16. Kapitola
Zazvonění telefonu vytrhlo Connala Fitzpatricka z hlubokého spánku. Ležel zhroucený na pohovce s Van Headmerovou složkou v rukou, obuté nohy stále na zemi. Potřásl hlavou a usilovně zamrkal, pak doširoka otevřel oči a snažil se zorientovat. Kde to jsem? Kolik je hodin? Telefon znovu zadrnčel. Námořní důstojník vyskočil na nejistých nohou a zadýchal se; totální vyčerpání nedokázal během několika vteřin setřást. Od odjezdu z Kalifornie se ještě pořádně nevyspal, jeho tělo i mozek jely na čtvrtinový výkon.
„Ano… Haló?“
„Prosil bych korvetního kapitána Fitzpatricka,“ požádal úsečný mužský hlas s britským přízvukem.
„To jsem já.“
„Tady Phillip Dunstone, kapitáne. Volám jménem pana Conversea. Požádal mě, abych vám vyřídil, že schůzka probíhá náramně úspěšně. Mnohem lépe, než očekával.“
„A vy jste kdo?“
„Dunstone. Major Phillip Dunstone, hlavní poradce generála Berkeley-Greenea.“
„Berkeley-Greene…?“
„Ano, kapitáne. Pan Converse chtěl, abych vám řekl, že se společně s ostatními rozhodl přijmout pozvání generála Leifhelma a zůstat na noc. Ráno vám zavolá.“
„Chci s ním mluvit. Hned teď.“
„Obávám se, že to nebude možné. Pánové si vzali člun a vyjeli si na řeku. Mají mezi sebou nějaké velké tajnosti, že? Já mám asi takové právo účastnit se jejich diskuse jako vy.“
„To mně nestačí, majore!“
„Poslyšte, kapitáne, já vám jenom předávám vzkaz pana Conversea… Ach, málem bych zapomněl. Pan Converse mě požádal, že pokud byste měl nějaké obavy, mám vám vyřídit, že kdyby volal admirál, máte mu poděkovat a pozdravovat ho.“
Fitzpatrick hleděl do zdi. Converse by se o Hickmanovi nezmínil, kdyby mu nechtěl vyslat nějaký signál. Jeho slova měla význam pouze pro ně dva. Asi je všechno v pořádku. Joel může mít řadu důvodů, proč nezavolá sám. Mezi nimi, pomyslel si Connal vyčítavě, bude pravděpodobně i obava, že hovor někdo odposlouchává a že by jeho „pobočník“ neřekl ta správná slova.
„Dobře, majore… Můžete mi laskavě zopakovat své jméno?“
„Phillip Dunstone, hlavní poradce generála Berkeley-Greenea.“
„Vyřiďte, prosím, panu Converseovi, že očekávám jeho telefonát přesně v osm.“
„Není to trochu kruté? Jsou skoro dvě ráno. Snídaně se obvykle podává v půl desáté.“
„Nejpozději v devět,“ řekl Connal pevně.
„Osobně mu to vyřídím, kapitáne. A ještě poslední věc. Pan Converse mě požádal, abych ho omluvil, že nezavolal o půlnoci, jak jste se domluvili. V té době projednávali důležité záležitosti a nechtěl se rozptylovat.“
To bude ono, pomyslel si Fitzpatrick. Vše je pod kontrolou. Kdyby tomu bylo jinak, Joel by tu poznámku nevyslovil. „Díky majore. A promiňte, že jsem tak vyjel. Spal jsem a snažil jsem se probrat moc rychle.“
„To vám závidím. Můžete zpátky do peřin, kdežto já musím držet hlídku. Příště si to vyměníme.“
„Jestli tam dobře vaří, beru vás za slovo.“
„No, abych řekl pravdu, za moc to nestojí. Kasárenská strava. Dobrou noc, kapitáne.“
„Dobrou, majore.“
Fitzpatrick s úlevou zavěsil. Podíval se na papíry na pohovce a uvažoval, že se k nim vrátí, ale pak si to rozmyslel. Citil se jako vyždímaný, v prázdné hlavě mu nepříjemně bušilo. Potřeboval se vyspat.
Posbíral papíry, odnesl je do Joelova pokoje, uložil do kufříku a zamkl ho. S kufříkem v ruce zkontroloval dveře, zhasl, zašel do své ložnice a položil zavazadlo na postel. Pak se vyzul, svlékl kalhoty, ale na víc už mu nezbyly síly. Svalil se na polštář, přehodil přes sebe cíp pokrývky a okamžitě usnul.
* * *
„To snad nebylo nutné!“ obořil se Erich Leifhelm na Angličana, který právě položil sluchátko do vidlice. „Kasárenská strava! Taková urážka mé kuchyně!“
„Vždyť o nic nejde,“ mávl rukou muž, který se Fitzpatrickovi představil jako Phillip Dunstone. „Pojďme se raději podívat na pacienta.“
Oba vyšli z knihovny a přes halu zamířili do ložnice, kde se připojili ke zbylé trojici z Akvitánie a dalšímu muži; černá brašna a injekční stříkačka v ruce prozrazovaly, že je lékař. Na posteli ležel Joel Converse. Skelné oči měl široce otevřené a z koutku úst mu tekl…
