XXX.
Královský prokurátor měl na sobě fialový kabátec, vyšitý zlatým dracounem, který nosil na zasedání soudu jako úřední šat. Lehkou úklonou hlavy pozdravil Havla z Lemberka, když vstoupil do refektáře upraveného pro nadcházející zasedání královského soudu. Křesla potažená rudým suknem byla připravená pro něho a pro pana z Lemberka jako přísedícího. Rudým suknem byl pokryt i masivní stůl. V jeho středu stál kříž zdobený emailem. Trochu stranou leželo velké pečetidlo, odznak úřadu královského prokurátora. V rohu stolu seděl písař a připravoval si svitky čistých pergamenů, svazek nových husích brků a hliněnou misku s hnědým duběnkovým inkoustem. Vchod do refektáře hlídali dva vojáci s tasenými meči a další čtyři stáli za křeslem královského prokurátora. Drželi kopí s praporci, na nichž byly znaky českého krále.
Oldřich pokynul veliteli Divišovi, aby nalil medovinu pánu z Lemberka a pak jemu. V prázdném refektáři zatím vládl klid a pohoda. Oldřich nepospíchal se zahájením. Upil příjemně hořký nápoj a pak se usmál na pana Havla.
„Dříve než začne oficiální jednání, měli bychom si spolu vyjasnit pár věcí. Jak jste to, urozený pane, myslel, když jste mě ráno obvinil z viny na smrti toho nebohého mladíka?“
„Řekl jsem to trochu jinak,“ upjatě odpověděl pán z Lemberka. „Vinu na jeho smrti nesu vlastně i já. Má chyba byla, že jsem vám uvěřil a myslel si, že vrah bratra Anselma se nachází ve zdech tohoto kláštera. Nařídil jsem svým vojákům, aby celou noc pečlivě hlídali komendu a nikoho nepustili ven!“
Královský prokurátor v duchu zaklel. Co se mu sakra do toho Havel plete? S Havlem z Lemberka byly vždycky problémy. Proto mu tedy připravená past nevyšla! Vrah nemohl odjet do lesa k uhlíři, lemberští vojáci ho prostě nepustili ven. Zůstal tedy přes noc v klášteře. To úplně měnilo celou situaci.
Oldřich rychle uvažoval. Bylo zřejmé, že Anselma zavraždil bratr Vincent. Jeho viděl Jošt tehdy v lese. I když Jošt Anselmovu vrahovi neviděl do obličeje, protože měl na sobě plášť a kápi, popsal ho jako vysokého a štíhlého mladíka. To přesně odpovídalo postavě bratra Vincenta. Navíc si byl jistý, že tuto úvahu potvrdí i výslech uhlířova syna Jíry.
Jenže Vincent byl mrtvý. Jeho vražda musela nějak souviset s probíhajícím vyšetřováním. Včera Oldřich v refektáři prohlásil, že má svědka, který viděl Anselmova vraha. Vincentova vražda znamená, že mladík musel mít komplice, uvažoval královský prokurátor. Když Vincentův komplic včera večer zjistil, že nemůže odjet z kláštera a zlikvidovat uhlířova syna, jehož považoval za klíčového svědka, dostal strach. Kdyby uhlířův syn označil za Anselmova vraha Vincenta, určitě by se mladý johanita přiznal. A vyzradil by i svého komplice. Dostal strach a aby ho Vincent nemohl prozradit, zavraždil ho.
Oldřich měl na sebe tak trochu vztek, že ho nenapadlo, že by Vincent mohl mít komplice. Jenže nic v dosavadním vyšetřování na to neukazovalo. Komplice, ale v čem? ptal se. Jošt viděl vraždit johanitu s kápí na hlavě, z něhož se vyklubal bratr Vincent. Vincent byl sám, u Anselmovy vraždy jeho neznámý komplic jistě nebyl! Co měl tedy na svědomí Vincentův komplic a proč tak riskoval, že Vincenta zabil?
„Byla to chyba,“ opakoval pán z Lemberka a pokřižoval se. „Snad mi ji Bůh odpustí. Měl jsem raději poslat své vojáky hlídat konvent. Vrah by se nedostal do dormitáře a bratr Vincent by žil!“
„Bratr Vincent byl vrah,“ trochu neuctivě mu skočil do řeči královský prokurátor. „Jsem si jistý, že právě on zavraždil bratra Anselma! Proto nevěřím, že ho zabil někdo zvenčí. Zločin plodí další zločin. Stráž u vchodu do konventu by jeho smrti nezabránila!“
„Je snadné obvinit z vraždy někoho, kdo se nemůže bránit,“ odpověděl pohrdavě Havel z Lemberka.
„Pokud si nevíte rady s tímhle případem, neobviňujte alespoň řeholníka, který zemřel skoro jako mučedník. Nezapomeňte, Bůh slyší vaše slova a zná také vaše myšlenky. Je vševědoucí a až se ocitnete před jeho tváří, budete litovat!“
„Zatím ale ještě chodím po tomto světě. Jako královský prokurátor odpovídám nejen svému svědomí, ale především našemu králi Přemyslovi, že budu stíhat zločiny,“ odpověděl přísně Oldřich. Aniž se dál ohlížel na pana Havla, nařídil zahájit jednání.
Jako první vstoupil převor Adalbert, oblečený do bílé řádové kutny a pláště s červeným křížem na rameni. Na krku měl zavěšen honosný stříbrný převorský kříž a v ruce držel berlu jako odznak svého úřadu. Důstojně došel až ke stolu, nepatrným úklonem pozdravil a pak zůstal stát s hrdě vztyčenou hlavou.
„Jménem našeho krále Přemysla zahajuji toto soudní jednání, Bůh ať nám pomáhá,“ pronesl královský prokurátor zahajovací formuli. „Převore Adalberte, co víš o smrti příslušníka tvého řádu, bratra Vincenta?“
„Nebudu zbytečně ztrácet čas nářkem, který mi zní v duši. I když mé srdce pláče nad smrtí věrného služebníka Božího a dobrého bratra, rozum mi říká, abych potlačil svou bolest a udělal vše pro potrestání viníků,“ začal pokorným hlasem převor. „Teprve dnes ráno jsme našli tělo zavražděného bratra, ale já jsem už nyní schopen označit před tímto soudem vraha. Zločince ze všech nejhoršího, protože se zločinu dopustil na posvátné církevní půdě!“
„Koho chceš obvinit před tímto soudem?“ optal se Oldřich a obrátil se na písaře, aby vše, co převor řekne, pečlivě zaznamenal.
„Obviňuji kamenického mistra Gottharda! On zabil bratra Vincenta. Nástroj, kterým tu hrůznou věc spáchal, ho ostatně usvědčuje. Ale nejen to! Během včerejší večeře dal náš pokladník bratr Guldram klíče od klášterní pokladnice svému pomocníkovi, nebohému bratru Vincentovi. Nebylo mu dobře a chtěl jít brzy spát. Byl nesmírně rozrušen. Kdo by ostatně nebyl po hrubých výpadech, kterých jste se, pane královský prokurátore, dopustil vůči našemu společenství zbožných mnichů? Bratr pokladník je již velice starý!“
Oldřich nezúčastněně přikývl. „Pokračuj, převore! Hlavně žádám důkazy!“
„Kamenický mistr Gotthard se pak v noci vplížil postranním vchodem z nádvoří do dormitáře. Protože budovu opravoval a má její plány, věděl přesně, v které cele spí bratr Vincent a kde máme pokladnici. Vplížil se k němu a zabil ho. Pak se zmocnil klíčů a z pokladnice odnesl všechny peníze, které jsme tam měli! Ostatně již dlouho vyhrožuje, že si svůj plat vezme, třeba i násilím. I vy jste ho přece slyšel, pane královský prokurátore!“
„Ještě včera ráno jsi tvrdil, že nemůžeš zedníkům a kameníkům zaplatit, protože pokladnice je prázdná. Kde by se v ní najednou vzaly peníze?“
„Já jsem je převorovi dal,“ ozval se Havel z Lemberka. „Copak mi mohlo být lhostejné, že bratři nemají na zaplacení?“
„Kolik?“ věcně se optal Oldřich.
„Deset kop ve stříbře,“ řekl klidně pán z Lemberka. „Dost na to, když má člověk rychle tolik peněz sehnat, málo na to, aby mohl ctihodný převor zaplatit všechny dluhy kláštera.“
„Dobrá,“ přikývl královský prokurátor. „Písaři, zapiš přesně i to, co řekl pán z Lemberka! Převore Adalberte, proč by kamenický mistr Gotthard vraždil a kradl peníze, když jsi mu je stejně hodlal dát?“
„Klášter má dluhy i jinde, a ty se mi v tuto chvíli zdály důležitější.“
„O tom jsme spolu ovšem nemluvili,“ ohradil se pán z Lemberka a zamračil se na převora. „Ty peníze byly určeny pro kamenickou huť!“
„Vím, je to možná moje chyba, urozený pane,“ sklonil hlavu převor Adalbert, „ale náš řád věnuje od svého založení péči špitálům, které poskytují přístřeší poutníkům. Tady v okolí jich je několik, jimž jsme patrony. Vždy na svatého Václava jim dáváme oblili, vejce, dřevo na topení a také pár stříbrňáků. Nechtěl jsem, aby ti nejnuznější trpěli jen proto, že nám někdo naše vlastní peníze ukradl. Navíc je na cestě sem náš ctihodný komtur Wolfram, jak jste sám řekl, urozený pane,“ uklonil se Havlovi z Lemberka. „Ten určitě peníze přiveze. Kamenická huť není na tomto světě ta nejnuznější a dělníci mohou ještě den nebo dva počkat! A to jsem také mistru Gotthardovi řekl!“
„Jak se vůbec dozvěděl, že jste dostal peníze?“ lhostejným hlasem, stejným jako na začátku výslechu, pokračoval královský prokurátor.
„To jsem mu řekl já,“ zamračil se Havel z Lemberka. „Potkal jsem ho na nádvoří a řekl mu, aby se nedurdil, že dostane první splátku. To jsem ovšem nevěděl o bohulibém rozhodnutí převora Adalberta, které v souvislostech, jež právě nastínil, dodatečně schvaluji.“
„Kdy jsi převore řekl mistru Gotthardovi, že mu nic nezaplatíš?“ pokračoval královský prokurátor nevzrušeně. Gestem ruky si přivolal Diviše a pošeptal mu, aby přivedl k výslechu kamenického mistra.
„Bylo to těsně před večeří. Byl v mé pracovně a velice se rozčiloval. Hrozil mi a když odcházel, řekl, že budu litovat! Tehdy jsem nechápal hrozný význam jeho slov,“ řekl se zkroušeným výrazem ve tváři převor.
„Takže peníze od pana Havla zůstaly ležet v pokladnici přes noc. Dneska ráno jsi je chtěl poslat jako dar špitálům?“ upřesňoval Oldřich.
„Přesně tak,“ přikývl převor. „Jak můžeš vědět, že ty peníze vzal on?“
„Požádal jsem o pomoc pána z Lemberka. Jeho vojáci zedníky a kameníky prohlédli a peníze u nich našli. U mistra Gottharda dokonce objevili kožený váček, v němž mi peníze pan Havel přinesl.“
„To je vážná věc,“ přikývl královský prokurátor. Právě v té chvíli přivedl Diviš kamenického mistra. Němec klel ve své rodné řeči, až mu hlas přeskakoval do fistule. Když však došel před soudní tribunál, uctivě ztichl. Královský prokurátor ho pak rychle seznámil s převorovým obviněním.
„To nebýt pravda. Ten muž lhát,“ křičel rudý hněvem mistr Gotthard. „Když já být včera u něj, on mi sám ty peníze dala, že zaplatit kus chtít!“
„Ty tedy tvrdíš, že jsi peníze od převora Adalberta dostal? Písaři, zapiš jeho výpověď!“
„Dostala, dostala!“ kvílel mistr Gotthard. „Hned pak já dala něco svým lidem. A zbytek mít u sebe a teď o ta peníz přijít. Zase nemít nic, já se zbláznila!“
„Mistře Gottharde, zabil jsi bratra Vincenta?“
„Né, já nezabila, já čestná muž,“ protestoval Gotthard a dva vojáci měli co dělat, aby temperamentního muže udrželi.
„Kdes byl včera večer a v noci?“
„Tady, v klášter. Já spát ve svá komora!“
„Kdo může potvrdit, žes svou komoru v noci neopustil, mistře Gottharde?“ optal se vážně královský prokurátor.
„Já mít komora jenom pro sebe. Nikdo druhá se mnou nebýt. Když unavená, já spát sama,“ naříkal kamenický mistr.
„Nuže, pane z Lemberka,“ obrátil se královský prokurátor na svého přísedícího. „Co vy o tom soudíte? Stojí tu slovo proti slovu. Pokud by byl mistr Gotthard vrah, pak má samozřejmě převor Adalbert pravdu. Ale pokud má pravdu mistr Gotthard a převor mu skutečně ty peníze dal, bylo by třeba ptát se na mnoho dalších a velice nepříjemných věcí. Mám pokračovat ve výslechu?“
„V žádném případě, pane královský prokurátore,“ odpověděl chladně Havel z Lemberka. „Jenom bychom ztráceli čas. Je nad slunce jasnější, že převor by nelhal. Z toho tedy vyplývá, že mistr Gotthard lže a on zavraždil nebohého bratra Vincenta! Vyzývám vás, zatkněte mistra Gottharda a potrestejte ho podle práva!“
Královský prokurátor nechal vše zapsat a pak pokynul užaslému Divišovi, aby kamenického mistra spoutal a odvedl někam, kde ho budou hlídat dva královští vojáci do doby, než ho dopraví do vězení na Bezděz.
„Sezení královského soudu je skončeno. Ale rozsudek v případě vraždy bratra Vincenta zatím nevynesu. Počkám, až přijede ctihodný komtur Wolfram!“ řekl královský prokurátor a vstal od stolu.
„Počkejte,“ chytil ho Havel z Lemberka za ruku. „Případ je jasný, proč vlastně chcete jeho ctihodnost komtura obtěžovat? Vyneste rozsudek!“
„Vražda se přece stala na církevní půdě,“ opáčil neurčitě královský prokurátor. „Musím si vyžádat jeho souhlas!“
„Jaký souhlas?“ rozčiloval se převor Adalbert. „Právě jsme usvědčili vraha! K čemu je nám královský soud, když ani neumí potrestat zločince podle zemského práva!“
„Pomalu, převore,“ řekl chladně královský prokurátor. „Ujišťuji s plnou odpovědností svého úřadu, že zločinec potrestán bude. Přísně a spravedlivě. Na to dávám slovo rytíře. Dnešní jednání je skončeno!“ Za nespokojeného reptání pána z Lemberka i převora odešel z refektáře a jeho vojáci ve dvojstupu za ním.
Když vyšli na nádvoří, pokynul Oldřich Divišovi, aby chvíli počkal, než spoutaného kamenického mistra odvede. „Mistře Gottharde,“ oslovil ho německy, „vím, že jsi nevinný, ale věř mi, zatím to musí takhle zůstat. Měj trpělivost a důvěřuj mi!“
„Tohle slyším od převora už nejméně tři týdny,“ vztekal se kamenický mistr. „Jsem nevinný, nevinný!“
Pak dva vojáci odvlekli mistra Gottharda do špinavé kolny vedle čeledníku, kde družina královského prokurátora spala. Současně Diviš oznámil, že už před chvílí přivedli vojáci uhlířova syna Jíru a teď čekají, až bude mít královský prokurátor čas.
„Chvíli počkej, až bude refektář prázdný a pak tam chlapce odveď. Dej tam také přinést tělo zavražděného bratra Vincenta.“
Za chvíli byl Oldřich v refektáři zpátky. „Zdravím tě, Víte,“ přátelsky se usmíval na chlapce. Ten stál zaraženě u dveří a bojácně se rozhlížel. „Stalo se něco,“ optal se a i když se velice snažil, aby jeho hlas zněl kurážně, měl slzy na krajíčku.
„Nestalo se nic, chlapče,“ laskavě pokračoval Oldřich. Sáhl ke svému opasku, rozvázal váček a vyndal z něj stříbrný denár.
„Vidíš, tohle bude tvoje. Když mi zase ukážeš cestu!“
„Ukázat cestu?“ zaradoval se hoch. „Rád, pojďte ven a řekněte, kam potřebujete, urozený pane. Znám to tu dobře!“
„Ale ne,“ klidnil ho Oldřich potěšené, protože Jíra už ztratil prvotní ostych. „Potřebuji poradit s jinou cestou. Cestou, která by vedla k odhalení zločinu. Jestli mi rozumíš?“
„Ne,“ zavrtěl chlapec hlavou. „Ale to nevadí.“
Zadními dveřmi z ambitu rajské zahrady vstoupili čtyři vojáci a na márách nesli tělo, přikryté bílou plachtou. Došli až ke královskému prokurátorovi a postavili nosítka na zem.
„Nesmíš se bát,“ pokynul Oldřich chlapci. „Pojď sem ke mně. Teď ti ukážu jednoho mrtvého muže. Prohlídni si jeho obličej a pak mi řekni, jestli jsi ho už někdy viděl!“
Jíra došel k márám a v jeho obličeji se zračila mnohem více zvědavost než strach. Hned jak jeden z vojáků poodhalil bílou roušku a odkryl mrtvolně bledý obličej zavražděného Vincenta, nadskočil kluk nedočkavostí. „Jasně, že ho znám. Tedy, nevím, jak se jmenuje, ale občas přes Čihadlo jezdil. Na koni. A taky si nikdy nechtěl dát ukázat cestu!“
„Přikryjte ho zase a mrtvolu odneste do kaple,“ nařídil královský prokurátor svým vojákům. Pak se obrátil na chlapce. „Neviděl j si třeba, že by jel na koni a druhého vedl za uzdu?“
Kluk přemýšlel jenom chvilku. „Viděl,“ vyhrkl spokojeně a po očku sledoval, kde je slíbený stříbrňák. „Ten samý den, co jsem viděl toho tlustého mnicha. Jak jsi se mě na něj posledně vyptával, Oldřichu!“
„Bylo to ráno, nebo večer?“
„Už po západu slunce. Chtěl jsem už jít domů spát, když jsem uslyšel, že jedou dva koně. Říkal jsem si, třeba někdo zabloudil a bude potřebovat radu. Tak jsem čekal. Ale kolem projel jenom tenhle mladík a za uzdu vedl koně, který kulhal. Ani nezpomalil a jel dál, asi do Dubu. Nevím, byla už tma.“ Na chlapcově obličeji bylo vidět, že se strachuje, zda za tak kratičkou vzpomínku peníze dostane.
„Tady máš,“ podal mu Oldřich na natažené dlani stříbrňák. „Diviši, odveďte ho k uhlíři, ale hlídejte ho dál. Jíro, zůstaň raději doma, pár dní se nikde netoulej. Vydrž to, možná tě ještě budu potřebovat!“
„A to byste mi zase zaplatil?“
„Pokud tě budu potřebovat, určitě ti zaplatím,“ přikývl hlavou královský prokurátor. „Pokud by bylo něco nového, Diviši, přijď mi říct! Budu u sebe. Musím si celý případ promyslet!“
Pomalu odcházel z refektáře. Jírovo svědectví potvrzovalo vinu bratra Vincenta. To on zavraždil Anselma. Až dosud bylo všechno založena jen na úvahách, ale teď tu byl konečně očitý svědek.
Minulo poledne a už se chýlilo k večeru, když bránou na dolním nádvoří vjel do kláštera se svou družinou komtur Wolfram, nejvyšší představitel Řádu svatého Jana Křitele v Čechách. Diviš udýchaně běžel do ložnice královského prokurátora. Zastihl ho, jak sedí v křesle a dříme. Šetrně ho vzbudil a hlásil komturův příjezd. „A ještě něco,“ pokračoval ustaraně. „Chce s vámi mluvit nějaká dívka. Taková pihatá plavovláska. Co chce, nevím, tváří se ale vystrašeně a že prý je to otázka života a smíti!“
„Tak ji přiveď,“ povzdechl si Oldřich.
Diviš byl s dívkou vmžiku zpátky. Drobná plavovláska se lehce uklonila a aniž čekala na svolení, hned spustila. „Asi jste o mně už od svého panoše Oty slyšel. Jmenuji se Rozárka a jsem dcera šenkýře z hospody u mlýna.“
„Vzpomínám si,“ přikývl ne zcela soustředěný Oldřich. Ještě se úplně neprobudil.
„Otovi hrozí nebezpečí, musíte ho zachránit!“
„Jak to víš? Co mu hrozí?“
„Před chvílí přijeli k nám do hospody nějací kejklíři. Vyprávěli, že u Kněžiček potkali urozeného mladíka, podle popisu to byl váš panoš. Prý mu předváděli nějaké kousky ajemu se tak líbily, že nadšeně slíbil přijít se podívat na jejich vystoupení do Dubu. Jenže nepřišel. Mám o něj strach!“
„Možná právem,“ zabručel královský prokurátor. „Ota sice není příliš dochvilný, pokud jde o službu u mě, ale co vím, vystoupení kejklířů ještě nikdy nezmeškal. Neboj se, najdeme ho. Teď můžeš jít!“
Dívka rozpačitě přešlápla ve dveřích a s hlavou sklopenou k zemi se chtěla něco optat, ale pak si to rozmyslela, otočila se a vyběhla ven. Slyšet bylo jen pleskání bosých chodidel o dlažbu chodby, kudy utíkala.
„Diviši, vezmi si všechny volné muže a co nejrychleji se jeď podívat do Kněžiček. Prohlédni poplužní dvůr i stavení kolem a všechny tamní vyslechni. Pokud budeš mít sebemenší podezření, že o něm něco vědí, obrať to tam vzhůru nohama. Hlavně zjisti, kde je Ota!“
