57/
»Vy zatracený mizero,« slyšel Jakub rozzuřený hlas. Bylo to 9. února 1947. Jakub seděl na bedně v jedné z bývalých továrních hal nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Na druhé bedně seděl Wenzel Prill. Kolem nich pípalo přibližně sedm tisíc kuřátek. Zvenku hřměl hlas dál: »Líné prase! Myslíte, že vám to budu říkat desetkrát, že máte ty baterie vyčistit? Chlape, byl jste v partaji?«
Ustrašený hlas: »Prosím, ne.«
Rozzuřený hlas: »Proč ne?… Ech, chci říci: Kde jste byl, když vládli ti vrahové?«
»Na frontě…«
»SS?«
»Taky ne. Nor… normální voják…«
»K zblití! Kdybyste byl býval v partaji nebo v SS, tak bych teď aspoň mohl požádat, aby vás vyloučili… ech, potrestali! Líná holoto! Zřejmě si myslíte, že jste ještě u Hitlera, co? Nevšimli jste si, že začala úplné nová doba, co?«
»Komupak patří ten sytý hlásek?« zeptal se Jakub.
»Jmenuje se Holzlwimmer. Můj zástupce, když dovolíš.«
»Byl ten Holzlwimmer ve vězení nebo v koncentráku?«
»Koncentrák! Vězení! K smíchu! To je starý nácek! Před rokem pětačtyřicet přesně tak řval na ty chudáky, co mu tady byli vydáni všanc.«
»Jak to, tady?«
»No tady v téhle továrně na letadla! Holzlwimmer, ten tu byl jako úsekový důvěrník Německé fronty práce.«
Jakub strnule zíral na Wenzela.
»A toho ty dosadíš jako dohlížitele!«
»Pochopitelně,« prohlásil Wenzel. »Ve Waldtruderingu a v Bayreuthu jsem to taky udělal. Nenajdeš lepšího. Ti to mají v krvi, kamaráde. Včera nacisti, dneska superdemokrati! Řvou a zastrašují a buzerují. Zkrátka funkcionáři! To není povolání. To je charakter. To se budeš divit, brachu, jak to s nimi půjde dál. My tady jsme jenom takhle maličcí. Ale jen počkej na ty hlavouny v politice, v kultuře, v partajích, v průmyslu! Včera: Jeden lid, jedna říše, jeden Vůdce! Dnes: Svoboda a demokracie! Zítra: Rudá fronta a jednota dělníků. Funkcionáři! Těm patří budoucnost!«
»Na toho maníka se musím jít podívat,« řekl Jakub Wenzelovi. Vyšli ven.
Wenzel pány seznámil. Ctihodný muž, tenhle Ignác Holzlwimmer, řekl si Jakub. Na mou duši! Sebevědomé vystupování. Impozantní zjev. Modré oči, které hledí do života tak zpříma, věrně a opravdově, srdečný smích… Zato když se člověk porozhlédne, co se to vláčí ve sněhové čvachtanici mezi jednotlivými leteckými halami, řekl by, že jsou to samí zvrhlí asociálové, které je nutno popohánět k práci a k troše důstojnosti právě oním neúnavným Ignácem Holzlwimmerem, který ostatně – jak Jakub velmi rychle zjistil – vůbec nepracoval (ba ani za tisícileté říše nikdy nepracoval, zato držení těla podědil přímo od Napoleona).
Pevný byl Holzlwimmerův stisk ruky, jeho slova vřelá: »Jsem rád, že vás konečně poznávám, pane Formanne. Je to vyznamenání, že pro vás mohu pracovat…«
Hm…
Ctí…
Hmmmmm!
Teď si vzpomínám! Četl jsem to v mnichovských NEUE ZEITUNG, před třemi dny. Titulek: »Vyznamenání pro rakouského devizového kontrolora«! A matně si vzpomínám i na následující text. Psali přibližně toto: »Největšího devizového podvodníka v Belgii, Roberta Rouviera, dopadl rakouský agent pátrací devizové služby. Vyznamenání převezme 20. února v úřadu spolkového kancléřství ve Vídni z rukou spolkového kancléře ing. dr. Leopolda Figla osobně za účasti čtyř vysokých státních úředníků.«
Tolik novinová zpráva. Měl jsem takovou radost, že Arnusch Franzl dostane ještě i vyznamenání za to, že jsem švindlíři Rouvierovi vyfoukl dvě stě tisíc dolarů. A teď tenhle Holzlwimmer tady mluví o vyznamenání, že pro mne může pracovat!
Poklepal říznému pánovi po rameni.
»Radost je zcela na mé straně, pane Holzlwimmere.«
»Děkuji, pane Formanne! Dělám, co můžu! Leckdo z těch chlapů – jako tady ten – ještě pořád nepochopili, oč jde. Myslí si, že si tu mohou pohodlně vegetovat s americkými dávkami a s uhlím pro rodiny a se zajištěnou existencí. Nemějte strach! Já už jim provětrám faldy!«
»O tom jsem přesvědčen, pane Holzlwimmere.« Provětrám faldy – pěkně řečeno!
»Konám pouze svou povinnost! Pan Prill mi svěřil odpovědné místo. Cením si té důvěry. Když barbarský bezprávní stát málem…
