KAPITOLA 45
Alex Burnetová pracovala na nejobtížnějším případu své kariéry, na případu sexuálního napadení a znásilnění dvouletého chlapce v Malibu. Obžalovaný, dvaatřicetiletý Mick Crowley, byl politickým komentátorem a sídlil ve Washingtonu. Byl na návštěvě u své švagrové, když ho přepadla neodolatelná touha po análním sexu s jejím malým synem, který ještě nosil plenky. Crowley byl bohatý a zkažený absolvent Yale a dědic velmi slušného majetku pocházejícího z farmaceutického průmyslu. Na svou obranu si najal nechvalně známého advokáta Abeho Ganzlera, přezdívaného „Nic takového se nestalo“.
Ukázalo se, že Crowleyho vkus, pokud jde o milostné hrátky, je ve Washingtonu dobře známý, ale Ganzler – jak bylo jeho zvykem – celý případ horlivě propíral v tisku celé měsíce před samotným procesem a opakovaně osočoval Alex i chlapcovu matku z toho, že jsou „fantazírující fanatické feministky“, které si celou věc vymyslely ve své „chorobné a zvrácené představivosti“. A to i přes jasnou dokumentaci z nemocničního vyšetření dítěte. (Crowley měl malý penis, ale i tak chlapečkovi značně potrhal konečník.)
Právě uprostřed horečných příprav na třetí den procesu se ozval bzučák a Amy, Alexina sekretářka, oznámila, že jí volá otec. Alex vzala telefon. „Jsem dost ve fofru, tati.“
„Moc tě nezdržím. Na pár týdnů odjíždím.“
„Jo, fajn.“ Přišel jeden z kolegů advokátů a položil jí na stůl noviny. Star otiskl fotky znásilněného dítěte, nemocnice v Malibu a nelichotivé fotky chlapcovy matky i samotné Alex, jak mžourají do prudkého slunce. „Kam jedeš, tati?“
„Ještě nevím,“ odpověděl otec, „ale potřebuju být chvilku sám. Mobil nejspíš fungovat nebude. Pošlu ti zprávu, až budu na místě. A taky nějaké věci, pro případ, že by se ti mohly hodit.“
„Tak jo, tati, užij si to.“ Při řeči listovala Los Angeles Times. Už celé roky se Times rvaly o to, aby měly právo nahlédnout do všech soudních dokumentů a otisknout je, bez ohledu na to, jestli byly předběžné, soukromé nebo spekulativní. A soudci v Kalifornii neměli nejmenší chuť cokoli utajovat, ani adresy žen pronásledovaných úchylákem nebo anatomické detaily znásilněných dětí. Zvyk Timesů publikovat všechno také znamenal, že advokáti mohli do svých předběžných dokumentů napsat jakékoli odporné a nepodložené obvinění a být si jisti, že je Times otisknou. A noviny to taky pokaždé udělaly. Veřejnost má právo vědět. Ano, veřejnost skutečně má právo vědět, jak přesně dlouhá byla trhlina v zadečku toho chudáčka –
„Jak to zatím snášíš?“ ptal se otec.
„Jo, tati, jde to.“
„Nejdou ti moc po krku?“
„Ne. Čekám na vyjádření od organizací na ochranu dětí, ale zatím žádné prohlášení nepřišlo. Všichni nápadně mlčí.“
„Chápu, že tě to šokuje,“ řekl. „Ten hajzl to má politicky obšlápnuté, co? Kurevník jeden. No, musím končit, Lexie.“
„Ahoj, tati.“
Otočila se zpátky ke stolu. Dnes měly přijít srovnávací testy DNA, ale ještě tu nebyly. Získané vzorky byly malé a ona měla obavy z toho, co se při testech ukáže.
