XXI.
Diviš hnal koně, jako by pronásledoval nepřítele. Nezastavil se ani v zájezdním šenku v Osečné, v půli cesty na Lemberk, jak míval ve zvyku. Ještě než se začalo smrákat, uviděl před sebou siluetu hradní věže na zalesněném kopci.
Havel z Lemberka ho přijal hned, jak Diviš dorazil. „Vidím, že královský prokurátor nezahálí,“ usmál se přívětivě, když dočetl listinu. „Zajdi do kuchyně, najez se, odpočineš si a ráno se můžeš vrátit. Já zatím připravím odpověď.“
Diviš nervózně polkl a rozpačitě přešlápl. „Odpusťte, urozený pane, ale já bych potřeboval odjet už teď večer. Mám další práci a ráno musím být zpátky v Dubu,“ vysvětloval. „Moc na tom záleží!“ tvrdil a snažil se tvářit klidně. Znal pana Havla, setkali se již několikrát a věděl, že tenhle bohatý velmož je strašlivě náladový.
„Neměl bych služebníky našeho krále zdržovat, pokud spěchají jako ty,“ opáčil šlechtic pomalu. „Navíc určitě v záležitosti, jež se týká zbožných bratrů johanitů z Dubu. Co se vlastně stalo?“ optal se. I když se lhostejný výraz obličeje nezměnil, oči si pozorně prohlížely zjizvenou Divišovu tvář.
Diviš nebyl zvyklý na uhlazenou dvorskou řeč. Nerad mluvil o věcech svého pána. Ale věděl, že musí Havlovi vyjít vstříc, pokud má odjet tak, jak potřeboval.
„Jak píše můj pán, našli jsme tělo zavražděného johanity mnicha. Moc toho zatím nevíme a všechno se to komplikuje tím, že převor Adalbert odmítá pomáhat při vyšetřování. Jisté je pouze jedno, bratra Anselma zabili v lese na panství pána z Vartemberka. Zranili ho šípem do ramene a pak mu rozbili hlavu kyjem. Možná ho i okradli.“
„Říkáš, že zabili bratra Anselma?“ zamyšleně si pro sebe opakoval Havel a přemýšlel. „To jméno jsem sice slyšel, ale neumím si vybavit, jak vypadal. Proč chce tvůj pán pomoc od převora Adalberta? Vražda se stala na cizím panství, tam by se mělo vyšetřovat!“
„To už můj pán udělal,“ rozhodl se Diviš pro malou lež. „Ale všechno ukazuje, že vrahovy stopy vedou do johanitského kláštera!“
„Jaké stopy?“ dychtivě se optal pán z Lemberka.
„To ví jen můj pán,“ omlouval se Diviš zkroušeně. „Jsem jenom velitel družiny, chráním ho a když je potřeba, doručím vzkaz. Jako ten dnešní. On vyšetřuje. Asi tu jde o peníze. Slyšel jsem, že převor nemá na zaplacení kameníkům, kteří staví nový konvent.“
„Tak?“ protáhl pán z Lemberka překvapeně a pak dlouho přemýšlel. „Dobrá, můžeš odjet hned, chceš-li. Nezdržuj se. Žádný list posílat nebudu. Zítra nebo pozítří se zajedu podívat do Dubu osobně, co se vlastně děje. Pozdravuj královského prokurátora a řekni mu, že už se těším na setkání. Dlouho jsme se neviděli,“ dodal významně a s tím Diviše propustil.
Velitel kráčel pomalu po úzkých schodech ven z paláce a přemýšlel. Byl rád, že se tu nemusí zdržovat, ale na druhou stranu si byl jistý, že ho pan Oldřich nepochválí. Až se mu Havel z Lemberka začne plést do vyšetřování, Diviš si to odskáče. Jenže co mohl Diviš dělat? Nic! To ho trochu uklidnilo a za chvíli už sedlal koně, který si zatím odpočinul v maštali. Do Hrádku to nebylo z Lemberka daleko.
Cesta však trvala déle, než si plánoval. Když seskočil před hostincem U císaře Jindřicha z koně, byla už tma. Uvnitř se svítilo, a tak Diviš vstoupil. Kromě několika místních hostů seděl v šenku i bohatý pražský kupec, který tu chtěl přenocovat se svou čeledí. Mírně otylý tlouštík v černém plášti se výtečně bavil. Právě objednával pivo všem na svůj účet.
„To jste vy, pane?“ hnal se k němu se servilním úsměvem šenkýř. „Asi vás zklamu, Marta tu není.“
Diviš ucítil osten žárlivosti. „Kde je? Takhle pozdě v noci!“ Šenkýř se pobaveně usmál, otřel si mastnou ruku o svou špinavou halenu a pak ji otevřenou dlaní natáhl k Divišovi. „Nějak si nemohu vzpomenout!“
„Ty,“ Diviš nedopověděl. Musel se dozvědět, kde Marta je! Sáhl k opasku, rozvázal kožený váček a do nastavené dlaně položil pár měďáků.
Šenkýř si chvíli peníze měřil a přemýšlel, zda se má s takovou almužnou spokojit, ale když se podíval do zjizvené Divišovy tváře, pochopil, že by asi nebylo mo…
