7
V pátek dopoledne v jedenáct došel Alex kolem břehu k Proctorovu srubu se dvěma udicemi a navijáky. Když byl od branky asi jen sto stop, vyšla mu Celia M’Gannova naproti.
„Čekala jsem vás už včera, pane Doyle.“
„Omlouvám se a mrzí mě to, ale něco mi do toho přišlo.“
„Co to máte za hrozné modřiny a odřeniny na pažích a na nohou? Upadl jste někam?“
„Jen do spárů šerifova zástupce. Přišel si se mnou trochu poklábosit. A nechal za sebe mluvit pendrek. Ve středu, a tak jsem se včera ještě nemohl pořádně hýbat.“
„Přece jste jistě nebyl opilý? Tak proč se do vás pustil?“
„Zřejmě z principu, aspoň si to myslím.“
„Byl to Capp?“
„Ano, Donnie Capp.“
„Mně taky dělal potíže. Je mi odporný. Snažil se obtěžovat plukovníka, a já jsem si usmyslila, že to nepřipustím. A tak byl ke mně velice… sprostý.“
„Tohle jsem koupil pro vašeho bratra.“
„Děkuji. A co vám dlužím?“
„Tady je účtenka, paní.“
Požádala ho, aby chvíli počkal, vrátila se do srubu a přinesla mu dlužný obnos. Že prý tu plukovník bude co nevidět.
Plukovník M’Gann sestupoval pomalu po schodišti. Vysoký muž, téměř nepříjemně vyzáblý. Bylo však vidět, že býval kdysi daleko víc při těle. Měl šedivé vlasy jako jeho sestra i stejně tvarovanou lebku. Měl na sobě šortky barvy khaki a páskové sandály. Byl opálený, ale přesto jeho pleť na první pohled prozrazovala, že je to nemocný člověk. Vyzařovala z něho jakási nezúčastněnost, nikoli chlad nebo nepřátelství, spíš naprostá lhostejnost.
„Ta makrela byla výtečná, pane Doyle. Oba vám děkujeme.“ Doyle měl dojem, jako by plukovník hleděl kamsi daleko za něho.
Došli ve třech až ke břehu a Doyle mu ukázal, jak zacházet s udicí a navijákem. Plukovník to pochopil s onou snadností a rychlostí, kterých jsou schopni ti, kdo v sobě spojují manuální zručnost a analytický mozek, kterým okamžitě pochopí smysl každého jednotlivého pohybu. Přesto se zdálo, že to nikam nepovede. Plukovník M’Gann do toho nevložil srdce, snažil se jen vyhovět své sestře.
„Tady to asi nemá smysl, plukovníku, nezdá se, že by se tu něco hýbalo. Podívejte, tamhle to vypadá lepší.“
Celia také postupovala mořem s udicí, ale pak prohlásila, že se musí vrátit a udělat oběd.
Chytili pár menších ryb a zase je pustili. M’Gann poděkoval Alexovi za jeho instrukce a sedl si na suchý písek. „Musím si chvíli odpočinout a pak se vrátím. Jsem dosud velice slabý.“
Doyle si přisedl. „Až se vrátíte, vypláchněte vlasec v čisté vodě.“
„Ano, jistě.“
Doyle se k němu obrátil, aby mu viděl do tváře. „Mají stále veliké potíže s Hendersonovými okruhy, pane. Doposud se jím nepodařilo vychytat všechny mouchy.“
Plukovník dlouho neodpovídal a pohlížel s kamennou tváří na záliv. Pak se obrátil k Doylovi. Jeho netečnost docela zmizela. A Doyle si uvědomil, že má co činit se skutečně silnou osobnosti.
„Vy na to jdete chytře, pane Doyle. Pokud se tak skutečně jmenujete. Kdo vás poslal?“
„Plukovník Presser.“
„Mohl jsem si to myslet. Austin měl vždycky smysl pro intriky a melodramata.“
„Problém spočíval v tom dostat se s vámi do styku, pane. Kdyby sem poslali někoho, kdo tu je cizí, nepovedlo by se to. Vaše sestra je velice…“
„Ano, Celia mě úpěnlivě chrání před jakýmikoli problémy. Tohle naše malé spiknutí jí bude moc proti mysli. Ona, zdá se, nedovede pochopit, že jsem se rozhodl říct ne – Austinu Pressrovi a komukoli jinému.“
„Můžete mi prozradit, plukovníku, proč byste odmítal? Kvůli… zdraví?“
Plukovník se znovu zadíval na záliv. „Pomalu začínám zase nabývat sil. Mohl bych se vrátit pracovat jako civilní poradce. Ale nebylo by to k ničemu. Neodváděl bych dobrou práci. Teď se ještě vrátit nemohu, Doyle. Vždycky jsem si myslel, že pro mne není nic důležitější než povinnost a závazek. Ale teď mám osobní problém. Můžete ho nazvat emocionálním. Nechci vám jej vysvětlovat. Dokud se nevyřeší, pokud se kdy vyřeší, nejsem… schopen zabývat se ničím jiným.“
„A jestli se vám podaří vyřešit ten… emocionální problém?“
„Pak se budu moci vrátit do práce a Austin bude celý šťastný. Podívej…
