23
Ballard se vyznačoval dvěma vlastnostmi, které mají společné snad všichni kryptoanalytikové, pomyslel si David. Byl bezstarostný cynik a studnice informací. Spaulding věřil, že tohle s lidmi udělají dlouhá léta luštění cizích tajemství a následné zjištění, že drtivá většina z nich je naprosto bezvýznamná. Kromě toho nesl šifrant životem kletbu křestního jména Robert, které je samo o sobě samozřejmě přijatelné, ovšem pokud po něm následuje Ballard, nevyhnutelně se redukuje na Bobby. Bobby Ballard. Ozvěna jména známého lva salonů dvacátých let a postavy z komiksu na krabicích od ovesných vloček.
Ani jedna asociace neseděla. Ballard byl lingvista s matematickým nadáním a čupřinou rusých vlasů, která korunovala prostředně vysokou svalnatou postavu. Jedním slovem příjemný chlapík.
„Tohle je náš domov,“ říkal právě Davidovi. „Už jste viděl, kde pracujeme. Ta část budovy je velká, nesourodá, okázale přezdobená a v této roční době nesnesitelně horká. Doufám, že jste měl dost rozumu a sehnal si vlastní bydlení.“
„A vy ho nemáte? To opravdu žijete tady?“
„Je to tak jednodušší. Moje číselníkové kotouče jsou strašně bezohledné a rozhučí se v každou možnou i nemožnou hodinu. Raději bydlet tady než se vláčet odněkud z Chacarity nebo z Telma. A vůbec to tu není špatné. Většinou na sebe ani nenarazíme.“
„Ale? Kolik vás tu vlastně bydlí?“
„Moc ne a dost se to střídá. Obvykle tak šest. Ve dvou křídlech, v severním a jižním. Granville si zabral severní apartmán. Kromě něho jsme jediní stálí nájemníci já a Jean Cameronová. S ní se seznámíte zítra, pokud ji nepotkáme, když bude doprovázet starýho. Většinou chodí na diplonudy s ním.“
„Kam že chodí?“
„Na diplonudy. To slovo, vlastně staženími, vymyslel starej. Překvapuje mě, že ho nepoužil, když s vámi mluvil. Je na ni totiž hrozně pyšný. Diplonuda znamená diplomatickou recepci s povinnou účastí.“ Nacházeli se v rozlehlé a jinak prázdné přijímací hale. Ballard zrovna otevíral dvojité francouzské okno, které vedlo na malý balkon. V dálce se třpytila hladina Rio de la Plata a při ústí mohutné řeky se zvedaly jeřáby Puerta Nuova, hlavního přístavu Buenos Aires. „Hezký výhled, že?“
„Moc.“ David se připojil k šifrantovi na balkoně. „Má tahle Jean Cameronová a velvyslanec… Chci říct, jestli jsou…“
„Jean a starej?“ Ballard se hlasitě, dobrosrdečně rozesmál. „Kristepane, to ne…! Ale když teď o tom přemýšlím, ani nevím, proč mi to přijde tak směšné. Počítám, že si spousta lidí myslí, že spolu něco mají. A právě to je směšné.“
„Proč?“
„Asi bych měl spíše říct smutně směšné,“ pokračoval šifrant, jako kdyby Davidovu otázku neslyšel. „Starý pán a Cameronova rodina pocházejí ze společných kořenů v původních marylandských penězích. Jachtařské kluby na východním pobřeží, blejzry s erbem našitým na kapse, ranní tenis, však to znáte. Diplomatická doména. Jeanina rodina do ní také patřila. Provdala se za muže, s kterým se znala od doby, kdy si mohli hrát ve stanu na zahradě někde v Abercombie na doktory. Dětská láska, milostný vztah mezi příslušníky horních deseti tisíc. No, vzali se, ale pak přišla válka a pan Cameron vyměnil právnické knihy za kokpit letadla – nastoupil jako námořní pilot na letadlovou loď. Padl v bitvě o Leytský záliv. Vloni. Chudák holka se tak trochu zbláznila… Možná víc než trochu.“
„Takže… Granville ji vzal s sebou sem na jih.“
„Přesně tak.“
„Fajn terapie, když si ji někdo může dovolit.“
„Nejspíš by s vámi souhlasila.“ Ballard se vrátil do recepce a Spaulding ho následoval. „Ale většina lidí by vám potvrdila, že si tu léčbu bohatě zaplatila. Dře jako mezek a ví, co dělá. A i ona má šílenou pracovní dobu, se všemi těmi diplonudami.“
„A kde je paní Granvilleová?“
„Netuším. Se starým se rozvedla někdy před deseti patnácti
Pořád tvrdím, že je to fajn místo, když se k němu člověk muže dostat.“ David pomyslel na stovky tisíc žen, jejichž manželé zahynuli ve válce a jim zůstaly jen každodenní vzpomínky. Vypudil tu myšlenku z hlavy; má jiné starosti.
„No, kvalifikovan…
