KAPITOLA VI
Purcellovi stačil jediný pohled, aby uviděl všechno: smyčku, visící z mohutné větve pandanu; u kmene stromu Masona, spoutaného na rukou a na nohou; námořníky stojící v půlkruhu kolem něho a v pozadí za nimi vysoké praskající plameny a kouř stoupající z pláže.
Ještě v běhu si všiml, že provaz není uvázán, ale prostě jen přehozen přes větev. Mac Leod, stojící po Masonově pravici, držel volný konec v ruce. Huntova obrovitá postava se tyčila vlevo od vězně, a protože byl mimořádně veliký, houpala se mu smyčka přímo před obličejem.
Jakmile Purcell viděl, že je Mason živ, přestal utíkat. Po dlouhém běhu sotva popadal dech a došel ke skupině, tiskna si pravou ruku k boku. Očima rozšířenýma hrůzou hleděl na Masona, který se nedíval na nikoho. Stál skoro v pozoru, tvář ztuhlou, oči upřeny přímo před sebe. Kolem něho poletovali pestrobarevní ptáčci, povzbuzeni jeho nehybností. Právě když přišel Purcell, usedl jeden z nich vězni na rameno a vesele a povzbudivě se tu vrtěl. Mason se ani neohlédl, ani nepohnul.
„Mac Leode!“ křikl Purcell přiškrceným hlasem.
„Nebojte se, Purcelle,“ řekl Mac Leod, „nebyl bych dal hlasovat bez vás ani bez Bakera. Všechno půjde podle pravidel. Každý dostane slovo. A Mason bude mít na obhajobu tolik času, kolik jen bude chtít.“
„Nepomýšlíte přece vážně…“ zvolal Purcell.
„Nic vážnějšího jsem jaktěživ neviděl,“ odpověděl Mac Leod. „Kdyby byli Masonovi nezabránili vypálit, cpaly se v tuhle chvíli mořské vši tím, co by mi teklo z lebky.“
„Ale přece jen nevypálil!“
„Jo!“ řekl Mac Leod. „Neměl čas. White byl rychlejší.“
„To bych neřek,“ poznamenal z ničeho nic Jones. „Neřek bych, že neměl čas. Trvalo přece dobré dvě vteřiny, než po něm White skočil.“
„Dával si načas, aby mě nechybil,“ řekl Mac Leod.
Jonesova mladá poctivá tvář se zachmuřila, jak se snažil rozpomenout na přesný průběh událostí.
„Ba ne,“ pokračoval, „to bych taky neřek. Spíš bych řek, že vypadal, jako by sám rád věděl, jestli vystřelí nebo ne.“
Jones vzhlédl k Masonovi, jako by se dovolával jeho svědectví. Mason však nepohnul ani brvou. Stál tu, rty pevně sevřené, oči strnulé, v tváři pohrdavý výraz, jako by ani neslyšel spor, v němž šlo o jeho život. Bylo zřejmé, že se rozhodl mlčet a nevšímat si svých soudců. Je statečný, pomyslel si Purcell podrážděně. Velmi statečný a velice hloupý.
„Tak vidíte,“ naléhal Purcell, „i kdyby po něm White nebyl skočil…“
„To říká Jones,“ zavrčel Smudge zuřivě. „Podle mě to bylo zrovna naopak. Podle mě se chystal vypálit.“
Purcell na vteřinu oněměl. Smudge chce Masonovu smrt, blesklo mu hlavou. Zmocnil se ho pocit odporu a Smudgeova přítomnost se pro něj stala tak nesnesitelnou, že k němu nedokázal obrátit oči.
„Purcelle,“ řekl Mac Leod, „musíte mě pochopit.“ A Purcell věděl: teď to vezme do ruky.
„Poslyšte,“ přerušil ho, „nezačneme přec svůj život na ostrově vraždou. Protože tohle je vražda…!“
Chtěl mluvit rozhodně a přitom zoufale sledoval, jak mu ze rtů vychází bezbarvý, vykleštěný, mdlý hlas. Nesmírné vzrušení ho zbavovalo schopnosti přenést je na ostatní.
„Protože tohle je vražda,“ pokračoval. „Mason byl v neprávu, že ha vás zalícil, ale nejednal s rozmyslem. Jestli ho však vy teď pověsíte…“
Zarazil se. Hleděl na námořníky. Jeho slova na ně neudělala pražádný dojem. To znamenalo konec, White. Smudge a Mac Leod budou hlasovat pro. Hunt upíral bledá očka na smyčku, z jeho velkého hloupého čumáku nebylo možno nic vyčíst, ale bylo zřejmé, že bude hlasovat s Mac Leodem. Johnson mířil velkým nosem k zemi a levou dlaní si hladil zarudlé skvrny hlodající mu vousy. Ani jedinkrát se nepodíval na Purcella.
„Vražda je to!“ vykřikl Purcell.
Marně. Jako by mluvil k hromadě kamení. Mac Leod si ho měřil. Ze všech námořníků on jediný pozorně naslouchal jeho slovům, čekal. Nijak nespěchal s odpovědí, jako by chtěl jasně naznačit, že ponechává odpůrci dostatek času, aby se vyslovil. Jeho šedé oči se leskly v jamkách bez obočí a mezi špičatým zahnutým nosem a vysunutou bradou se rýsovala j…
