35. Kapitola
Spali v obětí nazí, těla propletená. Na chvíli zapomněli na svět tam venku, na svět, kterému se ráno budou muset postavit. Ale potřebovali něco jen sami pro sebe, dávat a přijímat, pouze oni dva, vzácné hodiny soukromí, šeptem nalézané pochopení, co a proč ztratili, a ujištění, že už si to nenechají vzít.
Ale ráno se neodbytně hlásilo o svá práva, a byť by proti tomu sebevíc protestovali, věděli, že svět, jak ho znali, nepočká. Protože tady byl ještě jeden svět, jak si ho představovali generálové Akvitánie. Objednali si kontinentální snídani a konvici kávy navíc.
Zatímco se Valerie česala, Joel přistoupil k oknu a vyhlédl na probouzející se město. Uvažoval, jaké měli včera štěstí, když v Chamonix přeplněném turisty sehnali ubytování. V prvním hotelu, který zkusili, narazili na plnou halu neuspokojených žadatelů o pokoj („Proboha, sundej si ten kolárek,“ vyzvala ho Valerie šeptem), a stejně pochodili ve dvou dalších. Teprve v Croix Blanche jim udýchaný recepční sdělil radostnou novinu, že nějací hosté právě zrušili rezervaci.
„Později zajdu ven a koupím ti nějaké šaty.“ Valerie se mu zezadu opřela hlavou o rameno.
„Tohle mi chybělo.“ Joel se otočil a objal ji. „Ty jsi mi chyběla. Hrozně jsi mi chyběla.“
„Našli jsme se, lásko moje, a na ničem jiném nezáleží.“ Vyrušilo je zdvořilé zaklepání na dveře. „To bude káva. Běž do koupelny a půjč si můj zubní kartáček.“
Seděli naproti sobě u mramorového stolku u okna a oba věděli, že přišel čas. Joel položil vedle šálku list hotelového dopisního papíru a propisovačku.
„Pořád mně nejde do hlavy, co udělala moje teta,“ řekla Valerie náhle. „Jak jsem mohla být tak pitomá! Jak je možné, že mě to nenapadlo?“
„Tuto otázku jsem si položil mockrát.“ Joel se něžně usmál. „Myslím o tobě.“
„Divím se, žes mě včera nevyhodil z lanovky.“
„To mě napadlo jen dvakrát.“
„Bože, jak jsem mohla být tak blbá!“
„Ne, byla jsi zoufalá,“ opravil ji Joel. „Stejně jako tvoje teta. Tys zoufale hledala pomoc, ona se zoufale pokoušela vrátit do jediného období života, které pro ni mělo smysl. Používala slova, která jsi v mládí slyšela snad tisíckrát. Uvěřilas jí, jako bych jí na tvém místě uvěřil i já.“
„Tvá velkorysost mě ničí, lásko. Přestaň. Už je ráno.“
„Řekni mi o Samu Abbottovi,“ vyzval ji.
„Počkej. Nejdřív ti musím říct, že asi nejsme sami. Jeden inspektor Súreté v Paříži, jmenuje se Prudhomme, ví, že jsi nezabil Reného a že jsi nemohl zabít toho šoféra v hotelu.“
Joel se k Valerii překvapeně naklonil. „Ale já jsem toho člověka opravdu zabil. Bůh je mi svědkem, že jsem to nechtěl udělat - myslel jsem, že sahá pro zbraň, ne pro vysílačku -, ale udeřil jsem mu hlavou o zeď. Zemřel na krvácení do mozku.“
„Ne. V nemocnici ho někdo zavraždil. Udusili ho. Prudhomme mně řekl, že příčina smrti neměla s jeho zraněním nic společného. A taky řekl, že když jsi nezabil toho šoféra a Reného, kolik dalších lidí jsi nezabil? Je přesvědčený, že na tebe někdo ušil hroznou boudu, ale nechápe proč. Stejně tak nechápe, proč někdo zatajuje a falšuje důkazy, nebo je naopak nachází tam, kde před několika hodinami nebyly - v tomto případě tvé otisky prstů v Mattilonově kanceláři. Chce nám pomoct a dal mi telefonní číslo, kde ho můžeme zastihnout.“
„Můžeme mu věřit?“ zeptal se Joel a zapsal si poznámku.
„Myslím, že ano. Dnes ráno udělal něco pozoruhodného, ale k tomu se ještě dostanu.“
„Ten řidič v Paříži,“ řekl Joel tiše. „Bertholdierův nohsled. Tam začala štvanice. Tehdy někoho napadlo, že se naskytla příležitost, kterou by bylo škoda nevyužít. ‚Vypalte mu cejch vraha, třeba se to v budoucnu bude hodit. Za cenu jednoho lidského života to stojí.‘ Kristepane!“ Joel si zapálil cigaretu. „Vraťme se k Samovi.“
Začala telefonátem, který ji vyděsil v newyorském hotelu, prostovlasým mladíkem, který běžel po schodech, a důstojníkem, který ji pronásledoval ulicemi.
„Je to divné,“ přerušil ji Joel, „Ale mám pocit, že ten telefonát, ti dva muži… byli na naší straně.“
„Cože? To nemyslíš vážně! První vypa…
