KAPITOLA ČTVRTÁ
„Můj sličný kmotřenče,“ pravila paní z Guise, když si konečně nalezla čas a navštívila mne v mém bytě v Louvru, „nemůžete už déle žít takto nuzácky. Řeklo by se o vás, že jste lakota, držgrešle, že byste si dal pro krejcar vrtat koleno a kdoví co ještě! Skrblictví vyřídí šlechtice u dvora jistěji než rána mečem. Alespoň v přijímacím salonku musíte mít záclony na oknech, flanderské čalouny na stěnách, turecký koberec na podlaze, pár úhledných truhliček a půltuctu křesel. Přikážu Nevrlovi, aby trochu pročesal mou půdu a do týdne vám to sem nastěhoval. Ne, ne! Neděkujte! To je odložený brak! Leč ještě je zcela vyhovující, neboť vyměňuji zařízení v paláci Grenelle každé dva roky. A hleďte, abyste si brzy obstaral služebnictvo, vhodné pro vaše postavení. Slyšíte mne?“
„Napínám sluch a jak je mým zvykem i zrak, ne-li pro nic jiného, tedy abych se dosyta vynadíval do vašich pomněnkových očí, Madame. Otec mi radí, abych zaměstnal Lojzku, starala by se mi o úklid i o kuchyni.“
„Arciť i o vaše siesty… Nu což, spanilý kmotřenče, jen se nečervenejte! A nedělejte ze sebe svatouška! Mějte si svou Lojzku. Avšak bude vám třeba též podkoního.“
„Podkoního, Madame?“ vykulil jsem oči.
„Což nepotřebujete někoho, kdo by vám sedlal koně a doprovázel vás, až pojedete na oběd k markýzi ze Sioraku nebo ke mně?“
„Ten podkoní bude mít pramálo práce!“
„A potom lokaje.“
„Ještě k tomu lokaje, Madame?“
„Což si budete sám chodit otevírat dveře, až budete mít hosty?“
„Á, tak to bude lokajova práce. Pane na nebesích! Ten se k smrti neuštve.“
„Nejde o to, zda se uštve či nikoliv, tady jde o vaše postavení,“ prohlásila vévodkyně a modré duhovky jí potemněly hněvem.
„Madame, neplísněte mne, snažně prosím. Učiním, jak přikazujete,“ řekl jsem s úklonou.
„A pak ještě páže, pane. Dbejte při volbě, aby bylo svižné, bystré, pokud možno pohledné a z dobré rodiny, neboť podle pážete posuzují pána. Spanilý kmotřenče, nyní vás opustím, očekává mne královna.“
Poznovu jsem ujistil kmotřičku o své naprosté oddanosti, pohladila mne po tváři (avšak nepolíbila, aby si nerozmazala všechny své barvičky či nesetřela pudr) a odcupitala, převelice spokojena se mnou, se sebou, s mým otcem, se svým postavením, se svým zázračným zdravím a elánem, se svou duchaplností a ve skrze s celým svým životem, který ji doopravdy zarmoutí jen jedinkráte - až jej bude muset opustit.
Podkoního, dumal jsem. Lokaje? Ale jak jim vyplácet gáži, když důchod, plynoucí z mého úřadu, dostanu nejdříve koncem prosince? A když nemám pražádnou chuť běžet znovu k otcovskému měšci a žadonit o peníze na výplatu různých budižkničemů, obzvláště poté, co otec byl pro mne vydal tak krvavé sumy?
Jediným užitečným služebníkem, vynechám-li Lojzku, by podle mého bylo páže. Mohlo by mi sedlat koně, otevírat dveře, a co více, doručovat lístky a vzkazy.
Chlapce jsem nemusil dlouho hledat. Jakmile se jen rozneslo, že se usazuji v Louvru, objevil se sám od sebe, prohlašuje, že jej propustila ze služby paní z Guercheville. Již mne trochu znal z časů, kdy jsem býval tlumačem zesnulého krále. Jmenoval se La Barge a pokud si vzpomínáte, svěřil se mi jednou se svým nešťastným pokusem o svedení komorné, která jej však odbyla políčkem, shledávajíc, že je „příliš malý“. Pravda, bylo mu pouhých čtrnácte let a na svůj věk nebyl ani příliš vzrostlý. Avšak jevil se mi probudilý, čiperný, měl hezké oči oříškové barvy, které hodně viděly, a velká ušiska, dobře plnící svou úlohu. Tento slídil v rouše pážecím se mi zalíbil, neboť jsem doufal, že mi donese leckterý zákulisní klípek a zprávu, šeptanou v předpokojích paláce, kde jsem byl úplným novicem.
Než jsem jej však přijal, zajímalo mne, co o něm soudí paní z Guercheville. Čtenář si dozajista vzpomene, že tato dáma řídila pevnou rukou panny z královniny družiny a držela je pěkně zkrátka, bdíc co Argus stovkou očí nad jejich počestností. Paní z Guercheville byla ve svých nejlepších letech tuze pěkná a druhdy odmítla návrhy samého Jindřicha, čímž si …
