KAPITOLA XV
„Adamo!“
Otevřel oči. Před ním stála bez hnutí Itia. V jeskyni bylo téměř světlo.
Posadil se. Nepodařilo se mu však úplně otevřít víčka. Itiiny rysy byly rozplizlé. Cítil, že se děje cosi neobvyklého. Nemluvila. Nevrhla se mu do náruče.
Rukou pátral vedle sebe.
„Omaata?“
„Ve vesnici,“ řekla Itia chmurně.
„Co tam dělá?“
Pokrčila rameny.
„Co by dělala?“
Podíval se na odlesk světla na stěně. Slunce už stálo vysoko. Spal dlouho. Zamrkal, před očima se mu vyjasnilo, pohlédl na Itiu a všiml si výrazu jejích očí.
„Itio!“
„Je po válce!“ prohlásila stroze.
Vstal, otevřel ústa, ale nedostal ze sebe ani slovo. Už věděl, věděl všechno.
„Mehani?“
Dívala se přímo před sebe a řekla tiše:
„Všichni. Všichni. Až na Tetahitiho.“
Odvrátila hlavu a řekla hněvivě:
„Není ani raněn.“
Odmlčela se. Purcell opakoval s chlapeckou neústupností:
„Mehani?“
Itia se na něj podívala. Vypadal zdrceně, paže mu visely podél těla, ramena mu poklesla. Když promluvil, zněl jeho hlas dětsky plačtivě.
„Mehani?“
Dvakrát přikývla. Purcell měl pocit, že mu snad oči vypadnou z důlků. Snesl se na ně černý závoj. Napřáhl ruce před sebe a klesl nejprve na kolena a pak na břicho.
„Adamo!“
Vrhla se k němu a obrátila ho. Byl sinalý, vpadlé oči měl zavřené. Přiložila mu ucho na srdce. Tlouklo nepravidelně.
„Adamo!“
Plácala ho po tvářích. Obličej se mu zachvěl a vrátilo se do něho trochu barvy. Klečela před ním, svírajíc ho mezi nohama, a plácala ho stále silněji oběma rukama.
Když přestala, uvolnil sevření rtů a řekl útlým, naléhavým hlasem:
„Bij! Bij!“
Začala nanovo a jemu se po chvíli podařilo otevřít oči. Všechno bylo nezřetelné, jako v mlze. Podíval se na Itiu a zas oči zavřel. Lehké údery mu dopadaly dál na tváře a on jen vydechl: „Bij! Bij!“ Ty údery na tvář jako by dodávaly rytmus krvi vracející se mu do hlavy. Bylo mu lépe.
Opřel se o loket, nevolnost byla pryč, ale bylo mu, jako by ho někdo udeřil do hlavy. Tiše řekl anglicky: „Mehani je mrtev.“ Ale nic to neznamenalo. Netrpěl. Necítil zhola nic. V hlavě měl jako vymeteno.
Itia ulehla vedle něho a vzala ho za ruku. Dívala se, jak k ní otočil hlavu, ale jeho oči nic neříkaly.
„Jak?“ zeptal se sotva slyšitelně.
„Včera večer. Druzí přepadli Peritani, jakmile se setmělo. Náčelník byl zabit. Malá krysa a Kostra se uchýlili do domu a stříleli celou noc. Druzí byli mezi stromy a stříleli také. Za svítání přestali. Peritani čekali dlouho, moc dlouho… Když vyšlo slunce, řekli si: ‚Tak už jsou pryč.‘ Pak vyšli malá krysa i Kostra z domu a druzí je zabili.“
„A Mehani?“
„Přiblížil se příliš brzy k malé kryse. Malá krysa nebyl ještě mrtvý. Docela mrtvý. A vystřelil.“
Purcell sklopil hlavu. Zabil ho Smudge! Ale ne, nebyl v tom výsměch, ani to ne. Mehani je mrtev. Nic víc.
Uplynulo několik vteřin. Schoulil se do sebe, bezvládný, ochromený. Nemyslel na nic.
Itia řekla:
„Mám mluvit dál?“
„Ano,“ přisvědčil bezmocně a zavřel oči.
Aniž dala znát své vzrušení, pokračovala:
„Tetahiti uřezal všem hlavy. Pak poslal Rahu a Fainu do tábora pro poini s ostatními hlavami. Kolem domu Tahiťanů zabodl osm oštěpů a na ně nabodl trofeje. Tu se ženy daly do křiku a on řekl: ‚Proč křičíte? Nejste mé otrokyně, ale ženy mého kmene. A tohle byli cizinci, kteří nám ublížili.’Jenomže ženy křičely dál a Omaata řekla: ‚Nabodls hlavy našich tané na kopí. Jednáš s námi jako s otrokyněmi.‘ Pak se na něj všechny vahiné naráz obořily a zahrnuly ho výčitkami. Tetahiti je trpělivě vyslechl a potom řekl: ‚Ti muži jsou cizinci, kteří proti nám zvedli zbraň. Byli zabiti ve válce a já jsem ozdobil okolí svého domu jejich hlavami na počest toho, že jsem dobře bojoval. Odvážně a lstivě. A žiji. Kdežto oni jsou mrtví. Ale vy, vy jste moje sestry. Nepovažuji vás za otrokyně. Ta, která chce vejít do mého domu, nechť vstoupí. Budu s ní jednat s náležitou úctou.‘ Pak se podíval na všechny ženy, na jednu po druhé. Ale nebyl to takový pohled, jako by si chtěl hrát. Ne, bylo to něco jiného. Opíral se o pušku, tesák z…
