12
Freerova umělecká galerie stojí na jižní straně parku The Mall ohraničená na západě Washingtonovým památníkem a na východě dlouhým bazénem Reflecting Pool tvořícím vstupní bránu k ohromné budově Kapitolu, sídla amerického Kongresu.
Florentský renesanční palác obložený žulou schraňoval ohromnou sbírku umění Blízkého východu a východní Asie z majetku automobilového magnáta Charlese Freera. Hlavní vchod na severní straně budovy, kde se měla schůzka odehrát, sestával ze tří oblouků podepřených dórskými sloupy obklopujícími centrální lodžii. Vzhledem k neokázalé architektuře mnozí kritici považovali fasádu za příliš fádní, zvláště v porovnání s nedalekou Národní galerií umění.
Freer však byl předním muzeem svého druhu v zemi a Soraya jej měla ráda nejen pro kvalitu vystaveného umění, ale také pro elegantní linie samotného paláce. Obdivovala zejména klidný otevřený prostor u vchodu a také skutečnost, že Freerova galerie představovala oázu klidu a míru i ve chvílích, když se okolními parky valily hordy turistů do a ze stanice metra Smithsonian na 12. ulici jako například právě nyní. Když jí práce v kanceláři přerůstala přes hlavu, chodila si do Freera odpočinout. Deset minut strávených uprostřed nefritů a lakovaných sošek z období čínské dynastie Sung působilo na její duši jako hojivý balzám.
Když se blížila k severní straně parku, zadívala se do davu před vchodem do galerie, na statné muže s tvrdým a úsečným středozápadním přízvukem, skotačící děti a jejich usměvavé maminky či výrostky s prázdným pohledem a se sluchátky v uších. Měla pocit, že zahlédla vysokou ladnou postavu Veroniky Hartové, jak prošla kolem vchodu a zase se vrátila.
Sestoupila z chodníku, ale klakson přijíždějícího auta ji zahnal zpátky. V tu chvíli jí zazvonil mobilní telefon.
„Co tady sakra děláš?“ sykl jí Bourne do ucha.
„Jasone!“
„Proč jsi sem přišla?“
Rozhlédla se, i když dobře věděla, že ho nikde neuvidí. „Pozvala mě Hartová. Musím si s tebou promluvit. A ředitelka CIA taky.“
„O čem?“
Soraya se zhluboka nadechla. „Týfón zachytil sérii znepokojivých odposlechů naznačujících možný teroristický útok na velké město na východním pobřeží. Nic víc bohužel nevíme. Navíc šlo o rozhovory mezi dvěma oddíly organizace, o které máme nulové informace. Oslovit tě s tím, abys pomohl ten útok odvrátit, byl můj nápad.“
„Moc toho v ruce nemáte,“ řekl Bourne. „Ale nevadí. Ta skupina se jmenuje Černá legie.“
„Na škole jsme se učili o spojení jisté odnože muslimského extremismu a Třetí říše. Ale tohle nemůže být stejná Černá legie. Po pádu nacistického Německa byli její příslušníci zabiti nebo se rozprchli.“
„Ale může,“ nesouhlasil Bourne. „Nevím, jak se jí podařilo přežít, ale stalo se. Tři její členové se dnes ráno pokusili unést profesora Spectera. Jeden měl na ruce zvláštní tetování.“
„Tři koňské hlavy s umrlčí lebkou?“
„Ano.“ Bourne jí dopodrobna popsal, co se stalo. „Zkontrolujte si tělo v márnici.“
„To udělám,“ přitakala Soraya. „Ale jak by mohla Černá legie tak dlouho přežít v podzemí, aniž by si jí někdo všiml?“
„Mají skvělou krycí organizaci,“ vysvětlil jí Bourne. „Východní bratrstvo.“
„To se mi nezdá. Východní bratrstvo vystupuje jako most mezi islámem a Západem.“
„Mám to ze spolehlivého zdroje.“
„Panebože, co jsi po odchodu z CIA dělal?“
„Já u CIA nikdy nebyl,“ ohradil se Bourne rázně, „a tohle je jeden z důvodů. Říkáš, že si se mnou chcete promluvit, ale k tomu přece nepotřebujete partu agentů.“
Soraya ztuhla. „Jakých agentů?“ Došla do samotného parku a musela se držet, aby se znovu nerozhlédla. „Tady žádní agenti CIA nejsou.“
„Jak to víš?“
„Hartová by mi to řekla…“
„Proč by ti měla něco říkat? Ví, že se dobře známe.“
„To je fakt.“ Kráčela bez zastavení. „Ale dneska se stalo něco, co mě vede k domnění, že ti agenti budou od Národní bezpečnostní agentury.“ Popsala Bourneovi, jak ji s Hartovou sledovali od ústředí CIA až do restaurace. Řekla mu o ministru Hallidayovi, Lutheru LaValleovi a jejich snaze začlenit CIA pod tajnou službu…
