2. PROSINCE 1943 – FAIRFAX, VIRGINIE
Interiér plechového baráku byl v příkrém rozporu s jeho vnějším vzhledem. Především byl pětkrát prostornější než stavby podobného druhu a kovový plášť kryla dokonalá zvukotěsná izolace, která splývala od vysokého stropu k podlaze. Vnitřek nepřipomínal ani tak hangár, jak byste mohli očekávat, ale spíše tovární halu s masivními stěnami bez oken. Prostor beze zbytku vyplňovaly složité elektronické přístroje, ovládací panely vysokofrekvenčních radiopřijímačů a prosklené skříňky s nejrůznějšími detailními mapami, které se stisknutím tlačítka přesouvaly a měnily. Nad mapami visela jemná kovová ramena, ne nepodobná zapisovačům polygrafu – ukazovátka ovládaná radiooperátory pod pozornými pohledy mužů s psacími deskami v rukou. Celé osazenstvo tvořili vojáci, důstojníci v hodnosti nejméně nadporučíka.
Ve třech čtvrtinách dělila budovu stěna, která sahala od podlahy ke stropu a v jejímž středu se rýsovaly zavřené dveře z masivní oceli.
Swanson dosud nikdy v této budově nebyl. Velitelství ve Fairfaxu sice navštívil již mnohokrát – aby převzal přísně tajné zpravodajské informace nebo pozoroval výcvik budoucích špionů či nácvik důležité operace –, avšak navzdory hodnosti brigádního generála a tajemstvím, která nosil v hlavě, neměl oprávnění sem vstoupit. Ti, kdo k tomu měli právo, se trvale zdržovali na dvou stech hektarech oploceného pozemku. Týdny, v mnoha případech i měsíce. Propustky se udělovaly jen výjimečně a jejich povinnou součást tvořil ozbrojený doprovod.
Fascinující, pomyslel si Swanson, který si do této chvíle myslel, že už ztratil schopnost nad něčím žasnout. Žádná schodiště, žádné výtahy, žádná okna. Vzadu v rohu viděl jen dveře na toalety a umývárny, a aniž tam musel vstoupit, věděl, že ty místnosti jsou uměle větrány a klimatizovány. A pouze jediný vstup. Jakmile se člověk ocitl uvnitř, neměl se kam schovat, byť jen na vteřinku, a nemohl odejít bez pečlivé osobní prohlídky. Brigádní generál nezahlédl jediný kufřík, jedinou aktovku. Všechny osobní věci musel nechat u vchodu. Z budovy se bez písemného souhlasu plukovníka Edmunda Paceho nedostal jediný dokument, jediný list papíru, a to ještě člověka, který ho odnášel, osobně doprovodil až k východu.
Pokud někde existovalo neprodyšné zabezpečení, pak tady.
Swanson přistoupil k ocelovým dveřím a nadporučík, jenž ho doprovázel, stiskl tlačítko vedle rámu. Nad schránkou interkomu zablikalo červené světélko.
„Generál Swanson, plukovníku,“ ohlásil důstojník.
„Děkuji, nadporučíku,“ zaznělo z mřížky pod blikající žárovkou. Cvakl zámek a důstojník stiskl kliku.
Plukovníkova kancelář se nijak nelišila od pracoven jiných zpravodajců ve vysokém postavení. Velké, ostře nasvícené mapy rozvěšené po stěnách, ovládací prvky na desce stolu, několik dálnopisů označených názvy válečných oblastí, prostě běžné vybavení. Až na nábytek, který svou jednoduchostí hraničil s primitivismem. Nikde křeslo ani pohovka, nic pohodlného, jen strohé kovové židle s rovnými opěradly, malý pracovní stůl – spíš kuchyňský než psací – a prkenná podlaha bez koberce. Místnost jako by ovládala horečná aktivita, muž, kterému patřila, zde rozhodně neodpočíval.
Plukovník Edmund Pace, velitel polní divize Fairfax, vstal, obešel stůl a řízně zasalutoval brigádnímu generálovi Alanu Swansonovi.
V kanceláři byl ještě jeden muž, civilista. Frederic Vandamm, náměstek ministra zahraničích věcí.
„Rád vás zase vidím, generále. Pokud si dobře vzpomínám, naposled jsme se setkali u pana Vandamma.“
„Správně. Tak jak to tady u vás vypadá?“
„No, žijeme dost izolovaně.“
„Všiml jsem si.“ Swanson se obrátil k Vandammovi. „Pane náměstku? Přijel jsem, co nejdřív to šlo. Nemusím vám snad vysvětlovat, jak jsem nedočkavý. Byl to obtížný měsíc.“
„Já vím,“ odpověděl aristokratický Vandamm. Nesměle se usmál a krátce stiskl Swansonovi ruku. „Půjdeme rovnou k věci. Plukovníku Pace, povězte prosím generálovi, o čem jsme právě mluvili.“
„Provedu, pane. A pak odejdu.“ Pace promluvil nezú…
