41
JIŽNÍ ÚBOČÍ OSTROVA STŘEDA
Randi si snažně přála víc sněhu i větru. Jak se obávala, vánice nebyla tak silná, aby dokonale zahladila její stopy a zmátla pronásledovatele. Když se ohlédla, spatřila záři světlice i paprsky baterek sledující její šlépěje. Muselo jich být nejméně pět a hnali ji neustále výš po úbočí kopce.
Ještě nemusela uhýbat palbě. To byla dobrá zpráva. Zatím ji přesně nezaměřili. Ale viděla stěží na dva metry a ve tmě prosycené hustým sněžením pozvolna ztrácela orientaci. Už nedokázala určit svou polohu vůči zbytku ostrova. Nacházela se prostě kdesi na centrálním hřbetu. Bylo jen otázkou času, kdy uvízne na nějaké římse nebo v kapse, odkud nevede žádná cesta.
Potřebovala uprostřed všeho toho ledu a sněhu najít holé skalisko, aby za sebou přestala zanechávat stopy. A také nějaké útočiště. Zmáhala ji únava, neuvěřitelná únava. Zakopla o zasněženou hromádku kamení a upadla. Ramenem narazila do velkého balvanu.
Ne, nebyl to balvan, ale cosi většího. Stěna útesu. Bože, kdyby tak věděla, kde je! Kdyby si tak mohla na chvíli odpočinout a zamhouřit oči! Jone, kde sakra vězíš?
Prudce otevřela víčka a přinutila se zvednout na všechny čtyři. Pohyb, ty hloupá káčo! Copak jsi zapomněla? Nikdo na světě ti nepomůže, jen ty sama. Všichni ostatní na tebe kašlou. Tak pohyb! Ztrácíš čas a náskok! Světla se blíží.
S námahou vstala a pokračovala, pravou rukou přejížděla po skále, aby neztratila směr. K čertu, jak asi vypadá svět kolem ní? Viděla jen různé odstíny tmy.
Teď už byli dost vysoko nad vědeckou stanicí. Skalní stěnu měla po pravé straně, takže musela jít na západ. Vlevo od ní nebylo v podstatě nic, jen sráz dolů. Jak strmý však mohl být svah před ní? Měla dojem, že se ocitla na dalším okraji útesu. Takže stála na jakési římse či hraně. Co je dál, to netušila, zdálo se ovšem, že římsa zlověstně klesá.
Dozadu se ohlížet nemusela, dobře věděla, co tam je.
Měla jedinou jistotu: nenechá se chytit. Pokud dojde do slepé uličky, pokusí se nějak zařídit, aby ji pronásledovatelé zabili.
Uslyšela burácivou salvu ze samopalu a instinktivně padla tváří k zemi, ale vzápětí si uvědomila, že kolem ní nelétají žádné projektily. Tak blízko ještě nebyli. Někdo tam vzadu to už zřejmě nemohl vydržet.
Pocit úlevy trval jen vteřinu. Z místa kdesi nad ní se rozlehlo hluboké a pronikavé lupnutí. Ozvuky palby utrhly sněhový převis. Lavina! Kde? Před ní? Za ní? Nad ní? To nedokázala přesně říct, ale bylo to blízko. Schoulila se a zakryla si hlavu rukama.
Ozvalo se tiché hřmění a kamenná římsa se zachvěla. Randi obklopily nadýchané obláčky prachového sněhu, drtivý náraz však nepřišel, ani ji nesmetla neúprosná zmrzlá záplava. Po chvíli paniky se uklidnila a spustila ruce. Byla to jen malá „lavinka“, nanejvýš pár tun uvolněného sněhu, který se sesunul několik metrů před ní. Setřásla ze sebe bílý poprašek a znovu vstala.
Teď šlo o to, zda se jí podaří překonat hromadu sněhu, která se navršila na římse, a nespadnout přitom do hlubin. Škoda, že lavina nespadla mezi ni a pátrací skupinu. Mohla jí být alespoň k něčemu užitečná.
Randina mysl se na okamžik zasekla a pak se opět rozběhla. Lavina jí přece jen posloužila. Možná jí dokonce dala určitou šanci.
Co kdyby pronásledovatelé zjistili, že její stopy vedou vzhůru k okraji sesuvu a pak se zastavují? Uvěřili by, že ji sníh vzal s sebou? Určitě jim nedělalo žádnou radost, že se tudy musí za noci brodit. Záminka k ukončení pátrání by jim třeba přišla vhod.
Udělala dva nebo tři kroky směrem k hranici uvolněné laviny. Dál už to nešlo. Cesta odsud stoupala do strmého kopce, na který navíc Randi ani neviděla. Ale i kdyby ano, příliš by jí to nepomohlo.
A byl tu ještě jeden problém: neměla rukavice. Dosud ukrývala prsty v dlouhých rukávech oblečení, ale teď je potřebovala k výstupu. Za jak dlouho jí při této teplotě omrznou? Za dvě minuty? Nebo snad za tři?
Jedna dobrá zpráva se však také našla. Svah bezprostředně nad ní nemohl být příliš vysoký. Padající sníh se svezl k římse během…
