Hurá, ještě žijeme (Johannes M. Simmel)

26/

»To byly přirozeně malé ryby,« vyprávěl Franzl svému příteli ze školy, který se mezitím úplně probudil, zatímco osy vagónu spěchaly a píšťala lokomotivy naříkavě hvízdala. »Ti velcí s devizami, to byl můj rebach, jako vždy! Moje parketa, abych tak řekl. Tvrdě pracuji, můj milý. Věčně na cestách. Občas zkrátka musím nějakého toho hlavouna prásknout! Po každé mi přitom krvácí srdce! Ale vyplatí se to! Navázal jsem zajímavé kontakty. Naše činnost se týká už skoro celé Evropy.«

»Kolik se přitom dá vydělat?«

»Milióny, kamaráde, milióny! Ovšem taky máme šéfa s mozkem za milión dolarů, to ti tedy povím. A ten s tebou chce mluvit. A ty říkáš ne?«

»Kdo říkal ne?« vyptával se Jakub.

(Dejte mi sedm let času…) »Ty!«

»To ses tedy ale musel přeslechnout, holoubku.« Jakub zas vlezl do kalhot a příslušně se vyfešákoval. To je ale neklidná noc…

»Kam musíme jít?«

»Dopředu. Přespříští vůz. První třída. Samostatný oddíl.«

»Vpřed, kamaráde,« prohlásil Jakub.

Když zavřeli svoje kupé (v těch dobách se vyskytovalo tolik kriminálních živlů), potáceli se dopředu k přespříštímu vozu. Tam Franzl zaklepal na jedny dveře, třikrát dlouze a jednou krátce, dvakrát dlouze. Dveře se otevřely.

»To je pan Formann,« ohlásil pokorně Franzl.

Jakub se podíval do oddílu. Šéf ležel v dolní (a jediné) posteli. Šéf nebyl žádný muž. Šéf byla žena. Žena ve velmi dekoltované červené hedvábné noční košili, velmi krásná žena se světlemodrýma očima a modročernými vlasy, splývajícími přes obnažená ramena. Jakub se musel opřít o okénko chodbičky.

»Werwolf!« zasupěl.

Skutečně, byl to werwolf. Přesněji řečeno: byla to werwolfka.