6. Rodinná kronika
Matka nosila mého nejstaršího bratra už pět měsíců, když se La Boétie vrátil dne 21. dubna 1547 z hlavního města s všelikými zprávami o smrti panovníka (František I.). Královský hrdelní sudí odjel do Paříže se silným doprovodem, aby požádal krále o pomoc v záležitosti, jež mu velice ležela na srdci, ale kterouž otec opomněl vyložit ve své Rodinné kronice, ačkoliv v ní zaznamenával všechno, setkání i rozmluvy, a navíc i cenu věcí. Tak jsem se dočetl, že v sobotu před 20. dubnem se otec odebral do Sarlatu a že tam zakoupil stovku špendlíků pro mou matku: 5 soldů; škorně pro Cabusse: 5 soldů 2 denáry; podkovy pro svou klisnu: 2 soldy, a že krom toho požil „hrubě chutnou krmi“ v hospodě v Rigaudie za 8 soldů.
Uvádím tento výňatek, protože když ho čtu znovu, to, co následuje, se mi zdá působivější. La Boétie shledal u dvora veliké hemžení, smutné tváře a naděje zcela smíšené, některé zjevné, jiné tajné, a nikde nepocítil stopu upřímnosti krom hoře následovníkova a zoufalství paní Etampes (Králova favoritka.), která už balila zavazadla. Co se týče krále - mohl ho vidět jen z dálky - , zdál se mu hrubě změněný, tvář měl pohublou, dlouhé tělo shrbené, pohyby pomalé.
„Pane z La Boétie,“ řekl Siorac, „promiňte, že vás přerušuji. Můj bratr dlí ve své komoře, noha ho nadmíru trápí. Ráčil byste s dovolením vystoupit na jeho věž? Byl by ve velikém zoufalství, kdyby neslyšel vaše vyprávění.“
Věž, o níž je tu řeč, je věž východní a přiléhá k ní menší věžička s točitým schodištěm. V přízemí je naše kaple a v prvním poschodí Sauveterrova komora. Vedle ní je malý pokojík, kde náš spolupán rád pobývá, neboť krb dobře táhne a okno vede na dvůr, a Sauveterre odtud má přehled o pochůzkách našich lidí.
„Nic vážného, pane královský sudí,“ pravil Sauveterre, nicméně stahoval tvář a nezvedl se z křesla, „jednou nebo dvakrát měsíčně mi znehybní nohu křeč, leč zítra zase odejde.“
„Přeji vám to z plna srdce,“ odvětil La Boétie a s povzdechem usedl. „Sám mám zadek celý bolavý po tom velkém harcování, kteréž mi přineslo tolik zklamání: přijelť jsem ke dvoru jen proto, abych viděl jeho stěhování. Král přes svůj žalostný stav nevydržel na místě. Vypadalo to, jako by cítil kolem sebe obcházet smrt, když jste viděli, s jakým spěchem prchá od hradu k hradu, kterak přejíždí ze Saint-Germain na La Muette, z La Muette do Villepreux-lès-Clayes, odtud potom do Dampierre, do Limours, do Rochefort-en-Yvelines… A já jel všude za ním, leč nikde se mi nepodařilo k němu přiblížit, utrácel jsem peníze za kvartýry pro svůj doprovod, hospodští v těchto královských krajích jsou největší taškáři ve Francii a žádají až dva soldy denně za seno pro jednoho koně. K tomu se vysmívají mluvě mých lidí, kteráž se věru vyrovná té jejich!“
„Dozajista! Je čistší!“ zvolal Sauveterre.
„V Rochefort-en-Yvelines jsem měl nadějný okamžik. Král se cítil líp, vsedl na koně a tři dny po sobě lovil. Načež nadmíru pojedl a popil, jak je jeho zvykem.“
„Sednout na koně, když má vřed na konečníku!“ podivil se Siorac. „To bylo šílenství!“
„Je možné,“ řekl La Boétie trochu prostomyslně, „že král ho zamýšlel takto protrhnout. Ale po těch třech dnech se král cítil kromobyčej špatně a zachvácen nepřetržitou horečkou rozhodl tehdy, že se přestěhuje do Rambouilletu, kde, jak pravil - pokoušeje se ještě sám sobě zakrýt svůj stav - se chce ‚věnovat potěšení lovu a sokolnictví‘. Dne 21. března jsem směl konečně vstoupit na zámek Rambouillet, ale toliko proto, abych se dověděl, že krále operují. Načež král upadl do pomalé agónie. Dne 30. března ho kralevic požádal o požehnání, a když mu ho král uděloval, kralevic omdlel na jeho loži a král ho držel v objetí, jako by syn byl život sám a jako by ho měl život opustit, když ho uvolní z náručí.
Nakonec museli odvést následníka Jindřicha do komnaty jeho manželky, vrhl se tam na lůžko ve škorních, ležel na břiše žalem bez sebe. Kateřina Medicejská, vidouc svého chotě v tomto stavu, svezla se celým tělem v bolu a pláči na podlahu. Fra…
