47. Neoficiální přijetí
Kdyžtě mi maska byla o pár minut později stažena, byl jsem v trůnní síni nikoli paláce Richmondského, nýbrž jiného, jehož jméno bych nedovedl povědět, Angličané tuto síň nazývají Presence Chamber, toto jméno mi připadá náležité, poněvádž připoutává pozornost nikoli na trůn, nýbrž na přítomnost panovnice, ježto je tam ostatně uctívána i za své nepřítomnosti. Což jsem vskutku uhlídal, pozoruje počínání služebníků, kteříž prostírali stůl pro královnu, přinášejíce jeden po druhém ubrusy, sůl, talíře, nože, víno, a jeden každý při svém příchodu i při svém odchodu třikráte poklekl před nebesy s trůnem, jako by Alžběta už byla zde. Tyto obřadnosti zajisté věc poněkud prodlužovaly - a co ji prodlužovalo ještě více, byl úřad dámy ochutnavačky (the lady-taster), kteráž, jak přišly jednotlivé krmě, neměla na rozdíl od toho, co se čtenář domnívá, za úkol ochutnávat každý chod, aby předešla otrávení Jejího Veličenstva, nýbrž rozdělovat k tomu konci několik kousků přítomným služebníkům. Tento obyčej oni nepochybně měli za velikou čest, jakkoli byl pro ně nebezpečný.
Poté, co bylo vykonáno toto opatření u všech krmí a nikdo nebyl zahynul, očekával jsem, že se objeví královna, leč místo ní vstoupil obrovitý dveřník s dlouhou rákoskou na obou koncích pozlacenou a za tím dveřníkem vběhl roj mladých a hezkých komorných v šatech nad duhu barevnějších, tyto komorné se zmocnily všeho, co se nalézalo na stole včetně ubrusů a příborů, čile zakroužily v širokých vycpávaných suknicích a zmizely tudy, kudy byly vtrhly. Usoudil jsem, že královna povečeří ve svých soukromých komnatách, a hotovil jsem se vyčkávat dobrou hodinu, kdyžtě za necelých deset minut přišel pro mě obrovský dveřník s rákoskou řka, že Její Veličenstvo skončilo své hodování a přeje si mě přijmout. Což ve mně vyvolalo domnění - a to domnění lady T. později potvrdila - , že královna oproti svému otci Jindřichu VIII., kterýž byl neobyčejným milovníkem vína, krmí a žen, jí málo a pije ještě méně. Co se tkne mužů, jakkoli se dávala nazývat panenskou královnou a pod tímto jménem byla oslavována svými básníky, nejevilo se mi podle toho, co jsem slyšel, že by byla v té věci tak odříkavá, jak by byla chtěla namluvit svým poddaným a svému století.
Třebas jsem si po svém příjezdu do Londýna takřka denně v duchu opakoval, co mám povědět královně, nohy se pode mnou roztřásly a srdce se mi jak buben rozdunělo, kdyžtě mě dveřník uvedl před královskou „přítomnost“, kteráž mě zprvu neviděla, poněvádž byla zabrána do čtení dopisu, sledována jsouc při tomto zaměstnání tuze pozorným zrakem gentlemana sedícího po její pravici, v němž jsem poznal Walsinghama podle jeho temné pleti, nikoli však podle jeho zbělalých a řídkých vlasů vyčuhujících mu zpod čepičky, ježto mu seděla na šošolce lebky a jako knězi mu korunovala dlouhý obličej, hubený a přísný, zakončený bradkou s nuznou a kormutlivou špičkou. Tělesnost se jevila neduživou, starou, nehezkou a sešlou (byť mu bylo, jakž jsem se dozvěděl později, toliko padesát šest let), leč nebylo pro mě snadné snášet blyštění jeho černých očí, lesklých a tuze hluboko v důlcích zasazených. Za ním stál mister Mundane - soudím, že byl jeho pobočníkem - jediný, kdo se na mě při mém příchodu usmál. A lady Markbyová (to bylo jméno dámy s prstenem) stála za královnou a četla jí přes rameno, než se svolením Alžběty, ježto dokonce vyčkala, až dočte stránku, aby obrátila list.
„Nuž dobrá,“ pravila konečně královna, „je to všechno znamenité, my moor (můj maure (angl.) ); zítra třeba ten dopis odeslat.“
„Račte jej tudíž podepsat, Vaše Veličenstvo,“ pravil Walsingham, namočil pero do inkoustu a podával je královně.
„Žel, moor,“ pravila prudce královna, „mám nemocný palec: nemohu pero udržet. Podepíši zítra.“
„Vaše Veličenstvo,“ pravil Walsingham, „máte-li v palci dnu, je třeba jej léčit.“
„Jakže!“ zvolala Alžběta, kteráž se náhle s hněvivým pohledem zvedla, jala se přecházet sem tam po síni a vrhala na Walsinghama, Mundana a lady Markbyovou…
