19
Šel jsem za Claretem v jeho stopách, sám proměněn ve stín mezi okolními stíny. Vzduch byl prosycen pachem chudoby a bídy, které čtvrti vládly. Claret se dlouhými kroky ubíral ulicemi, v nichž jsem v životě nebyl, proto jsem se dlouho nedokázal zorientovat, dokud pak nezahnul za roh a já jsem poznal Calle Conde del Asalto. Jakmile Claret došel k Las Ramblas, odbočil doleva směrem ke Katalánskému náměstí.
Po ulici procházelo jen pár ponocujících osob a osvětlené Stánky vypadaly jako lodě uvízlé na mělčině. Když se Claret ocitl u Licea, přešel na druhý chodník a zastavil se před domem, v němž bydlel doktor Shelley s dcerou Marií. Než vešel, zpozoroval jsem, jak zpod pláště vytahuje předmět, který se matně zablýskl. Revolver.
Průčelí domu zdobily reliéfy a chrliče, z nichž se řinuly potoky špinavé vody. Z okna v horní části budovy vycházel špičatý jazyk zlatavého světla. Tam se nalézala Shelleyova pracovna. Představil jsem si starého doktora, jak sedí ve svém křesle jako každý nemohoucí člověk, neschopen usnout. Rozběhl jsem se ke vchodu. Dveře však byly zevnitř zablokovány. Claret zamknul. Prozkoumal jsem proto průčelí a hledal další vchod. Spěšně jsem dům obešel. V zadní části se nacházelo úzké požární schodiště, které vedlo k římse umístěné kolem celého obvodu budovy. Římsa tvořila úzkou kamennou plošinu, vedoucí k balkonům na hlavním průčelí. Odtamtud bylo k Shelleyově pracovně jen pár metrů. Vyšel jsem tedy po schodech až k římse. Sotva jsem se tam ocitl, znovu jsem prozkoumal trasu. Zjistil jsem, že římsa je pouhých pár pídí široká. Pod mýma nohama se tak otvíral hluboký propad do ulice, jenž mi připadal jako propast. Zhluboka jsem se nadechl a udělal jsem první krok.
Přitiskl jsem se ke zdi a postupoval jsem centimetr po centimetru vpřed. Povrch byl kluzký. Některé bloky se pod mýma nohama pohnuly. Měl jsem pocit, že se římsa s každým mým krokem zužuje. Zeď, která jako by se za mými zády předkláněla, byla přímo poseta reliéfy faunů. Strčil jsem tedy prsty do démonického šklebu jedné z vytesaných tváří, i když jsem se bál, aby se čelisti nestiskly a já nepřišel o prsty. Využil jsem těchto kamenných hlav a přidržoval se jich, a takto se mi podařilo dojít ke zdobenému zábradlí z tepaného kovu, kterým byl obehnán ochoz podél Shelleyovy pracovny.
Poté se mi podařilo dostat se na mřížkovanou plošinu před velkými okny. Okenní tabule byly celé orosené, a tak jsem přitiskl obličej ke sklu, abych viděl dovnitř. Jelikož okno nebylo zevnitř zavřené, jemně jsem do něj strčil a mírně jsem je pootevřel. Do obličeje mě udeřil závan teplého vzduchu prosyceného vůní dřeva hořícího v krbu. Doktor seděl v křesle před ohněm, jako by se odtamtud za celou dobu vůbec nehnul. Za jeho zády se dveře do pracovny otevřely. Claret. Dorazil jsem příliš pozdě.
„Porušils svou přísahu,“ zaslechl jsem, jak říká Claret.
Poprvé jsem jasně uslyšel jeho hlas. Hluboký, chraplavý. Zněl stejně jako hlas jednoho ze zahradníků na internátě. Jmenoval se Daniel. Za války mu hrtan prostřelila kulka.
Doktoři mu dali krk do pořádku, ale nebožákovi trvalo deset let, než začal znovu mluvit. A to mu pak pokaždé ze rtů vycházel zvuk podobný Claretově hlasu.
„Říkals, žes poslední lahvičku zničil…“ řekl Claret a blížil se k Shelleymu.
Doktor se ani nenamáhal otočit. Viděl jsem, že Claret zvedá revolver a míří na lékaře.
„To se ve mně pleteš,“ odpověděl Shelley.
Claret starce obešel a zastavil se přímo před ním. Shelley zvedl oči. Pokud měl strach, pak to nedával najevo. Claret mu zamířil na hlavu.
„Lžeš. Měl bych tě teď hned zabít…“ ucedil Claret a každou slabiku protahoval, jako by mu mluvení působilo bolest.
Opřel hlaveň Shelleymu mezi oči.
„No prosím. Prokážeš mi tím službu,“ odvětil Shelley klidně.
Polkl jsem. Claret odjistil spoušť.
„Kde je?“
„Tady ne.“
„Kde teda?“
„Ty víš kde,“ opáčil Shelley.
Uslyšel jsem Claretův povzdech. Sklonil zbraň a ruka mu klesla podél těla. Byl zdrcený.
„Všichni jsme ztraceni,“ poznamenal Shelley. „Je to jen o…
