( 10 )
Následujícího dne se potvrdilo, že rozsvícený betlém je skutečně účinný. Poprvé po dlouhých týdnech jsem na otcově tváři spatřil úsměv, když do účetní knihy zapisoval tržbu za pár prodaných knih. Už od časných ranních hodin se trousili staří zákazníci, kteří se v knihkupectví delší dobu neukázali. Přicházeli i noví kupující, kteří nás navštívili poprvé. Nechal jsem otce, aby se všech osobně ujal, a svěřil jsem tak péči o zákazníky výhradně do jeho zkušených rukou. Sám jsem jej s potěšením sledoval, jak s chutí zákazníkovi doporučuje různé tituly, vzbuzuje jeho zájem, odhaduje jeho záliby a zájmy. Den začínal slibně. Poprvé po mnoha týdnech.
„Danieli, měli bychom vystavit ilustrované vydání klasiků pro děti. Z vydavatelství Vértice, ty s modrým hřbetem.“
„Mám dojem, že je to ve sklepě. Máš klíče?“
„Vzala si je ode mě před pár dny Bea, aby tam odnesla nějaké věci po malém. Nevím o tom, že by mi je vrátila. Podívej se do zásuvky.“
„Tady nejsou. Jdu pro ně domů, za chvilku jsem zpátky.“
Nechal jsem tedy otce, aby se věnoval pánovi, který právě vešel do obchodu a projevil zájem o knihu shrnující dějiny barcelonských kaváren, a vyšel jsem zadním vchodem. Byt plný světla, v němž jsme s Beou bydleli, se nacházel až nahoře. Vedla k němu spletitá cesta po schodišti, jež představovala vzpruhu pro ducha i svaly. Na schodech jsem potkal doňu Edelmiru, vdovu ze třetího patra. Dřív bývala tanečnicí, teď malovala obrázky Panenky Marie a světců, aby si vydělala na živobytí. Léta strávená na prknech divadla Arnau jí úplně odrovnala kolena, takže se nyní musela držet oběma rukama zábradlí, aby vůbec schody zdolala. Přesto však byla stále usměvavá a pokaždé pronesla i nějakou milou poznámku.
„Jakpak se vede tvé pěkné ženě, Danieli?“
„Není zdaleka tak hezká jako vy, doňo Edelmiro. Chcete, abych vám pomohl?“
Edelmira jako vždy mou nabídku odmítla. Nechala pozdravovat Fermína, který pokaždé, když se s ní potkal, jí lichotil a dělal různé nestydaté návrhy.
Sotva jsem otevřel dveře od bytu, ovanul mě Bein parfém, k němuž se přidávala ještě směsice dalších vůní, jaké vydávají děti a dětská výbavička. Bea obvykle vstávala časně a chodila s Juliánem na procházku. Vozila ho ve zbrusu novém kočárku, který jsme dostali od Fermína a kterému jsme říkali Mercedes.
„Beo?“ zavolal jsem.
Byt byl malý, a tak ozvěna mého hlasu ke mně dolehla dřív, než jsem za sebou stihl zavřít dveře. Bea už byla pryč. Zašel jsem do jídelny a snažil jsem se rekonstruovat myšlenkový pochod své ženy, abych mohl odhadnout, kam asi uložila klíče od sklepa. Byla mnohem pořádnější a systematičtější než já. Začal jsem prohledávat zásuvky ve skříňce v jídelně, kam ukládala účtenky, dopisy, na něž bylo třeba odepsat, a mince. Pak jsem se zaměřil na stolky, mísy na ovoce a poličky.
Další zastávka při pátrání mě zavedla do kuchyně k prosklené skříňce, kde Bea schraňovala různé poznámky a lístečky. Neměl jsem však štěstí. Nakonec jsem skončil v ložnici před postelí a pátravě jsem se rozhlížel kolem. Bea měla pro sebe zabrány tři čtvrtiny prostoru ve skříni, zásuvkách a v dalším nábytku v ložnici. Argumentovala tím, že se pořád oblékám stejně, takže mi roh šatní skříně stačí. Systém, který zavedla do zásuvek se svými věcmi, přesahoval mé možnosti chápání. Prohledávání všech částí nábytku, které jsou běžně na očích, skončilo nezdarem, jelikož jsem klíče stále nenašel. Přistoupil jsem tedy ke zkoumání skrytých míst vyhrazených mé ženě, ovšem ihned mě přepadl jistý pocit provinilosti.
„Zkusme si zrekapitulovat, jak to bylo,“ řekl jsem si. Matně jsem si vybavil, že se mi Bea zmínila o krabici s letním oblečením, která měla přijít do sklepa. Bylo to před pár dny. A pokud jsem si dobře vzpomínal, to na sobě měla šedý kabát, který jsem jí dal k našemu prvnímu výročí. Usmál jsem se nad svými dedukčními schopnostmi a otevřel jsem skříň, abych se poohlédl po kabátu své ženy. Visel tam. Pokud jsem se správné poučil z četby Conana Doylea a jeho následovníků, otcovy klíče j…
