17
Bourne s Baronovem ujížděli po Volokamské silnici. Crocus City bylo ohromné luxusní nákupní středisko postavené v roce 2002, které tvořila zdánlivě nekonečná řada nablýskaných butiků, restaurací, autosalonů a mramorových fontán. Lepší místo, kde se zbavit pronásledovatele, aby člověk pohledal.
Zatímco Bourne nakupoval zimní oblečení, Baronov si zavolal. Nemělo cenu se pracně snažit setřást slídila uvnitř obchodního bludiště, aby se na ně po návratu k autu zase pověsil. Baronov proto zatelefonoval kolegovi, aby přijel do Crocus City: vezmou si jeho auto a on odjede zilem do Moskvy.
Bourne zaplatil a převlékl se. Pak ho Baronov zavedl do kavárny Franck Muller, kde si dali kávu a obloženou housku.
„Řekněte mi o Petrově poslední přítelkyni,“ požádal Bourne.
„O Gale Němatovové?“ Baronov pokrčil rameny. „Skoro není co. Je to jedna z těch hezkých dívenek, jakých jsou plné místní noční kluby. Tyhle holky jsou snadno k mání.“
„Kde bych ji našel?“
Baronov pokrčil rameny. „Bude tam, kde se scházejí oligarchové. Vím o tom v podstatě to co vy.“ Dobromyslně se zasmál. „Já už jsem na podobné lokály dědek, ale dneska večer vás rád provedu.“
„Stačí, když mi půjčíte auto.“
„Ale beze všeho, moj drug.“
O chvíli později Baronov odešel na pánskou toaletu, kde si měl vyměnit klíčky od aut se svým známým. Když se vrátil, podal Bourneovi přeložený papír s plánkem banky Moskva.
Vyšli ven jinudy, než přišli, a ocitli se na parkovišti na druhé straně nákupního centra. Nastoupili do staré černé volhy, která k Bourneově úlevě okamžitě nastartovala.
„Vidíte? Žádný problém.“ Baronov se žoviálně zasmál. „Co byste si beze mě počal, gospodin Bourne?“
• • •
Nábřeží Frunzenská leží jihozápadně od moskevského vnitřního Zahradního okruhu. Michail Tarkanian říkal, že z okna obýváku vidí most pro pěší do Parku Gorkého. Nelhal. Jeho byt se nacházel v domě nedaleko od restaurace Chlestakov, kde podle Baronova vařili skvělé ruské jídlo. Kvůli jednopatrové arkádě s hranatými sloupy a zdobenými betonovými balkony byla budova dokonalým příkladem stalinského slohu, který znásilnil a potlačil všechno hezké a romantické z architektury.
Bourne nařídil Baronovovi, aby do jeho návratu zůstal ve volze. Vyšel po kamenných schodech pod kolonádou a skleněnými dveřmi vstoupil dovnitř. Ocitl se v malém vestibulu, který končil u zamčených dveří. Na pravé stěně byla mosazná tabulka s řadami zvonků jednotlivých bytů. Bourne sjížděl prstem dolů, až našel tlačítko s Tarkanianovým jménem. Podíval se na číslo bytu, přešel k vnitřním dveřím a drobnou ohebnou planžetou oklamal zámek, že má skutečný klíč. Dveře se s cvaknutím otevřely a on mohl vejít.
Vlevo se rýsoval malý rozhrkaný výtah, vpravo celkem ucházející schodiště do prvního patra. První tři stupně byly mramorové, po nich však následovaly prosté betonové schody pokryté pískovým práškem, jak se časem ošlapávaly.
Tarkanianův byt se nacházel ve druhém patře a šlo se k němu tmavou chodbou, kde to páchlo vařeným zelím a dušeným masem. Podlaha sestávala z drobných šestiúhelníkových dlaždic, odštípaných a odřených jako schody vedoucí vzhůru.
Bourne bez problémů našel správné dveře. Přiložil k nim ucho a naslouchal. Když zevnitř nezaslechl žádné zvuky, použil paklíč. Pomalu otočil skleněnou koulí a otevřel dveře na škvíru. Napůl zataženými závěsy rámujícími okna vpravo pronikalo slabé světlo. Za pachem nevětrané zatuchliny se ukrýval závan mužské vůně – kolínské nebo pomády. Tarkanian tvrdil, že tady už léta nebyl, tak kdo tu teď bydlí?
Bourne se tiše a ostražitě vydal pokojem. Čekal, že všechno bude zaprášené, ale mýlil se, ani nábytek nezakrývala prostěradla. V ledničce bylo jídlo, i když chléb na kuchyňské lince už plesnivěl. Přes týden tu však někdo zřejmě pobýval. Všechny dveře měly skleněné koule jako ty vstupní, a některé držely na mosazných osách jen silou vůle. Na stěně visely zasmušilé černobílé snímky Parku Gorkého v různých ročních obdobích.
Tarkanianova postel byla rozestlaná a přikrývky tvořily div…
