Muž, který maloval mandlovníky (Johannes M. Simmel)

Zařídili se podle dohody a všichni byli šťastní. Mr. Collins spal po obědě pokaždé tři až čtyři hodiny a potom si šel zahrát a Mondragon se vydal ve svém starém odřeném autě s Mrs. Collinsovou opravdu do Vallauris a Antibes a za jinými pamětihodnostmi, ale až po Saint-Paul-de-Vence. Tady se nejdřív pomilovali na široké posteli v Mondragonově bílé ložnici. Často ani hospodyně Maria nebyla doma a oni zůstali úplně sami. Někdy ale Mrs. Collinsová ošklivou a vážnou, stále v černém oblečenou ženu, která působila tak smutně, zastihla. Pierre však stále tvrdil, že taková není, jenom tak vypadá, protože je příšerně hloupá.

Když se později s Mr. Collinsem setkali u večeře, byli všichni tři v té nejlepší náladě. Smáli se a žertovali a Mr. Collins znovu a znovu Mondragonovi děkoval, že se o jeho ženu tak dojemně stará. A pořád vyhrával.

„Kdybych tu mohl zůstat dostatečně dlouho, měl bych to, co jsem Alassianovi vysolil za ty šperky, v kapse zpátky,“ prohlásil jednou Mr. Collins bujaře. To už měl hodně upito a oni dva se smáli jeho bezelstné nevědomosti.