosím tě, přestaň.“
Eliza se rozplakala ještě hlasitěji. Susan v př…
