VI.
Panoš Ota vyběhl z paláce na dvůr, zašel do kuchyně a v rychlosti zhltl dvě placky a trochu prosné kaše. Osedlal koně, nasadil mu ostruhy a už se hnal bránou a přes spuštěný padací most ven z hradu. Odpoledne se vyčasilo a skrze mraky probleskovaly sluneční paprsky. Přestalo pršet a z vlhké země se odpařovala pára.
Zamířil lesní cestou přes kopec do Hrádku. Opatrně sjížděl do údolí, neboť cesta byla rozbahněná a místy i dost příkrá. V duchu si sestavoval plán. Nebylo těžké určit, kde začít. Kovárna stála hned na kraji městečka a s kovářem Jakubem si včera večer v šenku U císaře Jindřicha připil na přátelství.
Dům z hrubě otesaných klád, zčernalých stářím, měl směrem k cestě jen dvě okénka se zavřenými okenicemi. Panoš Ota seskočil a koně přivázal za uzdu k chatrnému plotu. Otevřel branku a vešel na neudržovaný dvorek, zarostlý plevelem a bodláky. Po levé straně se táhlo kryté zápraží domu. Vedle vchodu stála rozviklaná lavice a na ní dřímal hřmotný kovář. Hlavu měl ovázanou kusem špinavého hadru. Jakmile zavrzaly panty, otevřel oči a zamračil se.
„To jsi ty, čerte?“ zabručel. „Tys nám včera dal!“
„Já?“ opáčil s nevinným úsměvem panoš Ota. „A kdo pořád poroučel další korbele? Neříkej, že takového chlapa, jako jsi ty, těch pár kapek porazí!“
„Kdybys věděl, jak mě bolí hlava,“ naříkal kovář. „Proč jsi tady?“
„Potřebuju pomoc. Ne, neboj se, můžeš zůstat sedět. Chci jen poradit.“
Kovář opatrně poposedl na kraj lavice, opřel se zády o stěnu domu a ukázal na uvolněné místo. „Sedni si. Když jde jenom o radu. Ale jinak dneska nepracuju. Hlava by se mi rozskočila. Tak o co jde?“
„Na Grabštejně uvěznili pro vraždu pana Jindřicha jednoho mladíka. Jmenuje se Martin Palice.“
„Toho?“ divil se kovář. „Ale ani bych se nedivil. Je to rváč a slušný člověk se mu raději vyhne.“
„Prý to udělal kvůli dívce. Ta je teď také ve vězení. Pro změnu kvůli čarodějnictví. Pěkný párek, ne?“ popichoval Ota.
Kovář se zvedl, přešel přes zápraží k veliké štoudvi, nabral z ní vodu do mohutných špinavých rukou, omyl si obličej a pak se napil. „Wilburga není čarodějnice,“ řekl důrazně a vrátil se na lavici. „Je trochu zvláštní, to je pravda. Ale není zlá. Sbírá bylinky a nenajdeš tu v okolí člověka, kterému by nepomohla. Umí léčit horkost, bolest zubů, napravuje zlomeniny, kolik krav už zachránila při nadmutí. Ne, to, co o ní říká farář Joachim, to je čirý nesmysl.“
„Že někdo léčí a sbírá bylinky, proto ještě nemusí být čarodějnice,“ souhlasil panoš Ota. „Co vlastně provedla?“
Kovář se ošíval a moc se mu nechtělo mluvit. Nakonec přece jen začal. „Říká se, že uhranula nějaké krávy a ty pak zcepeněly. Pět v jediném dni! I rychtář říká, že to nemohla být náhoda. Wilburga umí hodně věcí, možná by uměla i uhranout. Ale čarodějnice není!“
„Kdo přišel na to, že uhranula ty zcepenělé krávy?“
„Farář Joachim. Hned druhý den ráno donutil rychtáře, aby se spolu s několika sousedy vydal k Wilburze. Bydlí kousek po proudu potoka v takové malé chalupě. Ona je to tedy spíš větší nora než stavení. Když tam rychtář dorazil, našel místo ní právě toho mladíka. Martina Palici. Často se u ní ukrýval a asi spolu spávali. Ale Wilburga nikde. Martin řekl, že odešla, ale kam, to ví jen Bůh. Rychtář se chtěl vrátit, ale farář trval na tom, že ji musí najít. Nakonec se vydali po jejích stopách a skutečně ji našli. Byla nahá a koupala se v Čertově studánce.“
„Čertova studánka?“ podivil se panoš Ota. „Čert má u vás studánku?“
„Je v takovém malém údolíčku, ze tří stran vysoké pískovcové skály. Mělká bahnitá tůňka, kolem tráva. Lidé říkají, že tam kdysi býval pohanský oltář. Holky z vesnice se tam chodí tajně koupat, protože prý ta voda má takovou moc, aby zabránila početí. Rozumíš, ne?“
„Nikdy jsem neslyšel, aby voda něčemu takovému zabránila,“ bručel panoš Ota. „Ale bylo by to skvělé,“ zasnil se. „No, a jak to bylo dál,“ pobízel kováře.
„Wilburga tam prý čarovala. Tak ji hned sebrali a odvedli k rychtáři do šatlavy. Jenže v Čertově studánce se koupe kdekterá. Na t…
