KAPITOLA 29
HONOLULU
30. ŘÍJNA, 13:00
Dan Watanabe ze své kanceláře bez oken zatelefonoval policistovi z útvaru pro pátrání po pohřešovaných osobách. „Dej mi vědět, kdyby se objevily nějaké nové informace o těch ztracených studentech.“
„Je zvláštní, že ses ozval právě teď. Zavolej Nanci Harfieldové. Zrovna je v osmém okrsku.“
Seržantka Nanci Harfieldová sloužila u dopravní policie a osmý okrsek se rozkládal na jihozápadní straně Oahu.
„Jsem na mysu Kaena,“ oznámila mu. „V přílivovém pásmu pod tím starým mostem leží převrácené luxusní auto. Je registrované na Alyson F. Benderovou, respektive Nanigen MicroTechnologies. Pod autem zůstalo tělo. Podle vzhledu ženské. Jiná těla nevidíme.“
„Rád bych se tam podíval,“ řekl Watanabe.
Nastoupil do svého hnědého neoznačeného Fordu Crown Victoria a sto čtyřicítkou odjel po dálnici směrem na Pearl Harbor. Pokračoval do Waianae, města na jihozápadním pobřeží, na suché a slunečné závětrné straně Oahu, kde jsou pláže omývány mírnými vlnami a kde si mohou hrát a cachtat se i ty nejmenší keikis, jak zní havajské slovo pro děti. Pro policisty to však byla drsnější část ostrova. Docházelo zde k mnoha vloupáním do automobilů a drobným krádežím. Zato násilné trestné činy se téměř nevyskytovaly. V devatenáctém století, za časů havajského království, bývala závětrná strana Oahu nebezpečným útočištěm banditů, kteří okradli a zavraždili každého, kdo se tam odvážil. Nyní vedly majetkové delikty.
U mysu Kaena ležel na mělčině převrácený vůz. Na cestě parkovalo nejtěžší nákladní auto s navijákem, které měla policie k dispozici. Od náklaďáku se křovinami hau táhlo lano a jistě bylo obtížné probojovat se s ním porostem. Když se lano napjalo, osobní vůz sebou trhl a převrátil se na pravý bok. Tmavě modrý kabriolet bentley. Karoserii měl rozpáranou a pomačkanou. Z auta se sypal písek a vytékala voda a na místě řidiče seděla děsivě vzpřímená mrtvá žena.
Watanabe sestupoval po svahu. Roztrhl si kalhoty, uklouzl a zalitoval, že si obul polobotky.
Než došel k vozu, lano ho vytáhlo na kamenitý břeh. Mrtvá na sobě měla tmavý kostým. Vlasy jí visely přes obličej a zachytily se v ústech. Oči zmizely: sežraly je útesové rybky.
Watanabe se přes tělo naklonil do auta a rozhlédl se. Mokrý interiér byl plný oblečení, které se zachytilo na sedačkách i na zohýbané kovové střešní konstrukci. Šortky. Opasek z hadí kůže, ohryzaný rybami. Ženské kalhotky, citronově zelené. Další šortky, ještě s cenovkou, právě koupené. Havajská košile. Zvonové džíny s dírou na pravém koleni.
„Jela snad do prádelny?“ poznamenal k jednomu policistovi. Takové oblečení by nosili mladší lidé. Všiml si umělohmotného kanystru zaklíněného pod palubní deskou, vytáhl jej a přečetl si etiketu. „Etanol. Hmm.“ Na zadním sedadle objevil peněženku. V té byl massachusettský řidičský průkaz na jméno Jenny H. Linnové. Jedna z pohřešovaných studentek. Ve voze však bylo jediné ženské tělo – které mohlo, ale nemuselo patřit Alyson Benderové. O tom rozhodne soudní lékař.
Vyšplhal zpátky na cestu. Tam Nanci Harfieldová s dalším policistou fotografovali a měřili stopy po pneumatikách ve drobném štěrku podél silnice.
Watanabe přistoupil k Harfieldové. „Tak co si o tom myslíš?“
„Vypadá to, že auto zastavilo, než sjelo dolů. Pak pokračovalo bez brzdění.“ Harfieldová ve štěrku vedle stop po pneumatikách pozorně hledala šlépěje. Štěrk byl zbrázděný, ale žádné jasné otisky bot neobjevila. Pokračovala: „Zdá se, že řidička zastavila právě tady. Potom se auto rozjelo z útesu bez použití brzd. Kdyby brzdila, zůstaly by v hlíně stopy po smyku. Protože scházejí, nepokoušela se zastavit. Možná chvíli seděla a rozhodovala se, potom šlápla na plyn a sletěla dolů.“
„Sebevražda?“ zeptal se Watanabe.
„Je to možné. Stopy by tomu odpovídaly.“
Technici pořizovali fotografie a videozáběry. Tělo bylo uloženo do pytle a přeneseno do sanitky, která pak s blikajícími světly tiše odjela. Následoval ji zcela zničený bentley, z něhož na korbu policejního odtahového au…
