Epilog
Když prezident Spojených států osobně otevřel ořechové dveře své pracovny v západním křídle Bílého domu, ředitel CIA měl pocit, jako by to byla brána, která ho dovede z pekla přímo do ráje. Stále ho trápila těžká chřipka, ale po prezidentově telefonátu se přiměl zvednout z koženého křesla, oholit se a obléct. Ten hovor ostatně očekával. Po pravdě řečeno se na něj duševně připravoval od chvíle, kdy poslal hlavě Spojených států přísně tajné hlášení obsahující podrobné důkazy shromážděné Martinem Lindrosem a detektivem Harrisem. A přece čekal jen v županu a pyžamu zabořený v křesle a naslouchal tísnivému mlčení domu, jako by v tom tichu mohl rozlišit ozvěnu manželčina hlasu.
Když ho nyní prezident uvedl do své rohové kanceláře zářící zlatem a královskou modří, ještě naléhavěji si uvědomil bezútěšnost svého vlastního domu. Jeho život, který si tak pracně vybudoval desítkami let věrné služby a složitých manipulací, byl tady, ve vysokých patrech americké administrativy. Tady rozuměl pravidlům a věděl, jak podle nich hrát. Jen tady a nikde jinde.
„To je dobře, že jste přišel,“ řekl prezident se svým okouzlujícím úsměvem. „Dlouho jsme se neviděli.“
„Děkuji, pane,“ odpověděl ředitel CIA. „Mluvíte mi z duše.“
„Posaďte se.“ Prezident pokynul k vysokému čalouněnému křeslu. Měl na sobě bezvadně střižený tmavomodrý oblek, bílou košili a rudou vázanku s modrými puntíky. V tváři byl lehce brunátný, jako by se právě vrátil z kondičního běhu. „Kávu?“
„Tu bych si dal. Děkuji, pane.“
V tu chvíli jakoby na povel přispěchal jeden z prezidentových asistentů s tepaným stříbrným podnosem, na němž stála zdobená konvice s kávou a porcelánové šálky na krásných talířcích. Šéf CIA si s jistým uspokojením povšiml, že jsou jen dva.
„Paní poradkyně dorazí co nevidět,“ pravil prezident a usedl naproti řediteli. Ten si uvědomil, že z prezidentových růžových lící nevyzařuje tělesná námaha, ale vědomí vlastní moci. „Ale ještě předtím jsem vám chtěl osobně poděkovat za dobrou práci během několika posledních dní.“
Asistent jim oběma podal kávu, pak odešel a tiše za sebou zavřel těžké dveře.
„Když si uvědomím, co všechno se nebýt toho vašeho Bournea mohlo stát, běhá mi mráz po zádech.“
„Děkuji, pane. Nikdy jsme úplně nevěřili, že to on zavraždil Alexe Conklina a doktora Panova,“ řekl ředitel CIA se zasmušilou a dokonale hranou otevřeností, „ale byly nám předloženy jisté důkazy – jak se ukázalo falešné – a my jsme na jejich základě museli konat.“
„Ovšem. Rozumím.“ Prezident si vhodil do šálku dvě kostky cukru a zamyšleně je zamíchal. „Konec dobrý, všechno dobré, i když v našem světě – na rozdíl od toho Shakespeareova – má každý čin své důsledky.“ Usrkl kávu. „Nicméně vrcholná schůzka, jak víte, i navzdory těm krvavým událostem proběhla podle plánu. A skončila jednoznačným úspěchem. Ta hrozba nás vlastně ještě víc stmelila. Všechny hlavy států – dokonce díkybohu i Alexandr Jevtušenko – měly možnost vidět, jaký osud svět čeká, pokud nepřekročíme vlastní stín a nebudeme spolupracovat. Podařilo se nám uzavřít a podepsat smlouvu o jednotném postupu v boji s terorismem. Ministr zahraničí už míří na Blízký východ, kde začne další kolo rozhovorů. To je slušná zahajovací salva proti našim nepřátelům.“
A ty máš v kapse znovuzvolení, pomyslel si šéf CIA. Nemluvě o tom, že si tím postavíš pomník.
Při tlumeném zapípání telefonu se prezident omluvil, vstal a přešel ke stolu. Chvíli poslouchal, pak zvedl oči a jeho pronikavý pohled spočinul na řediteli CIA. „Nechal jsem se odříznout od někoho, kdo mi mohl poskytnout cenné rady. Ujišťuji vás, že už to znovu nedovolím.“
Prezident zjevně nečekal na jeho reakci, jelikož už říkal do sluchátka: „Pošlete ji dovnitř.“
Řediteli CIA, citlivějšímu než kdy předtím, chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Rozhlédl se po prostorném pokoji s vysokým stropem, krémovými stěnami, honosným modrým kobercem, ozdobnými lištami a solidním komfortním nábytkem. Nad dvěma příborníky z třešňového dřeva ve stylu chippendale visely ve…
