KAPITOLA PÁTÁ
Což řka, Fogacer vysoko zvedl obočí, vztyčil k nebi pavoučí paže, a ponechávaje je půvabně poklesnout na opěradlo židle, pravil flétnovým hlasem:
„Jezovité, milý Petře, jsou jako jazyky Ezopovy: to, co je na světě nejlepšího a nejhoršího.“
„Nejlepšího?“ pravil jsem s ústy zejícími.
„Dozajista. Jsou to především lidé znamenitě vzdělaní, mluvící ciceronskou latinou, před níž by hanbou zemřeli všichni naši faráři, kdyby jí vůbec mohli rozumět. A dále: vyznají se v cizích jazycích a nikdy nevkročí do nějaké vzdálené země, pokaváde se důkladně nenaučí jazyku domorodců, neboť studium, kde si neodnášejí palmu, je neuspokojuje. Osvědčují se jako neohrožení cestovatelé, ježto nic nezastaví, ani piráti, ani oceán, ani poušť. Vládnou mečem lépe než kdokoli, a kdožpak to ví lépe než ty, mi fili, vždyť jsi skřížil ostří se Samarcasem, kterýž se pokoušel naučit se tvému Jarnakově úderu, aniž tě přiučil svému: tomu pověstnému úderu jezovitů, kterýž skolil nebohého Mundana a tolik jiných. Tam, kde by meč nic nespravil, vyniká nicméně jejich výborně nabroušený jazyk, a nikdo je nepředčí v jemnostech a obratnostech vyjednávání. Jejich víra je skálopevná. Jeví se jako neohrožení věrozvěsti a čelí při obracení Indiánů na pravou víru – nebo na to, co za takovou pokládají,“ podotkl jakoby v závorce Fogacer se zakřiveným úsměvem –, „mučení a hranicím. A vpravdě hynou při tom věru často, nikoli sklíčeni, nýbrž naopak s radostí srdci, že přijímají od svých katů korunu mučedlnickou…“
„Totoť je nepochybně podivuhodné…,“ pravil jsem.
„Než to ještě nic není,“ pravil Fogacer. „Neboť jezovité se skví leskem nesrovnatelným – pravím vpravdě nesrovnatelným – ve dvou činěních, ježto jim dnes přinášejí nenávist farářů a Sorbonny…“
„A která to jsou?“ pravil pan z La Surie vida, že Fogacer zachovává mlčení.
„Zpověď a škola.“
„Zpověď?“ otázal se pan z La Surie, jehož hnědé oko se zalesklo a modré ostalo chladné, „hleďme, to mě překvapuje. Já se zpovídám jednou za rok a je to vezdy stejná zaběhnutá způsoba – synu můj, jakéť jsou vaše hříchy? – Otče, takové a takové. – Synu můj, toť jsou těžké hříchy. – Otče, já se kaji. – Synu můj, odříkáte deset otčenášů a deset zdrávasů. A nezapomenete také na obětinu pro mé chudé. – Otče, zde ji máte. – Synu, dávám vám rozhřešení.“
„Aj!“ zvolal Fogacer se smíchem, „toto se po vlašsku nazývá caricare lo ritratto (pokřivit portrét (it.) )! A kdožpak takto hovoří, ne-li hugenot, kterýž skasává plachty a chodí na nucení. Ne že by se vskutku mezi pařížskými faráři nenacházeli lidé z tohoto těsta, než jejich zpovědi jsou ve srovnání se zpověďmi jezovitskými asi jako vznešený David vzešlý z dláta Michelangelova vedle vyřezávané hole pastýřovy! Mi fili, crede mihi experto Fogacero (Synu můj, věřte mně, zkušenému Fogacerovi (lat.) )! Neboť já si to chtěl jednoho dne vyzkoušet a obrátiv se na jezovitu, kteréhož jsem často vídal na návštěvě u monsignora Du Perrona s ušima našpisovanýma a s očima na stopkách, požádal jsem ho, zda by byl tak dobrý a vyslechl mou zpověď. Souhlasil s tím a od okamžení, kdy jsem s ním byl mezi čtyřma očima, začal se chovat jako můj nejbližší přítel, byl ke mně tak vlídný, tak líbezný, tak snášenlivý a dokonce tak lichotný, že když mi kladl laskavé otázky o mně, o mých přátelích i o mém panu Du Perronovi, v tom okamžení já, jenž jsem si ho chtěl proklepat, cítil jsem se prozkoumáván až do nejhlubšího ledví a jedním slovem tak přemožen jeho uměním a jeho kouzlem, že jsem se mu nakonec div nepřiznal ke svému sodomitství. Sám si představ, mi fili, co by tento plaz byl učinil s mým tajemstvím a jakýmť to mečem by mohl od toho dne mávat nad mou hlavou, aby ze mne učinil svoji stvůru a svého špehýře v domě monsignora Du Perrona! Tetelil jsem se strachem, jakmile byl můj ložument opustil, a zakázal jsem Žanetce, aby mu otevřela, spatří-li ho skrze špehýrku, byť budu doma či nikoli, an jsem si krom toho povšiml, že při příchodu i při odchodu si byl tu chuderu tuze zvědavě prohlížel a na…
