XIV.
Diviš znal cestu podle Otova popisu a i když už se stmívalo, mohl cválat rychle. Projel Oldřichovem, u smrčiny odbočil z hlavní cesty a sjel do údolíčka, kde stála na mýtině čihařova chalupa. Eliška byla ještě vzhůru, oknem prosvítalo blikavé světlo louče.
Údery kopyt se dutě rozléhaly večerním tichem a tak ještě než dojel k domu, otevřely se dveře a vyšla drobná černovláska se sekerou v ruce, zaclonila si oči a pohledem se snažila proniknout tmu.
Když Diviš před ní zarazil koně, usmála se a pozdravila ho. „To jste vy, pane Diviši,“ řekla překvapeně.
„Co tady děláš, Marto? Vlastně jedu za tvou sestrou,“ trochu neohrabaně vysvětloval. Při hovoru s ženami mu chyběla panošova lehkost a jistota. Raději velel vojákům.
„Jen pojďte dál, pane. Víte,“ vysvětlovala, „Eliška už ví o Kryštofově smrti. Odpoledne přivezli vaši vojáci jeho tělo do Hrádku. Tak jsem si vzala plášť a hned běžela za ní.“
V jizbě se válel štiplavý kouř z ohniště, na němž se v kotlíku ohřívala voda. Na lavici u stěny seděla Eliška, oči zarudlé od pláče. Přesto však vstala, aby přivítala hosta. Lemem suknice otřela jediný hliněný pohár, stojící na kraji stolu a ze džbánu nalila trochu řídkého světlého piva. „Prosím,“ špitla.
„Seď, paní,“ rozpačitě se usmál Diviš. Najednou nevěděl, co udělat. Nakonec si pohár vzal, rychle se napil a pochválil pivo. Přešlápl a i když pro něho byla smrt denním chlebem, vnímal hrůzu, kterou jeden zmařený lidský život znamenal. Nevěděl, jak začít a pocítil lítost k té drobné těhotné dívce. Odkašlal si a trochu drsně řekl: „Tvá sestra říkala, že už víš, co se stalo. Je mi to skutečně líto. Můj pán, královský prokurátor, ti proto posílá nějaké peníze,“ chvatně sáhl k opasku, odvázal váček a položil ho na stůl. Pak se nemotorně uklonil a chtěl odejít, skoro jako by utíkal.
„Počkejte,“ chytla ho ve dveřích za rukáv Marta. „Pospícháte hodně?“
„Ani ne,“ zabručel Diviš a otočil se. Eliška zůstala sedět na lavici a rukama si utírala slzy. Ne, teď ji peníze nezajímaly a celou císařovu pokladnici by bez zaváhání vyměnila za život svého Kryštofa.
Marta Diviše usadila na rozviklanou stolici, stojící vedle nízkého lože, vystlaného senem a pokrytého několika kusy plátna. Pak došla ke stolu a měšec rozvázala.
„Nemusíš to počítat,“ řekl Diviš. „Rovná kopa.“
„Tolik? Vždyť to je celé jmění. Za to se dá koupit kráva, pár ovcí, slepice a ještě hodně zbyde!“
„Tvá sestra to teď nebude mít lehké,“ přikývl chápavě Diviš. V duchu se však cítil mizerně. Dělat skutky milosrdenství by raději přenechal jeptiškám. Jenže pan Oldřich poručil, tak tu věc musí vyřídit. Peníze předal a mohl by jít zase po svých. Místo toho tady sedí, tváří se lítostivě a mluví o věcech, které by ho vůbec zajímat neměly. Jenže ho zajímaly. Nevěděl proč, ale strachoval se najednou o nenarozené čihařovo dítě. Strachoval se o ty dvě dívky. Snad poprvé poznal, co je to bát se o někoho jiného.
„Poděkujte prosím svému pánovi,“ ozvala se tiše Eliška. „Ale nevím, jestli to vůbec mohu přijmout. Proč by mi královský prokurátor dával peníze? Nikdo mi nikdy nic zadarmo nedal. A já se mu nemohu nijak odvděčit!“
„O to nemusíš mít strach,“ usmál se Diviš. Nervozita pomalu mizela. „Je běžné, že vrah, zvláště pokud má nějaký majetek, platí pozůstalým odškodné za prolitou krev.“
„Vy jste už Kryštofova vraha chytili?“ zvolala dívka překvapeně.
„Zatím ne, ale můj pán už asi ví, kdo to spáchal. Alespoň mi to říkal jeho panoš. Ota, toho přece znáš Marto?“ podíval se trochu nahněvaně na drobnou černovlásku, protože si vzpomněl na předvčerejší noc v šenku a pak vstal. „Už musím jít!“
„Jak mi může vrah platit odškodné, když jste ho ještě nechytili?“ vrtěla Eliška hlavou. „Tomu nerozumím. Ale věřím, že to tak má být!“
„Netrap se tím,“ usmál se Diviš. „Ať se to narodí zdravé! Kluk nebo holka?“
„Modlím se k Bohu, aby to byl kluk. Bude se jmenovat Kryštof a bude po otci. Vím to!“
„Bůh tě provázej. A tebe,“ obrátil se na Martu, „tebe také!“
„Pane Diviši,“ ozvala se Marta. „Mohu vás p…
