3
Jacquelina dostala obrovský nápad. Zásady. Musí se řídit zásadami. Těmi, které si po třech hodinách trapné debaty uložila, napsala na modrý papír a připíchla nad postel na přepážku z nepravého mahagonu. Zrychlila krok a do chlapecké koleje vešla se sklopenou hlavou, jako kdyby skočila do vody. Nohy se jí roztřásly, i když vrátnice byla prázdná. Pot jí stékal po zádech, před odchodem se tak pečlivě osprchovala a teď bude cítit potem. Přestala se kontrolovat a položila si pravou ruku hřbetem na tvář a řekla si, to je teda věc, jsem asi rudá jak krocan. Stiskla knoflík, nic, výtah byl někde zablokovaný, levou zpocenou rukou si k sobě křečovitě tiskla Rousseauovy Konfese, vzala si je s sebou, aby to vypadalo, že když vyšla z knihovny, tak ji napadlo zaskočit na chvíli ke kamarádovi. Idiotská finta, jako kdyby měla někomu nalítnout! V poledne mi v menze řekl číslo svého pokoje, proč by to jinak dělal? A já hned odpoledne za ním běžím, Jacquelino, jdi někam. Jak před ním budu vypadat, že jsem tam ani ne za tři hodiny? Tak dost! Výmluvy, alibi, neupřímnost. Jacquelino, nebuď sketa, právě kvůli tomu jsi odešla z domu, sama to víš nejlíp, mělas po krk rodičů, že na tobě seděli jak kvočna na vejci. Pohněvaně stiskla knoflík od výtahu, od koho je ten dopis, komu to voláš, s kým jdeš ven, a když jsem zůstala doma, tak máti v půl jedenácté byla pokaždé u mne v pokoji, holčičko moje, měla bys už zhasnout, čeká tě dřina, v sedm vstávat, to zas otec vtrhne ke mně do pokoje v pyžamu, plešatý, pupkatý, ruku u huby jak trubku a vojíne, vstávej, vojíne, honem, myslel si asi, že je legrační, chudák stará. Já vím, že mě zbožňují, a já je ostatně taky, ale vydržet se to s nimi nedá, láska se tak těžko snáší. Kdybych zůstala doma, tak bych se cítila scvrklá, zapšklá a do sebe uzavřená. Bylo mi jedenadvacet a jako bych byla ještě v kolébce u jejich postele a ti dva velcí dospělí lidé si o mně pořád povídali a pořád se na mne dívali, poslouchali mě a ohmatávali. V noci jsem ani nemohla vstát a jít se vyčurat, hned se za stěnou ozvala máti, Jacquelino, co ti je, nebolí tě něco? Jako kdyby v té stěně bylo obrovské ucho a zaznamenávalo můj sebemenší povzdech. Neodvažovala jsem se ani udělat si to sama, aby mne nezaslechli vzdychat, a s klukama to už dál nešlo, i u nich doma nebo v autě jsem pořád měla dojem, že mne rodiče vidí, a to by snad vzalo kuráž každému. Jen jsme na sebe sahali a nikam to nevedlo. A potom jsem musela poslouchat ty tři odvedle, lesklé oči, přidušený hlas, radostný smích, Anna, Brigitta, Daniela, a srdce mi tlouklo až v hrdle a kořínky od vlasů mě začaly hrozně svědit, zmocnila se mne panika, a co já, že bych nebyla normální? Jsem hrozně opožděná! Co tam ty holky vyvádějí? Vždyť já přece nevím, oč jde! Takže všechny, a co já! V jedenadvaceti? U výtahu se rozsvítilo modré světélko, přitáhla k sobě těžké kovové dveře a vešla do kabiny, nohy se jí už zase roztřásly a říkala si, panebože, vždyť já hynu strachy, to je horší než jít do nemocnice.
510, 512, 514, 516, tady to je, snažila se zadržet dech, cítila to, co už tak dobře znala, že se jí srdce svírá a přestává bušit. Opřela se o dveře, podlamovaly se jí nohy, ruce se třásly a měla dojem, že co nevidět omdlí, slabounce zaklepala, nic, žádná odpověď, a co když není u sebe? Zoufalstvím až ztuhla. Přijít až sem, jaká to byla hrozná námaha, sebrat veškerou odvahu, vybojovat strašlivou bitvu se sebou samou, rozhodnout se proti své vlastní vůli po třech hodinách nelítostného boje proti alibismu, předsudkům a zbabělosti, jež se tváří jako morálka. Oběma rukama se opřela o dveře, položila tvář na dřevo a náhle celá ztěžkla, nebyla v stavu znova zaklepat, ach, moci tak vyrazit ty dveře a jako ve snu, který se jí zdává, projít na druhou stranu. Měla sevřené hrdlo, ve spáncích jí bušilo a cítila na tváři hladký lak dveří, přijď, kdy chceš, od pěti bývám doma, výsměšně si opakovala, bývám, ale to není možné, je tam, musí tam být, nemůže podruhé začít všechno znova a od začátku, pa…
