8. KAPITOLA
Joanna se vzbudila ve čtyři odpoledne, ospale dala ahojky a vypotácela se ven. Napsal jsem Meyerovi vzkaz a nechal jsem to na takovém místě, kde to uvidí. Zamkl jsem Sedmu a šel jsem k 1500 Seaway Boulevard. Odhadl jsem to na o něco méně než dvě míle na jih od jachtařského přístavu. Nejdříve bylo velmi horko, ale pak přiburácela rychle bouřka. Překročil jsem nízký, ostříhaný živý plot a schoval jsem se pod starý rozložitý indický fíkovník. Od zakrytého vchodu do domu se na mě rozštěkal malý bílý čokl. Někdy to štěkání přehlušilo burácení hromu. Vyšla taková bledá ženská, aby se podívala, proč ten pes dělá takovou rutyku. Skrz šumění deště jsem zavolal: „Jdu jenom kolem.“
„Klidně. Když chcete.“
„Bojím se toho hrozného psiska. I tak díky.“
Usmála se a vrátila se do domu. Když přestalo pršet, zvedla se z chodníků pára. Vzduch to dočista propralo a byl o hodně chladnější. Rázoval jsem si to rychleji než předtím.
Fifteen Hundred byla míchanicí vil a obytných budov. Propojené a separované, spojené arkádami a zastřešenými chodníky. Malé zahrady různých tvarů. Poskytovalo to maximum soukromí pro vstup a odchod, ale na úkor bezpečnosti. Ve světě, kde je stále více nepochopitelného násilí, lidé, zejména středního věku a starší, se cítí daleko příjemněji za zavřenými vraty a zamknutými halami s hlídacími psy. Přejí si zvolna a milostivě zemřít v posteli.
Potloukal jsem se kolem a hledal, kde bydlí Walter J. Demos. Měl číslo 60, dolní podlaží v obytném bloku, poblíž zadní strany pozemku, s výhledem na bazén. Otevřela mi hezká lady y dží-nách, v pracovní košili a s nepříliš upraveným účesem. Řekla mi: „Vůbec žádná volná místa. Vůbec. Takže – je mi líto.“ Chystala se zavřít dveře.
„Chci mluvit s panem Demosem.“
„Ani nedává nová jména do pořadníku, už teď je tak dlouhý.“ Na čele a horním rtu se jí perlily kapičky potu. Za ní stála stěrka na tyči s vymačkávací houbou. „Nechci tady bydlet.“
„Tak jste asi spadl z višně. Jestli je v tom něco jiného, tak si –“ zabrzdila. „Je to v jednadvacítce. Jděte kolem bazénu a spojkou napravo a bude to… druhý? Ne… třetí vchod napravo. Vyjděte po schodech a obraťte se jako čelem k budově.“
Walter J. Demos měl na sobě šedé montérky a kšiltovku. U-prostřed montérek měl tmavou nepravidelnou skvrnu. Skutečně vypadal jako nějaká kratší a širší verze Kojaka s masivní tváří, se skoro agromegalitickou čelistí.
Ukázal mi, co má v ruce. Vypadalo to jako klubko špinavého motouzu.
„Víte, co to je? Že neuhádnete?“ zeptal se mě. Ta žena se chichotala. Měla tvář s hrubými rysy a nevypadala příliš přístupná. Navíc toho na sobě moc neměla. „Nemám ponětí.“
„Tady slečna Mary měla včera prima artyčoky a všechny nejedlé zbytky hodila do drtiče. Artyčokové listy, příteli, mají silná vlákna. A za chvíli se to smotalo do chumáče a mašinka se zastavila.“
Mary se opět zahihňala a pokyvovala se sem a tam, kousala si kloub na prstu a šoupala nohou se sandálem.
Poděkovala mu a on jí dal ten vláknitý chumáč, ať Se toho zbaví bezpečnějším způsobem. Vzal si skříňku s nářadím a odešli jsme pomalu k jeho apartmá.
„Mohl bych jim všem tady říct, ať si zavolají opraváře. Mohl bych se bahnit celou dobu v bazénu. Ale to by mi asi lezlo na nervy. Musím pořád něco dělat. Jsem takový, pane McGee. A mým lidem to šetří peníze, což je v dnešní době čím dál víc důležitější. Každý se do toho vloží a pomáhá kdekoliv a kdykoliv může. Jsme tu taková rodina, pomáháme si a chráníme jeden druhého.“
„Meyer mi říkal, že získal takový dojem.“
„Och, takže vy musíte být ten přítel, o kterém se zmiňoval. Povídal jsem si s ním jenom pár minut, ale udělal na mě dojem šarmantního a inteligentního člověka. Mám rád inteligentní lidi. Jsem už takový.“
„Zjistilo se, kdo zpřeházel Carrii Milliganové to apartmá?“
„Co? Ne, to se nezjistilo. A pochybuju, že se to kdy zjistí. Nikdo z těch, co tu bydlí, by něco takového neudělal.“
„Přesto, že ji ostatní… členové rodiny neměli rádi?“
Znehybněl a civěl na mě. „Jak jste přišel na tohle?“
By…
