4
Déšť s větrem šlehal Ménestrela do tváře, když vyšel z koleje a čvachtal blátem k východu z kampusu. Byl unavený, měl hlad, zrovna když se jde představit paní Russellové a sednout si s ní ke stolu, tak musí vypadat jak zmoklý pes. Smůla vyvrcholila, když si uvědomil, že zapomněl hřeben a kapesník. Ještě víc mu to nahlodalo už tak špatnou morálku. Zprvu jako prostý fakt – nebude si moci v případě potřeby utřít obličej a učesat se – a potom i jako předtucha. Večer začal průšvihem, a ne zrovna nejmenším, jak ví každý činorodý muž.
Zaslechl, že ho někdo volá, a obrátil se. Běžel za ním Cigogne a mával rukama.
– Hej, Ménesse, Ménesse! volal, když ho viděl zastavit se.
Ménestrel neměl rád, když se mu říkalo Ménesse, a odpověděl zdálky:
– Co je? Co zas chceš?
– Ta tvá Angličanka! řval Cigogne.
– Co?
– Volala ti tvá Angličanka!
Ménestrel se rozběhl nazpátek.
– A co říkala?
– Abys jí zavolal. Že je to naléhavé. To víš, řekl a srovnal si s Ménestrelem krok, když volala, tak jsem byl zrovna nahý. Ta děvka jedna, to je slavík, stříbrný hlásek, ta nemluví, ale štěbetá, ani jsem moc neposlouchal, co vlastně říká, ten hlas mě bral za srdce, zkrátka, dodal skromně, postavil se mi. Ale stejně jsem z toho pochopil, že to je naléhavé. Naštěstí jsem tě viděl odcházet, a jak jsem byl nahý, tak jsem si obul boty, hodil na sebe plášť a běžím za tebou!
– Díky, řekl Ménestrel, díval se do země a vypadal ustaraně. Nic jiného neřekla?
– Hele, Ménesse, řekl Cigogne, neděkuj mi jen tak, jako kdyby to bylo úplně normální, že za tebou běžím přes kampus v dešti.
– Díky, díky, řekl Ménestrel a pokusil se o úsměv.
Cigogne se snažil držet s ním krok. Viděl, jak se mu mezi županem a botami kmitají hubené chlupaté nožičky.
– Dvakrát, mluvil pořád dál, už dvakrát tě volala. Podle mne po tobě jde. Budeš moct konečně uplacírovat svého malého ptáčka.
– Malého? ozval se Ménestrel. Proč malého?
Cítil se tak uražený, že málem zapomněl na své starosti. Dodal:
– Nikdy jsi ho neviděl.
Cigogne se usmál.
– Taky nepotřebuju, řekl se skromnou nadřazeností. Jak jistě dobře víš, naso cognoscitur verga (ukazovákem si zmáčkl svůj obrovský frňák). Ostatně, pokračoval dobrácky, nedělej si kvůli tomu, že ho máš malého, žádné starosti. Ženské se v tom obvykle bohužel vůbec nevyznají. Velikosti nepřikládají tak velkou důležitost. Vycházejí ze zásady, že když svědí v nose, tak k podrbání poslouží slámka stejně jako tužka.
Rozesmál se a Ménestrel se k němu zdvořile přidal. Zoufalé. Pořád to pitomé latinské úsloví. Jediné, co zná. Ale ne, používá i pudenda. Ovšem. Taky aby připomenul svého ptáka. Něco jako imperialismus pánského přirození. Přitom je ale obětavý a slušný. Je to k nevíře, ale tenhle priapista je opravdu výborný kluk.
– Představ si, Ménesse, pokračoval Cigogne důvěrně, když vcházeli do výtahu, že jeden americký student, co taky bydlí v koleji, mne dnes odpoledne požádal o výsadní právo (sic) vyfotografovat si ho. Svolil jsem. Přiběhl s obrovským aparátem a pořád na něm něco richtoval. Prý „close up“. Ménestrele, nevěřil svým očím, ten Amerikán. Pořád mi říkal, že je the biggest in the world. Chtěl, abych ho podržel v ruce a přiložil k němu pravítko, „kvůli měřítku“. Uvědomuješ si to? Milá slečno, pokračoval, zatvářil se pyšně a něžně a sáhl si mezi nohy, z vás bude ještě hvězda! Mezinárodni! Sex-symbol. Tahle slečna bude mít možná jednou fotku na první stránce Lifu!
– Musím běžet, řekl Ménestrel, když vyšli z výtahu, a rozběhl se k telefonu.
Vytočil číslo a paní Russellová se hned ozvala, jako kdyby čekala u aparátu. Ach, pane Ménestrele, jsem tak ráda, že vás slyším, bála jsem se, že jste už odešel – zpěvavý hlas, houpavá intonace, nejistá stavba vět, Ménestrelovi se rozbušilo srdce – váš přítel byl tak moc hodný, že za vámi běžel, hrozně by mne mrzelo, kdybyste sem přišel a našel, jak to říkáte? zavřené dveře… Zasmála se, není to divné, pokračovala, jako kdyby všechny dveře nebývaly většinou zavřené, Ménestrel přímo cítil, jak bledne. …
